Strach mám před každým skokem, říká vicemistr světa Navrátil, který začínal s motýlkem
Michal Navrátil, který se na plaveckém mistrovství světa v Budapešti proslavil ve skocích do vody, začínal s plaváním v Podolí, kde se věnoval motýlku na 50 metrů. Cesta ke stříbrné medaili byla však pro extrémního skokana spletitá a děkovat může i dávnému zranění, které ho ke skokům přivedlo. Přes světový pohár se následně dostal do kvalifikace, z níž se probojoval na letošní šampionát, což bylo jeho původním cílem. "Myslím si, že to dopadlo dobře," řekl s úsměvem Navrátil, který zařídil pro Česko medaili v plaveckých sportech po 14 letech.
Sportovní příběh Michala Navrátila je podobně jako u dalších sportovců neuvěřitelně zajímavý. Navrátil totiž začínal s plaváním motýlka, přičemž se věnoval distanci na padesát metrů. Zároveň dělal také gymnastiku. Ale poté, co si při jízdě na kolečkových bruslích zlomil zápěstí, nemohl měsíc sportovat. Pro sportovce není nic horšího.
"Měsíc jsem nebyl ve vodě, a když nejste měsíc ve vodě, tak ztrácíte hodně sil. A tak jsem začal přemýšlet o něčem jiném, přišlo mi dobré skloubit gymnastiku s plaváním a s bazénem, a proto jsem začal vyhledávat skoky do vody. Poprvé v Podolí, kde jsem plaval a trénoval," přiblížil své počátky Navrátil.
Vylézt do výšky devítipatrového panelového domu, přesněji řečeno na věž měřící 27 metrů, však není jen tak a každý extrémní skokan do vody musí začít na nějaké základní výšce. Nejinak tomu bylo u původně českého plavce a gymnasty.
"Začínal jsem na dvanácti metrech v české soutěži High Jump. V dalších letech jsem na výšce přibíral a zvedla se na 15 metrů. Pak jsem si vybíral závody v zahraničí, kde byly skoky z 15 a 20 metrů. Takže jsem každý rok pomalu přidával výšku a hlavně jsem se vracel zpět do bazénu, kde jsem se vyskákával z deseti metrů v Podolí," upřesnil Navrátil.
"Není to ale jen o tom, skočit do vody. Těžší je vylézt do té výšky 27 metrů. V Budapešti byl každý schod, každé patro, těžší a těžší vylézt. Už na to se musí každý skokan psychicky připravit. Je to i fyzicky náročné, jen vůbec skočit několikrát za den z 27 metrů, vyjít do té výšky a pak ještě být silný na to, aby skokan rozrazil tu vodu," popsal Navrátil.
"Jsem rád, že strach před skokem mám," říká Navrátil
Běžnému smrtelníkovi se při pohledu z podobné výšky zatají dech a před plánovaným skokem zvítězí faktor strachu, který amatérskému skokanovi zabrání skočit. Pozoruhodné však je, že strachem trpí také Navrátil.
"Strach mám před každým skokem. Jsem ale hrozně rád, že ho mám, protože je to něco, co mě drží zkrátka, takže nedělám šílené věci. Před každým skokem se musím soustředit přímo na ten můj vlastní skok."
"Když jsem dělal skok ze stoje, tak to bylo divoké v tom, že v rotové fázi jsem moc neviděl, kde jsem, viděl jsem jen střechy domů a nebe, a najednou jsem otevřel vruty a vidím už ten bazének. V tom vzduchu jsem se vůbec necítil dobře, protože to bylo hrozně rychlé a trvalo mi to několik prvních tréninkových dnů, abych se sžil s tím místem," dodal k nedávnému šampionátu v Budapešti Navrátil.
Navrátil předváděl na šampionátu vyrovnané výkony a provedení jeho skoků se dalo označit za čisté. Důkazem byla také jednotnost udělených bodů a výsledkem byla celková stříbrná pozice.
"Myslím si, že své skoky jsem skočil čistě a celý šampionát jsem předváděl super výkony. Neměl jsem žádnou chybu ani v tréninku, možná na závodech, kde byl větší stres, tak skoky nedopadly tak dobře jako v tréninku, ale byl jsem hodně konstantní," je přesvědčen Navrátil.
Mohl pomýšlet i na zlato? "Rozhodovala obtížnost skoků, které předvedl Američan (vítěz Steve LoBue, pozn. aut.). Neprovedl to tak čistě, ale obtížnost byla úplně jinde," uznal Navrátil, který byl však se stříbrem nadmíru spokojen.
