Postřehy odjinud

Polsko očima Miroslava Karase

Za Kašuby na Hel

54 stupňů, 50 minut a 11 vteřin severní šíře. Nejsevernější místo Polska, dál je už jen moře. A na druhou stranu pak peklo. Poloostrov Hel, peklo, z něhož se lze ale vrátit. Na mapách připomíná kosu, někteří ho považují za kraví ocas, všichni se shodnou, že to je už konec Polska. Ze západu ho omývají klidné vody mělké Pucké zátoky nazývané často Malým mořem, z východu pak vody Baltu, studeného a často rozbouřeného moře. Místní Kašubové, příslušníci etnické menšiny, jsou zvyklí na těžký život. Jejich kašubštině Poláci moc nerozumějí, dokonce kvůli 46 dialektům někdy ani Kašubové sami sobě ne. Muži jsou drsní a tvrdí, boj s živlem v podobě často rozbouřeného moře je poznamenal. Není asi náhodou, že právě na Helu se nejdéle bránili před německými útoky na počátku II. světové války. Možná to byli Kašubové, kteří předali všem ostatním Polákům pro ně typickou bojovnost a zarputilost. Nakonec v těchto místech je jedno z největších vrakovišť na Baltském moři. Hlavně v osmnáctém a devatenáctém století se potopily desítky plachetnic, člunů i rybářských lodí, které leží na dně 40 metrů pod hladinou. Nejstarší maják tady stojí od roku 1821. Je nejvyšší, nejstarší a podle mnohých nejhezčí. Božena a Marek Budziszové jsou jediným manželským párem, který se stará o světlo pro všechny na moři a bezpečný návrat. Už 26 let…