Kolaborovali s nacisty (10/12)

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 219  
Sdílet
| Poslat odkaz

Na vraždění židovského obyvatelstva z okupovaných území SSSR nacistům nestačily síly. A tak verbovali pro tuto špinavou práci pomocníky z řad místního obyvatelstva. Britský dokumentární cyklus

Začátkem července 1941 byla už válka na Východě v plném proudu. Za postupujícími německými kolonami vyrazily zvláštní jednotky se zdánlivě prozaickým názvem Einsatzgruppen – operační oddíly. Byly zřízeny a řízeny Heinrichem Himmlerem a Reinhardem Heydrichem s jednoznačným úkolem – fyzická likvidace židovského obyvatelstva a dalších „nepohodlných živlů“ na okupovaném sovětském území. Oddíly složené z Němců se daly do své katanské práce, ale zanedlouho jejich velitelé zjistili, že pro likvidaci statisíců mužů, žen a dětí nemají dost sil. Proto začaly Einsatzgruppen verbovat i muže z řad místního obyvatelstva, kteří byli zařazováni do tzv. Schutzmannschaften. Početností vynikali Ukrajinci a Litevci. Motivy pro – bez nadsázky ďábelské řádění – měli různé – antisemitismus, frustrace sovětským režimem, snaha žít ve špatné době dobře, peníze, sadismus… Bok po boku svých „německých kamarádů“ z řad SS se tak neslavně zapsali do historie holokaustu ve východní Evropě.

Živná půda pro nacisty

V 19. století byly pobaltské země součástí carského Ruska a samostatnost získaly teprve na konci 1. světové války. Po necelých 20 letech nezávislosti se Rusové v červnu 1940 vrátili a nepokrytě usilovali o podrobení pobaltských států. Litevští nacionalisté usilovali o to, aby se sovětských okupantů zbavili. Krátce před vpádem Němců vytvářeli dokonce protisovětské partyzánské skupiny. Není divu, že si spojovali lepší vyhlídky spíše s Hitlerem než se Stalinem. Pro nacisty to byly ideální podmínky pro získávání spolupracovníků.

Němci jako osvoboditelé?

V červnu 1941 zaútočila Hitlerova armáda na Sovětský svaz. Pronikala hluboko do vnitrozemí a drtila jakýkoliv odpor. Rudá armáda byla naprosto zaskočená. Do německého zajetí padlo na 1,5 milionu vojáků a mnoho dalších dezertovalo. Někde, zvlášť v Litvě, Lotyšsku a v Estonsku, však postupující Němce vítali jako osvoboditele. Důvodem byla letitá antipatie k Rusům.

Podobná situace byla na Ukrajině, která až do příchodu Stalina byla díky úrodné zemědělské půdě jednou z nejbohatších částí ruské říše. Ve 30. letech však Stalin vyhlásil nucenou kolektivizaci, zemědělci se museli vzdát půdy ve prospěch kolchozů a venkovské obyvatelstvo se dostalo do izolace. Výsledkem byl hladomor, při němž zahynulo na 5 milionů Ukrajinců. Nebylo proto velkým překvapením, že i zde považovali Němce za lepší alternativu.

Problém pro nacisty představoval fakt, že neměli dostatek vlastních lidí, aby organizačně zvládli spravovat nově dobytá území s více jak 40 miliony lidmi. Museli se tak obrátit na místní, a ti se k nim jen hrnuli – zvlášť tací, kteří zažili stalinský útlak. V Estonsku a v Litvě získali Němci mnoho mužů z protisovětského partyzánského hnutí a na Ukrajině mezi dezertéry z Rudé armády.

Prvním úkolem bylo vypořádat se s místními komunisty. To ale jen předznamenávalo naprosté vyhubení Židů na územích, která říše okupovala. Historik Nigel Jones mluví o Hitlerovi a jeho myšlení o východní Evropě: „Považoval židovství a bolševismus za nedílnou součást týchž sil. Podle jeho názoru mělo dojít ke světovému střetu mezi těmito dvěma ideologiemi: národním socialismem a komunismem. Válka na východě to měla vyřešit.“

Povstání proti Sovětům

Litevští nacionalisté byli horliví. Jejich ozbrojené skupiny vyrazily proti židovsko-bolševické hrozbě takřka zároveň s německým útokem. Jelikož v této zemi antisemitismus dlouhou historii a Židům byl také dáván za vinu nedávný sovětský útisk, nebylo těžké Litevce přesvědčit, aby proti menšině vystoupili. „Jakmile začaly boje, vynořili se tak zvaní partyzáni a připojili se k Němcům. Často se objevovali ve městech dřív, než tam přišel wehrmacht. Začali střílet na sovětské jednotky a přemlouvali lidi, aby se k nim přidali. Vyzývali je, aby se zapojili do povstání proti Sovětům. Jenže tento protisovětský postoj s sebou nesl protižidovské nálady,“ říká profesor David Cesarani z Londýnské univerzity. Nigel Jones ho doplňuje: „Mluvíme o zemi, kde docházelo k pogromům už za carské vlády. V celé tehdejší východní Evropě existoval antisemitismus.“

Klikněte pro větší obrázekJedna z těchto skupin se nazývala TDA – Litevský národní obranný prapor pracujících. Jeho příslušníci vraždili Židy při brutálních pogromech přímo v ulicích. Celý tento vývoj sledoval Heinrich Himmler, jenž jako říšský vůdce SS realizoval Hitlerovy rasové teorie na okupovaném sovětském území. Od počátku věděl, že Litevci jsou lidé, s kterými může počítat. Proto vydal nařízení, podle kterého na nově okupovaných územích neměly být podnikány žádné kroky k omezování čistek vyvolaných antikomunistickými a antisemitskými elementy, naopak měly být podporovány. Pragmaticky se však chtěl vyvarovat tomu, aby s řáděním litevských extrémistů byl spojován: „Současně se musí přijmout veškerá preventivní opatření, aby ti, kdo se zapojili do "sebeobranných" akcí, nemohli následně prohlašovat, že jednali podle našich rozkazů nebo že jim byla přislíbena naše politická ochrana.“

Násilnosti, jakých se obávalo i německé velení

Na Ukrajině Němci obsadili ohromné oblasti a vytlačili odtud Rudou armádu. Ta při svém ústupu popravovala stovky mrtvých ukrajinských nacionalistů, jejichž těla Němci objevili v městském vězení ve Lvově. Místní nacionalistické skupiny ale z tohoto činu obvinily Židy a brzy zahájily odvetu. „Židy vyháněli z jejich domovů a obchodů na ulici. Tam je sekali na kusy, ubíjeli k smrti, stříleli. Ženy znásilňovali. Němci to podněcovali, všemu přihlíželi a dobře se bavili,“ říká David Cesarani o pogromu, během něhož bylo zabito na 5000 Židů. Došlo k tak extrémním násilnostem, jakých se začínalo obávat i německé velení.

Mapa s rakvemi

V Pobaltí operovala Einsatzgruppe A, vedená Walterem Stahleckerem. Ten později vyvražďování shrnul v dokumentu známém jako Mapa s rakvemi. Jsou na ní vyznačeny uvedeny celkové počty obětí zavražděných jeho lidmi. Estonsko je na ní vyznačené jako judenfrei – zcela vyčištěné od Židů.

Evidenci si vedl i Karl Jäger. Podle ní zabila jeho jednotka v Litvě do prosince 1941 přes 137 tisíc Židů a vyřešila židovskou otázku. „V Litvě už nejsou takřka žádní Židé s výjimkou pracovně nasazených Židů a jejich rodin.“

Na základě stupňujícího se násilí se Himmler rozhodl antisemitismus usměrnit a nastolit přísnou německou disciplínu. Antisovětské milice byly odzbrojeny a přeměněny na pomocné policejní prapory přímo řízené nacisty, tzv. schutzmanschafty. Hlásili se ale i další dobrovolníci. Mnozí tvrdili, že bojují za svou zemi proti Sovětskému svazu, pro některé to byla práce, jistota, jídlo a peníze pro jejich rodiny. Estonsko nakonec postavilo asi 9 tisíc mužů, Litevců se přihlásilo 5 tisíc.

Schutzmanschafty byly nasazovány společně s nejbrutálnějšími nacistickými jednotkami einsatzgruppen neboli operačními skupinami SS pro speciální operace, jejichž příslušníci už začínali být vražděním sami unaveni. Dalo by se říct, že schutzmanschafty dělaly za einsatzgruppen špinavou práci. Jejich úkolem bylo následovat německou armádu na okupovaná území a vraždit tam komunisty a další nežádoucí osoby, zejména Židy. „Využívali je k tomu, aby jim ukázali, kde Židy naleznou, k ostraze ghett, k eskortování Židů na místa, kde je zabíjeli a ke střežení těchto míst. Potřebovali desítky tisíc místních dobrovolníků k uskutečňování toho, co se stalo genocidou v obrovském a pro nás nepředstavitelném měřítku,“ říká profesor David Cesarani. „Přišli do vesnice nebo města, navázali kontakt se sympatizanty, například s antisovětskými nacionalisty, a ptali se jich na komunisty. Zjišťovali, kde bydlí lidé, kteří pracovali pro Sověty, nebo jestli se tam neschovávají rudoarmějci. A hlavně je zajímali Židé. Zadržené lidi pak odvedli na místa, kde byly protitankové příkopy nebo rokle, a povraždili je.“

„Němci schutzmanschafty velice chytře rozmisťovali. Ukrajince posílali do Polska, Litevce do Běloruska. Do míst, ke kterým neměli žádné vazby, ke kterým necítili žádnou náklonnost. Často tam existovaly jazykové bariéry. Byli to v podstatě žoldáci. Mohli je poslat do jakékoliv oblasti a pověřit je provedením zabijácké operace, protože neměli žádný vztah k místním lidem,“ vysvětluje David Cesarani.

Klikněte pro větší obrázekPrvním místem hromadných poprav, prováděných schutzmanschafty na okupovaných sovětských územích, byl litevský Kaunas. Odtud se vražedné oddíly na rozkaz Einsatzgruppe rozptýlily po celém území a rozdělily se do menších jednotek. Jednu z nich vedl Karl Jäger, jehož muži mají na svědomí nechvalně proslulou likvidaci židovského ghetta ve Vilniusu. Židy tam obvyklým způsobem sehnali dohromady a ozbrojení litevští gardisté je odvedli do blízkého lesa na předměstí Ponary, kde po Sovětech zůstaly vykopané hluboké jámy, které měly původně sloužit k uskladňování paliva pro tanky. Bylo to ideální místo k tomu, co měly vražedné oddíly v úmyslu. Zastřeleno tady bylo 100 tisíc Židů, mnohdy jejich litevskými spoluobčany.

Konzervování sardinek

Antanas Gekas

Antanas Gekas zřejmě ani nebyl přesvědčeným nacionálním socialistou, ideologicky nebyl vyhraněný. V roce 1940 dokonce spolupracoval se Sověty. Za války byl příslušníkem litevských TDA a později velitelem čety schutzmanschaftu. Před koncem války přešel ke Spojencům, a protože bojoval pod britskou vlajkou, získal právo žít tam trvale. Dokud Sověti neposkytli úřadům informace, že se podílel na válečných zločinech, žil bezúhonně. V roce 2001 byl získán souhlas s jeho vydáním do Litvy, ale než stanul před soudem, zemřel.

Jeden ze schutzmanschaftů, 12. litevský prapor, byl nasazen i na území Běloruska, kde v září 1941 prováděl zvláštní operace v Minsku a o měsíc později ve městě Sluck. Celkem v Bělorusku podílel na vraždě 300 tisíc lidí. Důležitou roli měl při těchto operacích velitel čety Antanas Gekas. „Uměl německy. Byl tedy prostředníkem mezi důstojníky a litevským mužstvem. Gekas byl zapojen do všeho. Podílel se na nasazování Litevců jako strážných i jako popravčích, domlouval se s vyššími německými důstojníky a také střílel. Osobně se podílel na zabíjení židovských mužů, žen a dětí,“ říká ke Gekasovi profesor Cesarani.

Na Ukrajině Židy likvidovala Einsatzgruppe Friedricha Jeckelna. Jeho vražedné oddíly tady měly na svědomí 2500 Židů u Krivého Rogu, 23600 u Kamence Podolského a 34 tisíc v Babím Jaru. Byla to největší masová vražda, jakou nacisté na sovětském území uskutečnili. Záminka Přitom spadla nacistům přímo do klína. Ustupující sovětští vojáci vyhodili do vzduchu německé velitelství v Kyjevě a Němci z toho obvinili Židy. Použita při tom byla metoda tzv. konzervování sardinek. Židé odvedeni k ohromné rokli na kraji města Babí Jar a donuceny sestoupit dolů. Pak byli shora zastřeleni. Další skupina Židů se musela položit hlavou k nohám mrtvých. A scénář se opakoval. „Jeckeln byl přesvědčen o tom, že to je nejefektivnější způsob zabíjení Židů. Byl to také úspornější způsob zaplňování jam. Hospodárněji využíval prostor, a tak se nemusely hloubit delší a hlubší příkopy. Podle jeho názoru to byl vynikající vynález, velmi efektivní postup,“ podotýká David Cesarani.

Klikněte pro větší obrázekS postupujícím časem se začalo také s vyvražďováním židovských dětí. Proč se k tomu nacisté a schutzmanschafty uchýlili? Cesarani říká možný původ této myšlenky: „Podle mého názoru se obávali, že pokud někdo z židovské komunity přežije, vrátí se a bude usilovat o pomstu. Nechtěli zanechat žádné svědky. Nechtěli, aby se objevil někdo, kdo řekne: ‚On mi zabil matku a otce.‘ A tak zabíjeli dokonce i děti, protože by to mohly jednou dosvědčit.“

Ivan Marčenko a John Děmjanjuk

Známým trýznitelem v táborech smrti byl někdejší sovětský válečný zajatec Ivan Marčenko. Působil v táborech Travniky a Treblinky. K zahánění židovských žen do plynových komor rád používal šavli. S kolegy dokázal za pouhé 4 hodiny vyložit a zabít lidi z celého nákladního vlaku.

V roce 1983 se izraelské úřady domnívaly, že ho dopadly. Jako podezřelý byl však zatčen Ukrajinec John Děmjanjuk. Nakonec byl ale i ten postaven před soud, a to kvůli obvinění, že byl strážným v táboře Sobibor.

Později přišli nacisté s ještě jinou metodou masového vyvražďování – začali zakládat tábory smrti. Nákladní vlaky do nich přivážely Židy ze všech částí okupované Evropy. K účinnému provozování těchto továren na smrt ale Němci potřebovali personál, a tak se obrátili na své ukrajinské přisluhovače. Strážní se oficiálně hlásili dobrovolně. Po válce však často tvrdili, že jinak by je čekala deportace nebo smrt v zajateckém táboře, ale jakmile byli přijati do služby, projevili se mnozí jako neobyčejně krutí a vynalézaví trýznitelé svých obětí.

Konec německého tažení

V roce 1943 se na východní frontě situace změnila a válka se začala pro nacisty vyvíjet nepříznivě. Sovětská armáda Získávala jedno vítězství za druhým: zvítězili v bitvě u Stalingradu, kde zahynulo nejméně 275 tisíc Němců, i v bitvě u Kurska, největší tanková bitvě 2. světové války. Od té doby Němci jen ustupovali. Teď Hitlerova vojska Litevce a Ukrajince potřebovala ještě víc. A měla na ně velkou páku, o níž mluví profesor Cesarani: „Úspěšný sovětský protiútok dokázali propagandisticky využít pro sebe. Lidem ve východní Evropě řekli: Pokud nás nepodpoříte, vrátí se k vám bolševici. A za to, že jste s námi spolupracovali a že jste okrádali Židy, že jste je vraždili, se na vás nebudou dívat právě přívětivě. Jestli nechcete přijít o svou nakradenou kořist a jestli si chcete zachovat alespoň nějakou šanci na samostatnost Litvy nebo Ukrajiny, tak vstupte do německé armády.“

Schutzmanschafty byly postupně rušeny a jejich příslušníci převeleni na frontu, kde bojovali za Němce. Kolaboranti se stali důležitou součástí německých ozbrojených sil a sloužili po boku Němců. Ale už bylo pozdě. Rudá armáda nezadržitelně postupovala a Němci ani jejich přisluhovači ji už nemohli zastavit.

Když válka končila, mnozí bývalí dobrovolníci ze schutzmanschaftů se vzdávali americkým a britským vojskům nebo se snažili utéct na Západ. Ty, kteří se dostali do rukou sovětských orgánů, nečekalo totiž nic dobrého. Mnoho pachatelů přesto spravedlnosti uniklo. Najít a potrestat litevské a ukrajinské kolaboranty bylo po druhé světové válce velmi složité. Pochopit jejich motivy nemusí být ale tak složité. Někteří z nich byli antikomunisté a měli v paměti krutosti, které na jejich přátelích a rodinách spáchal Stalin. Váleční zajatci neměli velký výběr. Němci jim nabízeli větší šanci na přežití, jídlo a peníze.

Tento pořad nelze na internetu přehrát z důvodu autorských práv.

Diskuse diváků
  • Apollo 21 28. 8. 2013 00:32

    Kolaborovali se Sověty

    Udělejte také program o těch, kteří zradili svůj národ a kolaborovali ze Sověty, ať již v Pols…

  • Just_a_Man 13. 8. 2013 18:31

    Pravda je jen jedna

    1. Tito platil Nemcum za kazdeho zida 500 Marek jako jedina zeme na svete. 2…

  • 9. 8. 2013 19:51

    důkaz

    Jen další důkaz, že člověka nelze jakýmkoliv způsobem hodnotit kvůli jeho barvě, národnosti, původu či náboženského…

Tato diskuse je určena pouze k výměně názorů mezi diváky. Pokud chcete zaslat dotaz nebo připomínku tvůrcům pořadu, obraťte se, prosím, přímo na Českou televizi.

Napsat do televize Vstoupit do diskuse

Originální název: Nazi Collaborators – Stopáž: 50 minut – Rok výroby: 2010 – ST
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu