Robert Sedláček, scénář a režie
Jak dlouho jste tento projekt plánovali? A kdy vznikl nápad natočit tento film?
Před pár lety jsem dostal nabídku natočit dokument do cyklu s drogovou tématikou. Natáčení mě přivedlo do komunity organizace Sananim v jihočeských Němčicích. Vznikl film Dlouhá kocovina o lidech, kteří se vracejí do života po mnoha letech závislosti na tvrdých drogách. Už dlouho před tím jsem chtěl natočit i hraný film. V zimě roku 2004 jsem odjel na nějaký čas znovu do komunity v Němčicích a z různých příběhů, které jsem tam vyslechl a samozřejmě dotvořil vlastní fantazií, jsem složil scénář tohoto filmu. Myslím, že to byla šťastná volba, protože v komunitě je za malou skupinkou „obyčejných“ lidí ukryta spousta vyhrocených - „neobyčejných“ – osudů. V minulosti jim všem šlo o život a oni se s tím vědomím musí znovu učit organizovat si běžný život, řešit všední starosti a prožívat city, které prožíváme i my.
Nechal jste se při námětu inspirovat nějakými skutečnými postavami, nebo jsou tam postavy zcela vymyšlené?
Kombinoval jsem osudy, o kterých jsem slyšel v komunitě.
Jak jste si vybíral herce, psal jste jim scénář přímo na tělo?
Jiřímu Langmajerovi a Kláře Issové jsem psal role na tělo, ostatní skvělé herce jsme našli i díky castingové režisérce Soně Ticháčkové, která umí nacházet budoucí hvězdy…
Kde všude se natáčelo a jak dlouho? Prozradíte nějakou zajímavost z natáčení - jak se tým sehrál apod.?
Natáčeli jsme v autentickém prostředí němčické komunity. A tzv. flešbeky vznikaly v Praze a okolí. Film byl natočený neuvěřitelně rychle, za 21 dnů. Problémy, mimo finančních, jsme naštěstí neměli. Zajímavostí a cestou k sehrání hereckého týmu bylo to, že všichni herci strávili před natáčením povinně 2 dny v komunitě se skutečnými klienty. Chodili na jejich terapeutická sezení a mohli vstupovat do debat. Museli se podrobit přísnému režimu komunity. Mnozí na to dodnes vzpomínají jako na velice silný a pro natáčení užitečný zážitek.
Co bylo na celé přípravě a na natáčení filmu nejtěžší?
Bylo je a asi i bude nejtěžší shánění peněz. Pominu-li skutečnosti obecně platné pro český film – nízký rozpočet Fondu kinematografie a malá návratnost filmu ze vstupného, pak naším specifickým „marketingovým“ problémem bylo samotné téma filmu. Pro potenciální soukromé sponzory jsou naši hrdinové „špinaví feťáci“, kteří špatně plní funkci reklamního nosiče. Stát a veřejný sektor má zase málo peněz a žádné kolonky v rozpočtech, kde by se našly peníze na protidrogovou prevenci formou hraného filmu. Přesto chci poděkovat pražskému primátorovi Pavlu Bémovi a magistrátu, kde se nějaké peníze našly. Především ale děkuji radním Fondu kinematografie, kteří uvěřili scénáři a jejichž grant byl hlavním zdrojem financování filmu.
Čím si myslíte, že diváky nalákáte na váš film? Čím je podle vás film zajímavý?
Především silnými hereckými výkony, a také autenticitou prostředí i příběhu, který má i kriminální zápletku.
Co nového přinese do české filmové produkce?
Pro český film nesamozřejmou kombinaci toho, že má obsah a výpovědní hodnotu a zároveň atraktivní a sdělnou formu. Jsem také přesvědčen o tom, že film může mít výraznou účinnost v protidrogové prevenci.
Chystáte nějaký další projekt?
Další film se jmenuje Návrat andělů. Vypráví o dvojici umělců sužovaných schizofrenií. Je to pohled za kulisu vnějších projevů duševní nemoci. „Bludy“ hlavních hrdinů totiž do sebe logicky zcela zapadají a vyústí k odhalení minulé tragédie. “Zdravý rozum“ se snaží marně proniknout do jejich mysli a musí jejich počínání ukončit represí - policejními vozy, sanitkami a hasiči - symboly zdravého rozumu.