Zajímavě vyzerala firmička 4AD a záhadné nahrávky jejích skupin s neméně záhadnými názvy. Vedl ji jakýsi Ivo Watts-Russell, který se sám umělecky realizoval v projektu This Mortail Coil, na němž se podílela celá řada hudebníků z kapel, uvedených níže (Cocteau Twins, Dead Can Dance, Modern English, Wolfgang Press, X-Mal Deutschland, Throwing Muses, Pixies…). Seskupení hodně pracovalo s coververzemi, které proměňovalo v někdy až neuvěřitelně znějící písně. Ze singlů je třeba uvést covery skladeb „Song To The Siren“ od Tima Buckleyho a „Kangaroo“ od Alexe Chiltona (ex-člen Big Star), z velkých desek pak debutové album „It´ll End In Tears“ (1984, např. „Waves Become Wings“, „Dreams Made Flesh“) nebo LP „Filigree And Shadow“ (1986, např. „The Jeweller“, „At First, And Then“, „Strength Of Strings“, „Morning Glory“, „Drug“, „The Horizont Bleeds And Sucks Its Tumb“).
Z dalších kapel 4AD v prvním období bodovali zejména skotsko-londýnští Cocteau Twins multiinstrumentalisty a vládce zvonivých kytar Robina Guthrieho a zpěvačky Elizabeth Fraser, které doplňoval ještě Simon Raymonde (bg, ks). Zejména ledový ale sférický, nadoblačný (prostě někde hodně vysoko se vznášející) vokál Elizy se stal jakýmsi poznávacím znamením skupiny. Hudba, jíž někteří kritici označovali jako „dream pop“, se pohybovala někde mezi Siouxsie & The Banshees, folk-rockem a rock impresionismem typu Popol Vuh. Hodně melancholie, nekonkrétní atmosféry a tak. Ono to přišlo ale tak nějak postupně – třeba nejisté debutové album „Garlands“ zní aj trochu bauhausovsky (1982, „But I´m Not“, „Garlands“, „Wax And Wane“, „Shallow Then Halo“). Pak už se ale objevily haly, echa a delaye, začalo se zvonit kytarami a vylétalo do oblak.
Dejte LP „Head Over Heels“ (1983, např. „Sugar Hiccup“, „Five Ten Fiftyfold“, „In Our Angelhood“, „My Love Paramour“), klasiku „Treasure“ (1984, určitě znáte skladby „Ivo“, „Persephone“, „Pandora“, „Amelia“, „Donimo“ nebo „Lorelei“ či „Aloysius“), double-EP „Echoes In A Shallow Way/Tiny Dynamite“ (1985, např. „Pink Orange Red“, „Pale Clouded White“) a kompilačku „The Pink Opaque“, která zahrnuje některé songy z let 1982-85 (1985, např. „Milimillenary“, „From The Flagstones“, „Aikea-Guinea“). Posledním akceptovatelným albem je „Victorialand“ (1986, např. „Lazy Calm“, „Throughout The Dark Months Of April And May“, „The Thinner The Air“), jenže pak už se „dvojčátka“ začala opakovat (Elizabeth začala dost fušovat do Kate Bush) a další věci byly víceméně na jedno brdo, tak snad jen několik songů – „Orange Appled“, „Cico Buff“, „Carolyn´s Fingers“. Z průměru se vymykalo snad jen LP „Heaven Or Las Vegas“ (1990, např. „Heaven Or Las Vegas“, „„Iceblink Luck“, „I Wear Your Ring“, „Fotzepolitic“, „Road, River And Rail“, „Frou-Frou Foxes In Midsummer Fires“). V roce 1993 přišli CT s dalším ucházejícím elpím „Four-Calendar Café“ (1993, např. „Evangeline“, „Bluebeard“, „Oil Of Angels“, „Pur“), o tři roky později s albem „Milk And Kisses“ (1996, např. „Tishbite“, „Violaine“, „Serpentskirt“, „Rilkean Heart“).
Podobně a přece jinak zněly nahrávky australského dua Dead Can Dance, tvořeného zpěvákem, klávesistou, kytaristou a skladatelem Brendanem Perrym a fenomenální zpěvačkou Lisou Gerrard. Zrod „oživlých neživých“ hledejme v Melbourne na začátku osmdesátých let a zpočátku působili coby normální kapela. Ovšem dva roky po přestěhování do Londýna se soubor zredukoval na ústřední duo Perry-Gerrard. Oba pak společně s najatými hudebníky vytvářeli jakousi pochmurnou, ekletickou směs gothic rocku, rockového impresionismu (opět vliv Popol Vuh), artificiální, středověké a etnické hudby, nad níž se klenul nádherně posmutnělý, naléhavý hlas Lisy anebo zastřený vokál Brendanův. DCD sázeli na využití kytarových krabiček a syntetizátorů v kontrastu s akustickými a etnickými, zejména perkusivními nástroji. Výsledný sound měl pak často duchovní, meditativní charakter. Vybrané songy pak DCD umocňovali velice působivými, symbolickými a výtvarně vymakanými klipy. Někdy byla hudba dua označována jako dark wave.
Doporučuji prakticky cokoliv: „Dead Can Dance“ (1984, např. „A Passage In Time“, „Musica Eternal“, „Frontier“, „The Fatal Impact“, „The Trial“), „Garden Of The Arcane Delights“ (EP, 1985, skladby „Carnival Of Light“, „In Power We Entrust Love Advocated“, „Arcane“), „Spleen An Ideal“ (1985, např. „De Profundis“, „Avatar“, „Mesmerism“, „Enigma Of The Absolute“), „Within The Realm Of A Dying Sun“ (1987, např. „In The Wake Of Adversity“, „Dawn Of The Iconoclast“, „Summoning Of The Muse“, „Persephone“, „Windfall“), „The Serpent´s Egg“ (1988, např. „The Host Of Seraphim“, „Orbis De Ignis“, „Severance“, „Ullyses“, „Echolalia“, „Song Of Sophia“), „Aion“ (1990, skladby „Saltarello“, „The Song Of The Sibyl“, „Radharc“, „As The Bell Rings The Maypole Spins“, „Black Sun“, „The Promised Womb“), „Into The Labyrinth“ (1993, „Ariadne“, „The Spider´s Stratagem“, „Yulunga /Spirit Dance/“, „The Carnival Is Over“, „How Fortunate The Man With None“), „Spiritchaser“ (1996, např. „Nierika“, „Indus“, „Song Of The Dispossessed“, „Song Of The Nile“, „Devorzhum“)… Skupina nahrála i muziku k filmu „El Lino No De La Luna“ (rok 1989, režie Agusti Villaronga), v němž si Liza střihla jednu z rolí.
Multiinstrumentalista Brendan Perry už v rámci existence DCD spolupracoval s mnoha hudebníky (nejvíce asi s Francouzem Hectorem Zazou). První sólo album natočil až v roce 1999 a dostalo název „Eye Of The Hunter“ (např. „Saturday´s Child“, „Voyage Of Bran“, „Medusa“, „I Must Have Been Blind“). Jinak i samotná Lisa Gerrard natočila několik sóĺových alb, známé je „The Mirror Pool“ (1995, např. „Sanvean“, „Glorafin“, „Violina /The Last Embrace/“, „La Bas /Song Of The Drowned/“, „Gloradin“) a také společná deska s Pietrem Bourkem „Duality“ (1998, např. „Shadow Magnet“, „Tempest“, „The Human Game“, „Pilgrimage Of Lost Children“, „Sacrifice“, „Nadir /Synchronicity/“). Oba si spolupráci zopakovali na soundtracku k filmu „The Insider“ (1999, např. „Safe From Harm“, „Meltdown“, „Dawn Of The Truth“, „Rites“, „The Subordinate“, „Faith“). Když si to všechno poslechnete, záhy zjistíte, že Lisa je pravděpodobně jednou z nejlepších zpěvaček, které se v dějinách populární hudby objevily.
Na tvorbu Dead Can Dance (a vokál Lisy Gerrard) navázala třeba kanadská skladatelka a zpěvačka Loreena McKennitt (viz. text o písničkářích 80. a 90.let) a mezinárodní seskupení Stellamara (viz. text world music)a po milleniu bulharská skupina Irfan.
Temné depresáře Bauhaus a divočáky z Birthday Party jsme si připomněli v kapitole o gothic rocku. Podobně vzteklý sound ale nabídli i britští Modern English zpěváka Robbie Greye, jinak úplně první akvizice firmy 4AD. Předváděli nervní post-punk někde mezi Joy Division a Wire, okořeněný ostrými kytarami - viz SP „Gathering Dust“/„Tranquillity Of A Summer Moment“ nebo LP „Mesh & Lace“ (1981, např. „Just A Thought“, „16 Days“, „Move In Light“, „A Viable Commercial“, „Smiles And Laughter“) eventuelně „After The Snow“ (1982, hit „I Melt With You“, dále např. „Someone´s Calling“, „Life In The Gladhouse“, „Dawn Chorus“, „Carry Me Down“). Ovšem později se (snad pod vlivem novoromantismu nebo kdoví čeho) proměnili v normální pop-rockovou skupinu, orientující se na americký trh (např. album „Ricochet Days“, 1983, songy jako „Hands Across The Sea“, „Chapter 12“, „Rainbows End“, „Spinning Me Round“).
Holandská partička Clan Of Xymox zpěváka a skladatele Ronny Mooringse vklouzla do nového popu ze svého darkwave-novoromantismu vcelku přirozeně. Zkuste LP „Clan Of Xymox“ z roku 1985 (např. „Muscoviet Mosquito“, „A Day“, „Equal Ways“, „No Words“) a temně popové „Medusa“ (1986, např. „Louise“, „Medusa“, „Lorretine“, „Masquerade“, „After Call“). Ve druhé polovině nineties se vrátili s deskou „Hidden Faces" (1997, např. „Out Of The Rain“, „This World“, „Sing A Song“, „Your Vice“). Zatěžkaná monotónní německá parta X-Mal Deutschland, složená téměř ze samých holek, tvořila jemně pod vlivem Siouxsie & The Banshees (osamělost, chlad, depky). Dejte např. SP „Incubus Succubus ll“ (1983) nebo „Jahr Um Jahr“ (1985) a LP „Tocsin“ (1984, např. „Augen-Blick“, „Reigen“) či „cocteau-twinsovské“ „Viva“ (1987, např. „Sickle Moon“, „Polarlicht“). Kapela měla pak ještě několik jakoby hitů („Matador“, „Dreamhouse“), ale posléze nějak tak vyšuměla… Alternativní synth-pop s troškou tého dubu a pokusem o soulový zpěv produkovali londýnští Colourbox – zejména v období 1982-87 měli věci jako „Hot Doggie“, „World Cup Theme“, „Baby I Love You So“, „Pump Up The Volume“, „Philip Glass“. Vydali jedno album – „Colourbox“ (1985, např. „Just Give´em Whisky“, „Say You“, „Suspicion“, „The Moon Is Blue“). Mhmm, podprůměr, navíc v těch skladbách se furt střílelo.
Londýnští Dif Juz naopak sahali k mahavishnovskému jazz-rocku s vlivy ethno, dubu a reggae. Ale stejně jako u Cocteau Twins jim zvonily kytary až do oblak (produkoval Robin Guthrie), a i ta Elizabeth si tu jednou pohostinsky zpívla („Love Insane“), přestože se většinou jednalo o instrumentální skladby. Každopádně to znělo velmi alternativně, přitom však docela vábivě. Soubor jinak tvořili Dave Curtis (g), Alan Curtis (g), Gary Bromley (bg) a Richard Thomas (ds, sax). Existuje několik SP, jako třeba „Who Says So?“ (1983, např. Tabla Piece“, „Pass It On Charlie“), za nejlepší nahrávku Dif Juz se považuje album „Extractions“ (1985, např. „A Starting Point“, „The Last Day“, „Marooned“, „Twin And Earth“, „Crosswinds“, „Soarn“, „Re“). Vynikající záležitost, škoda že jejich aktivity trvaly tak krátce.
S industriálně hlukovým, někdy až minimalistickým post-punkem, nabírajícím do svého středu všelijaké perkusní ruchy a „zrnění“ začínala i trojice The Wolfgang Press, zaměřující se na produkci EP-desek. Vedli ji Michael Allen (voc, ks, bg) a Mark Cox (ks). Postupně se ovšem dopracovala až k poněkud „zneklidňujícímu“ trošku acidickému pop rocku. Zvláštní úchylkou pro TWP byla produkce různých pošpiněných cover-verzí známých hitů (např. sinatrovská „My Way“, či „Respect“ od Otise Reddinga). Zkuste desky „The Legendary Wolfgang Press And Other Tall Stories“ (1985, např. „The Deep Briney“, „Tremble /My Girl Doesn´t/“, „Sweatbox“), „Standing Up Straight“ (1986, např. „Dig A Hole“, „Rotten Fodder“, „Hammer The Halo“) či „Bird Wood Cage“ (1988, mj. „King Of Soul“, „Kansas“, „Shut That Door). Z tvorby devadesátých let lze doporučit desky „Queer“ (1991, songy „A Girl Like You“, „Heaven´s Gate“, „Sucker M.F.“, „Honey Tree“, „Dreams And Light“ a cover „Mama Told Me Not To Come“, pův. od Randy Newmana) a „Funky Little Demons“ (1995, hity „Going South“, „Chains“, dále např. „Christianity“, „11 Years“, „Fallen Not Broken“).
V Anglii žijící bostonskou písničkářku Heidi Berry – byť začínala s bigbítem (songy jako „Firefly“, „Nobody Tells On You“) - mají rádi zejména rozechvělé, melancholické duše. Se svými písněmi, hebkými jak sametový přehoz, byla občas přirovnávána k Joni Mitchell nebo Sarah McLachlan. No, možná měla o něco tenčí hlas. Zkuste srovnání třeba pomocí alb „Bellow The Waves“ (1989, songy „Below The Waves“, „Little Tragedy“, „Legacy“, „Ribbons“, „Northshore Train“) nebo výborného „Love“ (1991, např. „Silver Buttons“, „Washington Square“, „Up In The Air“, „Wake“, „Cradle“, „Lily“, „Lonely Heart“). V podstatě solidní práce je odváděna i na dalších deskách „Heidi Berry“ (1993, např. „Follow“, „Little Fox“, Mercury“, „Distant Thunder“, „One String Violin“, „The Moon And The Sun“) a „Miracle“ (1996, songy „Holy Grail“, „Miracle“, „The Californian“, „Time“, „Queen“). Jemné a mrazivě záhadné.
U Ivovy firmy vydávala i bostonská kapela Throwing Muses, ve svém soundu inspirována na jedné straně Byrds a Smiths, na druhé Patti Smith Group, Velvety a třeba Siouxsie & The Banshees. Víceméně taková garáž – syrový neučesaný zvuk, který by do CBGB sedl jak zadek na hrnec. Skupinu vedly Kristin Hersh (voc, g) a Tanya Donelly (voc, g, ks) a opět ji kromě jednoho muže (David Narcizo – ds) tvořily samé dívky (tou další byla Leslie Langston – bg). Kristin bývala v tisku často označována coby pokračovatelka právě Patti Smith – no, nevím, nevím… Inspirace možná ano, ale pokračovatelka? V osmdesátých letech skupina natočila „velvetovské“ video na ranný song „Fish“ a neučesané desky „Throwing Muses“ (1985/1986, např. „Soul Soldier“, „Call Me“, „Vicky´s Box“, „Hate My Way“) a „House Tornado“ (1987/1988, např. „Colder“, „Saving Grace“, „Giant“, „Downtown“) a pop-rockovější LP „Hunkpapa“ (1988/1989, např. „Bea“, „Devil´s Roof“, „Dizzy“, „Fall Down“, „Angel“). Po něm odešla Langstonová.
V následující dekádě stojí za poslech nejoblíbenější a nejnabitější album „The Real Ramona“ (1990/1991, songy jako např. „Counting Backwards“, „Graffiti“, „Golden Thing“, „Ellen West“, „Not Too Soon“, „Say Goodbye“, „Two Step“). Následně se poměr ženský/chlapy v bandu otočil – Donellyová si připadala autorsky nevyužitá, tedy odešla a založila si Breeders, později Belly. Už bez ní vzniklo LP „Red Heaven“ (1992, např. „Furious“, „Firepile“, „Dirty Water“, „The Visit“ a „Dio“ – duet Hersh & Bob Mould). V polovině nineties měla kapela hit v písni „Bright Yellow Gun“ z kvalitní desky „University“ (1995, dále např. „Start“, „Shimmer“, „Teller“, „Hazing“, „Crabtown“). Po dalším albu „Limbo“ (1995/1996, např. „Buzz“, „Shark“, „Freeloader“, „Ruthie´s Knocking“, „Serene“) pak skupina přerušila činnost.
Zpěvačka a kytaristka TM Kristin Hersh natočila svůj zdařilý sólový debut ještě v době existence kmenové kapely – album se jmenovalo „Hips And Makers“ a jelo tak nějak ve stylu indie folku (1993/1994, např. „Your Ghost“, „Beestung“, „A Loon“, „The Letter“, „Me And My Charms“). Ve stejném duchu nesla se i dvojka „Strange Angels“ (1997/1998, např. „Like You“, „Shake“, „Gazebo Tree“, „Home“, „Aching For You“), následně natočená trojka „Sky Motel“ (1998/1999, např. „Echo“, „A Cleaner Light“, „Cathedral Heat“, „Caffeine“, „White Trash Moon“, „Fog“) už občas nasazuje alternativní bigbít. Hershová skládala většinu věcí jak pro Throwing Muses, tak pochopitelně pro své vlastní desky, a jednalo se o kvalitní věci – na tom je vidět, jak plodnou byla autorkou; od poloviny osmdesátých let do období millenia se prakticky nezastavila.
Keď už sme v hen onom Bostoně, nesmíme zapomenout na možná nejslavnější soubor, který měla firma 4AD ve své stáji - Pixies (pixie je jistý druh skřítka, vyskytující se zejména v oblasti jihozápadní Anglie). Jeho obsazení se během let neměnilo, tvořili ho Black Francis (voc, g, hlavní skladatel), Joey Santiago (g, ks, bg, bvoc), Kim Deal (voc, bg, g, ks, ds) a David Lovering (ds, g, bg, voc). Jejich hudba byla skloubením všeho nezávislého a špinavého (garážový rock, punk, HC, noise, psychedelie) s oficiálním (folk-rock) a nablýskaným (metal, pop rock). Je to zvláštní, ale kupodivu tento nesourodý miš maš nějakým neznámým způsobem fungoval. Jak se o nich píše v encyklopedii Rock proti proudu: „Překrásnou děsivost svých písní zvyšují během koncertů. Právě na pódiích rozvinují celou paletu svých jedinečných soundů, rozladěnosti, dravosti, harmonie, křiku, prostě všech zdánlivě nesourodých vlastností, jež z nich učinily jednu z nejosobitějších kapel konce 80.let“. Stejně nesourodý mix tvořily i texty – od mimozemšťanů ke kritice bible, od života na Portoriku, přes surrealismus až po incest.
Zabodovali už prvním mini-LP „Come On Pilgrim“ (1987), jehož skladby „Vamos“, „Isla De Encanta“, „Nimrod´s Son“, „Ed Is Dead“ se staly doživotně koncertním inventářem. A pak už jen stoupali ke slávě s deskami „Surfer Rosa“ (1987/1988, např. „Bone Machine“, „Gigantic“, „Something Against You“, „Where Is My Mind?“, „Broken Face“, „River Euphrates“), „Doolittle“ (1988/1989, hity „Monkeys Gone To Heaven“, „Here Comes Your Man“, dále např. „Debaser“, „Tame“, „Wave Of Mutation“, „La Love You“), „Bossanova“ (1989/1990, hity „Velouria“, „Dig For Fire“, dále „Rock Music“, „Allison“, „The Happening“, „Hang Fire“ a cover „Cecilia Ann“, pův.od Surftones) a „Trompe Le Monde“ (1991, skladby „Sad Punk““, „Planet Of Sound“, „Alec Eiffel“, „Head On“, „Letter To Memphis“, „Palace Of The Brine“). Pixies svými rannými nahrávkami velmi ovlivnili Nirvanu a některé další grunge party, nebo naopak britskou scénu a vzájemně dosti odlišné skupiny jako třeba Blur nebo Radiohead.
Když se na začátku 90. let skupina rozešla, Black Francis pokračoval v sólové dráze pod novým pseudonymem Frank Black. A točil vskutku pěkná bigbeatová alba s muzikou, již reflektovala jak kytarovou současnost, tak kytarová 60. léta, z kterých beztak kytarová současnost vycházela. Doporučil bych debut, lapidárně nazvaný „Frank Black“ (1993, např. „Los Angeles“, „I Heard Ramona Sing“, „Places Named After Numbers“ plus cover „Hang On To Your Ego“, pův od Beach Boys), a stejně výbornou dvojku s názvem „Teenager Of The Year“ (1994, hit „Headache“, dále např. „Whatever Happened To Pong?“, „Freedom Rock“, „/I Want To Live On An/ Abstract Plain“, „Thalassocracy“, „Speedy Marie“, „Two Reelers“). Trojka „The Cult Of Ray“ také vcelku jde, byť kritiky na ní byly vesměs vlažné (1996, např. „Man In Black“, „I Don´t Want To Hurt You“, „You Ain´t Me“). Black pak založil skupinu The Catolics, s níž měl hit „All My Ghosts“ (1998).
Basistka „skřítků“ Kim Deal se zase dala dohromady s kytaristkou a zpěvačkou Throwing Muses Tanyou Donelly a baskytaristkou Josephine M. C. S. Wiggs a založily band zvaný The Breeders. Přibližně se jednalo o průnik Pixies a grunge, jakási o něco čistší variace soundu holek z L7. Kapela natočila album „Pod“ (1990, např. Hellbound“, „When I Was Painter“ „Doe“, „Iris“) a po něm (a po odchodu Donellyové, kterou nahradila Kelley Deal, sestra-dvojče Kim) ještě „Last Splash“ (1992/1993, hit „Cannoball“, dále např. „Divine Hammer“, „Saints“, „Invisible Man“). Posledním výliskem „chovatelů“, než se rozešli, bylo EP „Head To Toe“ (1994, např. „Head To Toe“, „Shocker In Gloomtown“). Po rozpadu Breeders, založila Kim Deal (voc, g) se sestrou Kelley (g) lo-fi alternative rockovou skupinu Amps, po které zůstalo jediné album „Pacer“ (1995, např. „Tipp City“, „Pacer“, „Breaking The Split Screen Barrier“, „Dedicated“, „She´s A Girl“). Kelley Deal se ale cítila autorsky nevyužitá, což vyřešila vytvořením svojí kapely Kelley Deal 6000, ve které navíc zpívala i hlavní vokál: zkuste alba „Go To The Sugar Altar“ (1996, např. „Canyon“, „Sugar“, „How About Hero“, „Dammit“, „Trixie Delicious“) a „Boom! Boom! Boom!“ (1997, např. „Confidence Girl“, „Future Boy“, „When He Calls Me Kitten“, „Skylark“). Po určité době obě sestry Dealovy obnovily The Breeders.
Zpěvačka a kytaristka Tanya Donelly (ex-The Breeders) si založila vlastní, hudebně o něco líbivější partu Belly, přičemž v ní působili ještě bratři Thomas (g, p) a Chris (ds) Gormanové a Fred Among (bg). Tato sestava pak natočila solidní album „Star“ (1992/1993, hit „Feed The Tree“, dále např. „Angel“, „Gepetto“, „Low Red Moon“, „Slow Dog“) a ještě ve třiadevadesátém se kapela podílela svou noiseovou verzí songu „Are You Experienced?“ na tributním albu Jimi Hendrixovi. To už místo Amonga tvrdila basu v kapele Gail Greenwood. Následovalo další velmi dobré LP Belly „King“ (1994/1995, písně „Now They´ll Sleep“, „Silverfish“, „Seal My Fate“, „Puberty“, „Super-Connected“), které ovšem stíhala smůla - mělo menší hodnocení než Star, singly se moc neprodávaly, a pochopitelně ani samotná deska nedosáhla prodejů Star, přestože čas jeho kvalitu prověřil. Nicméně krátce po vydání se kapela rozešla a Tanya Donelly se začala věnovat sólové dráze. Na rozdíl od své konkurentky z TM Kristin Hersh, nepřešla na indie folk, ale zůstávala věrná alternativními rocku. Jak je nakonec slyšet na EP „Sliding & Diving“ (1996, mj. „Swoon“, „Bum“), a na jejím kvalitním albovém debutu „Lovesongs For Underdogs“ (1997, např. „Pretty Deep“, „The Bright Light“, „Manna“, „Breathe Around You“, „Mysteries Of The Unexplained“).
Pro 4AD natočila svoje pomalé smutné folkrockové desky také sanfranciská skupina Red House Painters, jíž vedl zpěvák a skladatel Mark Kozelek. Citována jsou zejména alba „Dawn Colourful Hill“ (1992, např. „24“, „Medicine Bottle“, „Dawn Coloured Hill“), „Red House Painters /Rollercoaster/“ (1993, např. „Grace Cathedral Park“, „Mistress“, „New Jersey“) a „Ocean Beach“ (1994, skladby „Summer Dress“, „Cabezon“, „San Lorenzo“, „Drop“).
Když si z Kalifornie skákneme do UK, a zároveň si ponecháme aspoň geograficky onu kalifornskou stopu, tak tam po rozpadu Slowdive vznikla dream-country-indie-rocková skupina Mojave 3. Jejími tvářemi byli Neil Halstead (voc, g) a Rachel Goswell (voc, g, bg). Do milénia vydala dvě alba – „Ask Me Tomorrow“ (1995, např. „Love Songs On The Radio“, „Tomorrow´s Taken“, „After All“, „Sarah“, „You´re Beautiful“, „Pictures“) a „Out Of Tune“ (1998, např. „Give What You Take“, „Some Kinda Angel“, „Who Do You Love“, „Caught Beneath Your Heel“, „Yer Feet“). Na konci devětadevadesátého se začala připravovat trojka „Excuses For Travellers“, která vyšla v roce milénia (např. „In Love With You“, „Prayer For The Paranoid“, „Any Day Will Be Fine“, „Bringin´ Me Home“, „My Life In Art“). Pěkné, pomalé melancholické kousky, jenom je škoda, že Rachel byla postupně pěvecky odsunuta k backvokálům. Nu, a jednou z posledních položek 4AD v době před milleniem byla islandská elektronická skupina GusGus. Z nahrávek lze uvést desky „Polydistortion“ (1997, např. „Polyesterday“, „Believe“, „Purple“) a „This Is Normal“ (1999, např. „Ladyshave“, „V.I.P“, „Starlovers“, „Teenage Sensation“, „Snoozer“).
Tolik snad k potfoliu firmy 4AD.
