Růůůůůůnýýýýýýý
Ach jo, zase batoh na plece a vzhůru k domovu, v první části cesty kolem modře svítícího stadionu. Hezký pohled takhle v noci. Už jsem toho měl dneska fyzicky vážně dost a ke všemu se mi udělal krvavý puchýř na patě, přičemž náplast mám pochopitelně na pokoji, kdepak s sebou. Hm, to tak bývá, v horku natékají nohy a přicházejí problémy i v botkách prověřených dlouhými lety služby. Golfisté tohle dobře znají a kupují golfovou obuv o číslo větší. Když máte brouzdat po fairwayích plus minus pět hodin třeba právě ve velkém horku, je to nutnost, jinak buď vůbec nedojdete, nebo jen s vypětím fyzických i duševních sil. Když to tak počítám, dneska jsem naběhal nebo nachodil něco kolem dvaceti kilometrů, to není zanedbatelné číslo, když se ještě musíte připravit na přenos a také ho okomentovat.
Pohyboval jsem se po zaplněných ulicích trochu jako Quasimodo a každým krokem ve mně rostlo přesvědčení, že se musím zastavit v hotelu Liverpool a svlažit hrdlo. Přesvědčit se, že mám žízeň jako trám, bylo dílem okamžiku. Občas dokážu být vážně hodně přesvědčivý… Jenže nesvítila šťastná hvězda. Když jsem k vytouženému pramenu rozkoší dorazil, seznal jsem, že je nabito tak, že by se k pípě nevešel ani můj stín, natož tělo o třiadevadesáti kilogramech. Nebyl jsem sám, kdo smutně olízl rty a přemýšlel o světském nevděku, takových existencí stály před dveřmi zástupy. Jedna z nich, už docela slušně upravený třicátník v bílém dresu s červeným svatojiřským křížem, uviděl moji akreditaci houpající se na krku a projevil touhu se bratřit.
"Where are you from?" otázal se poté, co se mu podařilo zaostřit pohled. "Áááááá, Czech republic, I know, I know, I know…," spustil kolovrátek poté, co jsem ve vší slušnosti odpověděl… "Pííítr Ček….I know, he is good, I know, I know…," pravil ostrovan a poněkud se zasmušil. Abych ho probral z letargie, vrátil jsem mu dotaz – odkud že je on. "You know (jaká to změna), from Manchester," odtušil chlápek. V takové chvíli nemůže následovat jiná otázka, než jestli fandí Jednotě Manchester (United), nebo Spoluobčanům (Obyvatelům) Manchester, tedy City. "I hate him! I hate him!!! I HATE HIM!!!!!!!!! This fucking bastard Nasri…I HATE HIIIIM!!!!!" A bylo jasno. Tím spíše, že začal hulákat nějaký popěvek na oslavu Rooneyho. Trapně přiznávám, že vůbec netuším, jaká byla slova. Tedy kromě protáhlého Růůůůůůnýýýýýýý!!! Nešlo úplně o umělecký přednes, přednost dostala hlasitost.
Příležitostný umělec se tak zabral do svého příspěvku světovému kulturnímu dědictví, že na mou maličkost úplně zapomněl a do noci tryskaly z jeho hrdla další a další sloky. Tak jsem zase šel, žízeň mě už podpírala. Naštěstí mi architekt a nějaký místní podnikatel postavili do cesty obchůdek s potravinami. Majitel musí být docela fanda piva. Napočítal jsem 23 značek v chladicích boxech. Včetně takových rarit pro domácí zákazníky, jako je černý kozel nebo pivo žatecké. Z domácích byl k mání menší výběr, tak to spravila zase Baltika. Nečekal jsem na nic a otevřel plechovku hned za dveřmi, nehledě na doporučení nepopíjet na veřejnosti. Dneska by vedle mne mohl stát ukrajinský policejní prezident a bylo by mi to fuk.
Do hotelu jsem dokulhal tak tak, abych viděl mač Ukrajina - Švédsko. Zápas to byl parádní, zaujal mě i skvělý komentář. A ještě jedna věc - vybavení studia, které obalovalo domácí mač, se moc povedlo. Popravdě, nejde o barvu dekorace, velké obrazovky, diváky přímo ve studiu. Mám na mysli paní redaktorku, která moderovala napůl se svým prošedivělým a vcelku nezajímavým kolegou. O fotbale toho moc nevěděla, to se dalo poznat i bez detailní znalosti ukrajinštiny. Ovšem fyzické předpoklady bych řadil do třídy 1A. Slovanský typ, perfektně vyvinutý na všech důležitých místech v šatech, které toho zas tak moc neschovávaly. No, skoro nic.
A jelikož se vnadná blondýna hned v úvodu svého vystoupení na dálku se slzami v očích poklonila trenéru Blochinovi při frekvenci zhruba desetkrát za dvě minuty, přičemž mířila přesně na kameru, získal obraz okamžitě na plastičnosti, dramatičnosti a estetické kvalitě. Najednou se i zdálo, že nemoderní televizní přijímač v pokoji nabízí obrázek ve 3D. Hned se mi přístup ukrajinských tvůrců jevil daleko zajímavější než ještě třeba ráno. Marná sláva, kolegové Kozohorský a Vlášek se mohou při moderování klidně přetrhnout, ale takový zážitek mi těžko připraví. Sorry, pardi. Jen by mne zajímalo, jakou novinářskou kvalifikaci ona mladá dáma má. Jestli je to ale pro místní vůbec důležité.
(úryvek z připravované knihy k ME 2012)
