22. dubna 2012

Jan Burian vydává nové řadové album, které dostalo název Jak zestárnout.
Produkce se opět ujal syn Jiří Burian (Republic of Two, Ghostmother), který desku natočil ve svém studiu. Jan Burian ve svých šedesáti letech nepřestává hledat nové výrazové prostředky a experimentovat. Nebrání se samplům, rozvazbeným kytarám a progresivní elektroniku syna Jiřího přirozeně využívá k co nejsugestivnějšímu sdělení obsahu svých písní. V textech se tentokrát často vrací k tradiční vázané formě, jeho příběhy jsou někdy brutálně upřímné, jindy absurdní, ale i hravé a něžné. Rozhovor s otcem a synem je o hudbě i o životě.

Na kritickou židli jsme pozvali redaktora časopisu Týden Vojtěcha Ryndu. Zaměřil se na dvě dubnové české filmové premiéry – novou komedii režiséra Martina Dolenského Můj vysvlečenej deník a poté na herecký koncert Jiřiny Bohdalové a Radoslava Brzobohatého pod režijní taktovkou Jiřího Stracha s názvem Vrásky z lásky.

Tak dlouho váhali čeští filmaři s hraným filmem o osudu Jana Palacha, až ho natočí polská režisérka. I tak by se dala s trochou nadsázky shrnout situace kolem snímku Hořící keř o jednom ze symbolů českých dějin, který začala v březnu natáčet podle scénáře absolventa pražské FAMU Štěpána Hulíka přední polská režisérka Agnieszka Hollandová.
Hulík je také autorem knihy Kinematografie zapomnění: Počátky normalizace ve Filmovém studiu Barrandov (1968–1973). Na bezmála pěti set stranách v ní zachytil etapu Pražského jara a především to, jaký vliv měl vpád okupačních armád na filmovou výrobu v tehdejším Československu. Za monografii o nástupu normalizace na Barrandově letos získal cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku a my mu dnes v Kultuře.cz věnujeme portrét.