Paul Breitner: Jednou bude v Bayernu i indický fotbalista
Plzeň – Po 42 letech se vrátil do Plzně. A věří, že prožije klidnější zpáteční cestu než tenkrát. Tehdy mu šlo skoro o život… Paul Breitner, nyní 62letý ambasador německého velkoklubu Bayern Mnichov, vzpomínal na cesty do bývalých socialistických zemí, na fanoušky z tehdejší Německé demokratické republiky, kteří fandili jeho klubu a jezdili za ním i do bývalého Československa. Mluvil i o tom, že nové fotbalové trhy jsou především v Asii, velmocí budoucnosti bude Indie.
Co si všechno vybavujete z cest do bývalého Československa?
Že to bylo výrazně jiné a snad i zajímavější než nyní. Teď je to vlastně nuda. Nasednete v Mnichově do letadla a za 50 minut jsme bez problémů v Praze. Nikdo vás nesleduje, můžete si vše dovolit. A takový odjezd jako před 42 roky už "zřejmě" nezažiju. (Viz rámeček)
Říkáte, že pro vás byly cesty na Východ zajímavější. Čím? Jak byste je nazval?
Zpočátku to bylo dobrodružství. Pak už jsem si zvykl. Věděli jsme, že nás v socialistických zemích odposlouchávají. V hotelu, na stadionu. Taky nás pořád sledovali tajní policisté. Toho si nešlo nevšimnout.
Mělo to pro vás nějaký dopad?
Pro nás ne, ale určitě pro občany bývalé NDR, kteří za námi jezdili do Československa nebo Polska. Oni nám vždy hodně fandili. Při setkání na těch cizích stadionech nám říkali, že my jsme pro ně fotbalisté anebo fotbalový klub číslo 1. Ne reprezentace NDR nebo Dynamo Drážďany. Když se pak vrátili domů, měli problémy, vyslýchala je Stasi (státní policie bývalé NDR – pozn.). Ale bylo krásné je potom zase vidět.
Paul Breitner se nikdy netajil svými levicovými názory, sympatizoval s Maem i Che Guevarou. V září 1971 se v Plzni představil při pohárovém duelu s tehdejší Škodou. Po výhře 1:0 naskočil do autobusu a uháněl zpět z komunistického Československa na Západ. Jenže… U Rozvadova, v hraničním pásmu, začal klubový prezident Wilhelm Neudecker řvát na řidiče autobusu: "Zastav, zastav!" A pak spustil: "Breitnere, ty komunisto jeden, ty levičáku. Podívej se, jak to tady vypadá, takhle si představuješ svět, tady chceš žít. Pokud ano, tak si vystup. Vystup si. Vystup si."
Dusnou atmosféru ukončil samotný Breitner. S klidem a pro něj až nečekanou a překvapivou noblesou pravil: "Vy nemáte mozek na to, abyste mi takto nadával. To, že někdo čte Marxe a studuje dějiny, neznamená, že je komunista. A teď se mi omluvte. Pokud se mi neomluvíte, tak vystoupím, ale jsem zvědavý, jak vy se vyrovnáte s tím tlakem médií a veřejnosti za to, co jste provedl. Omluvte se mi." Prezident hlesl: "Omlouvám se." Ale to revolucionáři Breitnerovi nestačilo: "Ještě hlasitěji. Pořádně." Když se dočkal pořádné a hlasité omluvy, autobus vyrazil k hranici. A za ní si oddychl i Breitner. "Nikdy bych neměnil. Ani na minutu jsem o tom nepřemýšlel. Jsem rád, že jsem vyrostl na Západě," dodal.
Jak se k tomu stavěl klub? Byl Bayern víc ostražitý?
To víte, že ano. Od sedmdesátých let jsme s sebou vozili kuchaře, ale i potraviny a všechno potřebné. Bylo to i kvůli dopingu. Všude se o něm mluvilo, ti z Východu říkali, že se dopuje na Západě, a obráceně. Došlo to dokonce tak daleko, že dva naši "policisté" hlídali celou noc u zamčené lednice s jídlem, aby se k němu někdo nedostal a nemohl nám tam něco nasypat. Měli jsme i ochutnávače jídel, aby bylo vše v pořádku.
To přece muselo být hrozné a s fotbalem už to nemělo nic společného…
Však taky ne. Ale my jsme to tehdy brali jinak. Já obzvlášť, protože jsem se o východní Evropu hodně zajímal. Byla to obrovská zkušenost a jsem za ni rád. Západní Němec by se tehdy jen tak nedostal do Bukurešti nebo Sofie. Jenže já jsem neviděl jen komunismus. Já jsem při svém angažmá v Realu Madrid zažil, co byl Frankův fašismus. A to bylo něco. Zvlášť pro mě jako pro Němce. To bylo nejhorší, co jsem v životě viděl. Daleko horší než komunismus v NDR, Sovětském svazu nebo u vás v Československu.
Nenapadlo vás, že byste na Východě zůstal?
Ale kdepak. Ani minutu. Je něco jiného číst ty knihy a sledovat ten vývoj a žít na Západě. Za to jsem byl vždy rád a fakt bych nikdy neměnil. Jsem rád, že ta doba skončila a že vlastně mohu takhle jednoduše a nudně přicestovat do Plzně.
Vy ale na východ cestujete vlastně pořád, že? Čína, Indie, Japonsko. To tam má Bayern takové aktivity?
Ano. A bude je mít ještě větší. Dálný východ je totiž trh s největším potenciálem. Uvidíte za pár let, nebo možná ještě rychleji. Vždyť Bayern by měl možná ještě letos otevřít svou kancelář v Číně. V té nejbohatší provincii a v oblasti, kde je nejvíc bohatých fotbalových klubů.
O Číně se ví, že je fotbalem posedlá. Navíc je i ekonomicky zajímavá. Ale Indie?
Nechte se překvapit. Pro mě je to fotbalová velmoc budoucnosti. Vždyť tam nyní hraje fotbal 200 milionů převážně mladých kluků. To je masa, kterou jinde nenajdete. Ani v tak populárních sportech jako pozemní hokej nebo kriket, které zatím v Indii dominují. Ale teď fotbal ještě hrají neorganizovaně na smetištích a naboso.
V Indii nemají soutěže?
Nejenže nemají soutěže, ale oni ani nemají kluby. A to se pokusíme změnit. Tím že jim pomůžeme, můžeme jen získat.
Jak?
Po Číně možná otevřeme také kancelář v Indii. Nejen obchodní, ale i pro skauting. V oblasti pozorování talentů jsme v Indii aktivní již několik let. Na náš nábor přijde několik desítek tisíc zájemců, obyčejných hráčů. My je pozorujeme a výběr postupně zužujeme. Když jich zůstane 150, celý víkend se jim na místě věnuji a vyberu 30 nejlepších. Ti pak letí na týden do Mnichova a žijí tady s námi. Uvidíte, že jednou bude v Bayernu i indický fotbalista.
Proč to děláte? Kvůli solidaritě? Charitě?
Od každého něco. A všechno dohromady. Víme, že Indie bude jednou největší trh na světě. Proto tam chceme být.
Cítíte tam nějakou konkurenci?
Ale samozřejmě. Především anglické kluby jsou z historického hlediska v Indii aktivní. Ale věřím, že máme náskok a jdeme správnou cestou.
Kde už jste v Asii za fotbalem všude byl?
Dalšími fotbalově posedlými zeměmi jsou Vietnam a Indonésie. A to jak z hlediska obchodního, tak i hráčského materiálu. Proto se tam vyplatí jezdit.
Jezdíte i na západ? USA, Jižní Amerika?
Ano, ale tam je to trochu složitější. V USA se konalo mistrovství světa, hrály tam hvězdy, ale pro fotbal to moc neudělalo. Tam je to spíš takový ženský sport. Fotbal se jen velmi těžko dostává mezi těch pět v USA tak silných sportů, jako jsou americký fotbal, baseball, basketbal, golf a lední hokej. Ale i tak v New Yorku otevřeme kancelář. Ale tam to bude obchodní záležitost pro našeho akcionáře Adidas.
Takže jde o souboj s americkými sportovními giganty Nike a Reebok?
I tak by se to dalo nazvat. USA jsou obrovský trh a je dobře tam být. Tak se o to pokusíme.
A pak už nezbývá než zamířit do Afriky?
Ano, ale tam to půjde výrazně pomaleji a třeba až za třicet let to bude na tolik obchodně zajímavé. Afrika je dnes neuvěřitelně zajímavá kvůli mladičkým hráčům. Oni mají obrovský zájem se prosadit. Asi jako nikde na světě.
Ani v Indii to není takové?
Tam je to zcela jiné. To jsem nikde neviděl a úplně mě to šokovalo. V Indii jsou nejhorší podmínky, ale hráči vůči sobě vystupují nejlépe na světě. Hrají na hřišti bez čar, v rozích jsou jen malé kužely, naboso, ale nikdy se tam nikomu nic nestalo. Všechno je neuvěřitelně fér. Jakmile se někdo dostane do autu, sám přestane hrát a dá míč soupeři. To v Evropě, ale ani jinde neuvidíte. Než by způsobili soupeři zranění, raději přestanou hrát a ještě se omluví.
Čím to je?
Oni vůči sobě mají obrovský respekt. Žijí ve slumech a tam každý den bojují o život, o přežití. Ale oni bojují spolu za to přežití, ne proti sobě.
Může se to odrazit v nějakém přínosu pro Bayern?
Bayern se před třemi roky začal měnit. Už nejsme ten arogantní klub z Německa. To všechno vychází od našich šéfů Karla-Heinze Rummeniggeho a Uliho Hoenesse. To, co jsme viděli v Indii mezi těmi kluky, pro nás může být návodem. Chceme být otevření, maximálně korektní a vyjadřujeme respekt vůči všem. Tak se můžeme společně posouvat dál.
Nejde toto proti tvrdému fotbalovému byznysu?
Záleží, jak ten byznys děláte. FC Bayern už není jen fotbalový klub, co to má v názvu. My jsme něco víc. My jsme fotbaloví baviči, fotbalový showbyznys, fotbalový byznys jako takový. Chceme vydělat, ale zároveň i pobavit lidi na celém světě. Proto ty zahraniční aktivity. Proto každý rok vyrážíme na turné do Asie. Proto v zimě trénujeme v Dubaji či Kataru. Tím se naše hra zlepšuje a mají z toho radost všichni. Všichni naši fanoušci na celém světě.
Vy sám ještě někdy hrajete fotbal?
V Bayernu máme "klub" bývalých fotbalistů. Hrajeme sedm osm zápasů za rok, pro charitu či pro naše partnery. A zatím jsem vše přežil. Já jsem tam ve svých dvaašedesáti letech nejstarší. Jednomu je padesát a dalším 45 a méně.
