Bronzový výlet do hor
Biatlonisté sami před Hrami cítili tlak novinářů, medaile se od tohoto sportu po letošních úspěších tak nějak čekala. Že to bude hned první den soutěží, je obrovské povzbuzení a já jsem rád, že jsem výjimečně mohl být u toho. Ale pěkně popořadě, tenhle blog měl být o propojení přímořské části Her s horami.
Pracovní den vyšel na Davida, takže volba byla jasná – jede se do hor. Informace, jak na dopravu, se hodně různily, nikdo prý ještě nejel vlakem, kterým se Rusové tak chlubí. Co bych nezaexperimentoval, nádraží je přece na dohled.
13:45 – Vycházím z pokoje obrněn trpělivostí a objevitelskou náladou, však já si tu cestičku nahoru najdu i bez doporučení Media Guidu.
14:00 – Objevuji frontu na odbavení do budovy nádraží. Teprve, když jsem tu kratší vystál, upozornila mě ostraha, že stojím ve frontě pro ženy (ovšem nikoli jediný muž), pak prohlídka jako na letišti, rám a osobní prohlídka každého cestujícího.
14:08 – Jsem na nádraží a usměvavá dobrovolnice mě posílá na peron, pro jistotu si ověřuji platnost akreditace coby jízdenky a zjišťuji, že spoje na Krasnou Poljanu jezdí co hodinu tedy ve 14:38.
14:10–14:30 – Sleduji ve vestibulu skiatlon žen a žasnu nad tendenčním komentářem v ruské televizi.
14:38 – Vyráží novotou zářící "Vlaštovka" do hor.
15:33 – Jsme na konečné, pomocí ukazatelů a dobrovolníků snadno najdu cestu k lanovce do areálu Laura.
15:50 – Jejich obvyklé "už je to jen kousek" zabralo zase 15 minut chůze, ale sedím v ultramoderní, obrovské kabině pro 22 sedících pasažérů se 4 diváky – no, vybral jsem si dobrý čas, běhy už skončily a do biatlonu hodně daleko.
16:05 – Přesedám na další kabinku s panoramatickým výhledem na okolní štíty i na stadion biatlonistů, jsem u cíle.
16:20 – Ještě jeden "kousek" a zdravím se s kluky v tiskovém středisku.
A teď už jen samá pozitiva a asociální jistoty:
Čtyřicetiminutová fronta na velmi malý, velmi drahý a velmi studený oběd (boršč a šašlik).
Prohlídka zázemí závodů (jak to, že mě pustí až do šaten, aniž bych o to nějak moc stál), na to z hokejových hal nejsme zvyklí.
Krátká informace ze střelnice – opravdu nás s Romanem Dostálem pustili až na místo, kde si kluci zkoušejí střelnici. Běžci kupodivu klidní na rozdíl od nervózně podupávajícího trenéra Ondřeje Rybáře.
Sledování závodu z komentátorské pozice s velmi emotivním komentářem Jirky Rejmana a Romana Dostála (pak mi prozradili, že tolik řvali proto, že se pořádně neslyšeli a to pak člověk musí přidat).
Nádherná bronzová jízda Jaroslava Soukupa a pořádné nervy v cíli.
Jo, a ještě něco. Sázku o pořadí na prvních pěti místech jsem samozřejmě vyhrál já – nováčkovské štěstí asi…
P. S.: Dolů jsem jel doporučeným oficiálním novinářským transportem: bus – lanovka – bus – kousek pěšky – bus – bus – "kousek" pěšky = celkem skoro tři hodiny.
Autor je hokejový expert ČT.
