Olympiáda: Nejen sportovní výsledky, ale i dojemné chvíle

Objetí prvního s posledním: "Chtěl jsem počkat na toho statečného afrického lyžaře"

Některé africké země si svou olympijskou premiéru odbyly o mnoho let později. Když se první keňský závodník Philip Boit na zimních olympijských hrách v Naganu v roce 1998 blížil do cílové rovinky, davy šílely. "Lidi křičeli: 'Keňa, do toho!' a 'Philipe, do toho!' Bylo to, jako bych jel o medaili, i když jsem dojížděl poslední," vzpomíná. Vítěz běhu na deset kilometrů klasickou technikou Nor Björn Dählie dojel o deset minut dříve, ale místo aby šel přímo k stupni vítězů na medailovou ceremonii, počkal na Boita a objal ho, když závod dokončil.

Boit viděl sníh poprvé teprve o dva roky dříve a v den běhu na deset kilometrů byly podmínky v hustém dešti neuvěřitelně těžké. "Ani nevím, kolikrát jsem upadl. Při jízdě z kopce se mi na lyže nabaloval sníh. Jako bych běžel na vysokých podpatcích!" Na Dählieho, který se stal prvním člověkem, který na ZOH vybojoval šest zlatých medailí, udělalo dojem to, že Boit dokázal dokončit závod v takových podmínkách. "Chtěl jsem na něj počkat v cíli, na toho statečného afrického lyžaře," řekl. Objetí pro Boita představovalo mimořádný okamžik. "Nedokázal jsem uvěřit, že tam na mě čeká ten nejlepší a drží mě," prohlásil.

Boit znovu závodil v Salt Lake City v roce 2002, kde ale Dählie zotavující se ze zranění nebyl. Podle svého norského idolu Boit pojmenoval prvního potomka a oba zůstávají přáteli.

Kokosy na sněhu

"Je to rychlé a nebezpečné." To bylo všechno, co šest měsíců před zimní olympiádou v roce 1988 v Calgary o bobech věděl jamajský vojenský důstojník Devon Harris. Jamajka nikdy nebyla na zimní olympiádě, než se to dva američtí podnikatelé George Fitch a William Maloney rozhodli změnit - a vytvořili jamajský bobový tým.

"Nedokázali jsme po ledě ani jít. Strávili jsme víc času na zadku než běháním," zavzpomínal Harris na první trénink. Když se dostali do Calgary, byl Harris "vyděšený k smrti, ale užíval jsem si to". Na poslední chvíli vyměnil jednoho z členů týmu a skončili se sedmým nejlepším časem.

Ale při další jízdě jejich bob narazil do stěny. "Další věc, co si pamatuju, byla, jak jsem drhnul ledem hlavu. A říkal jsem si: 'Taková ostuda, vymlátili jsme se před celým světem'." Dav jásal nadšením, ale tým se bál cesty domů. "Mysleli jsme si, že se nám budou vysmívat a vyženou nás z města. Ale nemohli jsme být dál od pravdy." Jejich tváře vyšly na jamajských známkách a jejich zkušenosti inspirovaly slavný film z roku 1993 Kokosy na sněhu. A "kokosy na sněhu" míří i do Soči. Podívejte se:

Britské outsidery zachránila italská legenda    

Olympiáda v roce 1964 v rakouském Innsbrucku: Robin Dixon z britského týmu kontroloval po první jízdě své boby. "Jeden šroubek držící zadní nápravu byl zlomený," vzpomíná Dixon. Britští mechanici neměli náhradní, ale v tu chvíli se objevil jeden z největších olympioniků v bobovém sportu všech dob, Ital Eugenio Monti. "Řekl: 'Nedělej si starosti, tohle je moje dnešní poslední jízda. Až dojedu, pošli dolů Angličana s klíčem na matice a můžeš si vzít můj'." Monti dodržel slovo a dal mu šroubek z vlastních bobů.

Následující den britský tým závodil před Italy. Dixon se spolujezdcem Nashem si nemysleli, že by byli dost rychlí na vítězství, a tak šli po jízdě na kávu a šnaps. Pak ale slyšeli, že trať se zhoršuje. Utíkali zpátky a zjistili, že Monti se spolujezdcem dojeli o 0,7 vteřiny za nimi a skončili bronzoví. Ital šel rovnou k nim. "Upřímně se z našeho vítězství radoval," řekl Dixon. "Bylo to od něj nádherné gesto a opravdu výjimečné. Já jsem hodně soutěživý typ, já bych nic podobného neudělal."

Mezinárodní olympijský výbor Montimu jako prvnímu dal medaili Pierra de Coubertina udělovanou sportovcům, kteří prokážou skutečné sportovní chování.

Přehled dramatických i dojemných příběhů z historie zimních olympiád sestavil britský zpravodajský server BBC News.