Art rock, progressive rock - hlavní představitelé

Yes, zleva Steve Howe, Tony Kaye, Chris Squire, Jon Anderson a Bill Bruford, 1971

Ve druhé polovině šedesátých let se z britského a amerického undergroundu vynořili na svět první pionýři žánru, který se později bude nazývat art (progressive, classical) rock. V rámci Velké Británie bychom za určité předchůdce stylu mohli jmenovat třeba Pink Floyd, Move a hlavně Moody Blues, The Gun, Procol Harum či The Nice. V USA lze za průkopníky art rocku označit např. Love a avantgardisty Franka Zappu a Cpt. Beefhearta, ale měli bychom zde uvést také newyorskou kapelu Vanilla Fudge. A nesmíme zapomenout ještě na jednoho týpka, který budoucí art-rock předznamenal – na kalifornského skladatele, aranžéra a producenta Van Dyke Parkse, známého spoluprácí s Beach Boys a Byrds. V jeho případě se jedná o střelené album „Song Cycle“ (1968, např. „Widow´s Walk“, „The Attic“, „By The People“), které kdosi nazval „psychedelickým vaudevillem“. No, tak či tak - z dnešního pohledu dost obtížně poslouchatelná záležitost. O něco přístupnější je dvojka „Discover America“ (1972, např. „The Four Mills Brothers“, „John Jones“, „FDR In Trinidad“, „Sallin´ Shoes“).

Všechny výše jmenované skupiny měly vliv na tvorbu nových part, které později, v první polovině seventies nesly na svých bedrech slávu art rocku.

Základním souborem stylu jsou pochopitelně londýnští Yes. V první fázi (na albu „Yes“, 1969, např. skladby „Beyond And Before“, „Lookin´ Around“, „Harold Land“) byli ovlivněni zejména Nice a Vanilla Fudge, což přetvořili do vcelku osobitého soundu, z něhož přímo vystřelovala vynikající instrumentální dovednost jednotlivých hráčů. Určující zde byla zejména hutná baskytara Chrise Squirea a hammondky Tony Kayeho. Rytmiku obstarával technicky nadaný bubeník Bill Bruford, najazzlé vyhrávky a sóla vkládal kytarista Peter Banks. A nad tím vším poletoval vysoký hlásek Jona Andersona, co kolibřík nad rozkvetlou junglí. Vůbec – vokální harmonie měli „yesi“ promáklé, dvojka Anderson – Squire se ukazovala v tom nejlepším světle. Oba měli nakonec i největší podíl na komponování skladeb, přičemž Jon se navíc proslavil svými nesrozumitelnými surrealistickými texty.

Z tohoto období je zajímavé ještě LP „Time And A Word“ (1970), obsahující např. skladby „Time And A Word“, „Then“, „Sweet Dreams“ a richie-havensovský cover „No Opportunity Necessary/No Experience Needed“. Po této nahrávce Bankse vystřídal „mclaughlinovský“ kytarový rychlík, zpěvák a skladatel Steve Howe. Na další desce „The Yes Album“ (1971) se cosi začalo měnit – skupina už opustila běžnou, byť bohatě proaranžovanou, ale přesto dosud písničkovou strukturu a její skladby se proměnily na rockové suity s prodlužující se stopáží (např. „Yours Is No Disgrace“, „Starship Trooper“, „I´ve Seen All Good People“, „Perpetual Change“). Zásadním se ukázal také příchod brilantního klávesisty Ricka Wakemana (místo Kayeho). Rick se předvedl už na následujícím albu „Fragile“ (1971, hity „Roundabout“ a „Heart Of The Sunrise“, dále např. „South Side Of The Sky“, „Long Distance Runaround“, plus Squireova basová exhibice „The Fish“ a Howeova „klasika“ „Mood For A Day“).

A pak už kompozice Yes nabývaly větší komplikovanosti a zejména délky – klasickým případem je osmnáctiminutovka „Close To The Edge“ z výborného stejnojmenného alba „Close To The Edge“ (1972, dále ještě „And You And I“, „Siberian Khatru“), které bývá označováno základním kamenem art rocku. Po něm ovšem odešel Bruford do King Crimson, a místo něj se v kapele objevil Lennonův bicman Alan White. Hippík Anderson, pohlcen učením new age, se pak začal zajímat o hudbu primitivních národů a vkládat melodiku (nejvíce východních) rituálů do yesovských kompozic, přičemž jeho básnické texty mohly být už jen stěží nesrozumitelnější (2LP „Tales From Topographic Oceans“, 1973 např. „Revealing Science Of God - Dance Of The Dawn“, „The Ancient - Giants Under The Sun“, „Ritual – Nous Sommes du Soleil“). Také délka skladeb začíná být už neúnosná, přestože je v nich odváděna vcelku slušná práce. Jako například ve skladbě „Gates Of Delirium“ z desky „Relayer“ (1974, dále např. „Sound Chaser“, „To Be Over“), na které už klávesy ovládal švýcarský hudebník Patrick Moraz (ex-Refugee). V tomto období soubor též vešel ve známost svými obrovskými stadionovými show (někdy až 100 000 diváků) a coby zasloužilý rockový dinosaurus se stal jedním z nejoblíbenějších terčů pro vtipy a nenávist mladé punkové generace.

Yes toto období dlouhých kompozic zakončili (s navrátilcem Wakemanem) na velmi dobrém albu „Going For The One“ (1977, skladby „Going For The One“, „Awaken“, „Parallels“, „Turn Of The Century“, „Wonderous Stories“), které ovšem trpí mizernou produkcí. Poté kapela stagnovala (LP „Tormato“, 1978, např. „Don´t Kill The Whale“, „Future Times“/„Rejoice“, „On The Silent Wings Of Freedom“, „Arriving UFO“), měnila sestavu (LP „Drama“, 1980, např. „Machine Messiah“, „Into The Lens“) a na čas se rozešla. V roce 1983 se vrátila s novým kytaristou Trevorem Rabinem a natočením AOR-ově melodického, promakaného LP „90125“ (1983, hit „Owner Of A Lonely Heart“) oslavila svůj comeback. A přestože o žánr, který spolupomáhala definovat, už nebyl zájem, o skupinu samotnou kupodivu ano.

Ještě poznámku – kapela byla známa i svojí precizní a dokonalou prací na svých koncertech. Pokud jste si nepřišli „kissácky“ zařádit, ale spíše čumět a žasnout, jak to ti hoši s nástroji skvěle umí, byli Yes pro vás to pravé. Ku poslechu pak doporučuji koncertní 3LP „Yessongs“ (1972/1973). „Yessongs“ existuje i ve filmové podobě, natočil ho režisér Peter Neal. Skupinu pak filmoval ještě při turné Reloyer, ale po hádkách s členy nakonec záznam nebyl dokončen. Existuje i video-film „Yes In Philadelphia ´79“.

Slušná sólová alba nebo desky s jinými kapelami dokázali natočit i někteří členové skupiny. Úplně první klávesista Yes, Tony Kaye se po svém vyhazovu z kapely spojil s dalším odšedším, kytaristou Peterem Banksem ve skupině Flash, která „yesov“ hodně připomínala. Známo je eponymní album „Flash“ (1972, např. „Children Of The Universe“, „Time It Takes“, „Small Beginnings“). Neznáma jsou další dvě, která (už bez Kayeho) soubor ještě stihl natočit - to lepší má název „Out Of Our Hands“ (1973, např. „Psychosync“, „None The Wiser“, „The Bishop“). Kaye dal mezitím dohromady svižnou  progressive-rock formaci Badger s dávným spoluhráčem Jona Andersona, basistou a zpěvákem Davidem Fosterem a výborným kytaristou a zpěvákem Brianem Parrishem (ex-Parrish & Gurvitz), čtvrtým do party byl Roy Dyke (ds, ex-Ashton Gardner and Dyke). Zkuste živák „One Live Badger“ (1973, např. „Wind Of Change“, „Wheel Of Fortune“, „On The Way Home“, „Fountain“, „The Preacher“). V roce 1974 odešli Foster a Parrish, a přišli Kim Gardner (bg, ex-Ashton Gardner and Dyke), Paul Pilnick (g, ex-Stealers Wheel ) a zejména Jackie Lomax (voc, g), který sound začal tlačit nejen do blues a soulu, ale i do průměru – viz LP „White Lady“ (1974, např. „Listen To Me“, „White Lady“, „Everybody, Nobody“). Poté se klávesák Kaye odstěhoval do USA, kde hrál v tvrdé formaci Detective (viz. Hard rock USA a Kanady). 

Kytarista Peter Banks mezitím postavil další art-jazz-rockovou partu Empire, v níž zpívala Sydney Foxx, což mělo za následek vznik alb typu „Mark I“ (1973, např. „More Than Words“, „Hear My Voice On The Radio“, „Out Of Our Hands“). V letech 1975-1976 měli Yesi období sólových projektů: kytarista Steve Howe přišel s průměrným LP „Beginnings“ (1975, např. „Lost Symphony“, „Will O´the Wisp“, „Doors Of Sleep“, „Pleasure Stole The Night“) a později s lepším „The Steve Howe Album“ (1979, např. „All´s A Chord“, „Pennants“, „Double Rondo“, „Surface Tension“, „Look Over Your Shoulder“), yesí bubeník Alan White má připsánu (nezkomponoval ani jeden song, jenom bubnuje) poněkud nesourodou deskou „Ramshackled“ (1975/1976, např. „One Way Rag“, „Avakak“, „Ooh Baby /Goin´ To Pierces“, „Spring-Song Of Innocence“), a baskytarista a vokalista Yes Chris Squire natočil ceněné album „A Fish Out Of Water“ (1975, např. „Silently Falling“, „Hold Out Your Hand“, „You By My Side“, „Lucky Seven“).

Zpěvák a kytarista Jon Anderson pod svým jménem nahrál nejprve koncepční sci-fi album „Olias Of Sunhillow“ (1976, např. „Meeting /Garden Of Geda/“/„Sound Out The Galleon“, „Solid Space“, „Ocean Song“, „Flight Of The Moorglade“, „Qoquaq Én Transic“/„Naon“/„Transic Tö“), což bylo v době, kdy byl ještě členem Yes. Hudebně stálo tak na pomezí art rocku, rock-impresionismu a filmové hudby, a zvláštností bylo, že během jeho vzniku a natáčení byl Jon nucen naučit se hrát na spoustu různých dalších nástrojů. Po svém odchodu z kapely Yes se prezentoval pop-rockovou deskou „Songs Of Seven“ (1980, např. „Don´t Forget /Nostalgia/“, „Hear It“, „Hear Of The Matter“, „Days“, plus suita „Songs Of Seven“) a jemně experimentálním elpím „Animation“ (1982, hit „Olympia“, dále „Animation“, „Surrender“, „Boundaries“, „All In A Matter Of Time“). Přibližně v té samé době, na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let Anderson s řeckým klávesistou Vangelisem Papathanassiouem (ano, ten co udělal mj. skvělou hudbu k filmu Blade Runner) společně realizovali pod markou Jon And Vangelis úspěšná „art-popová“ alba - podprůměrné „Short Stories“ (1979, hit „I Hear You Now“, dále např. „Bird Song“, „Curious Electric“) a lepší „Friends Of Mr. Cairo“ (1981, např. „Friends Of Mr. Cairo“, „Outside Of This /Inside Of That/“, „Beside“, „State Of Independence“), včetně singlového hitu „I´ll Find My Way“ (1981).

Mimochodem - Vangelis hrával zhruba o deset, dvanáct let dříve společně s pozdějším známým zpěvákem (baskytaristou a kytaristou) Demisem Roussosem a bubeníkem Loukasem Siderasem v řecké kapele Aphrodite´s Child. Ta začínala soundem á la Procol Harum – pokoušela se o takové ty hymnické ploužáky s vysokým pronikavým vokálem (např. singly „Rain And Tears“, „End Of The World“, „I Want Live“, „It´s Five O´Clock“, „Let Me Love, Let Me Live“, „Spring, Summer, Winter And Fall“). Vangelis ale chtěl z pop-rocku ven, chtěl hrát více progresivně, což se zase nelíbilo Roussosovi, jelikož mu předchozí styl přinášel úspěch a peníze. Nakonec klávesák prosadil svou, a ACh se v nové tvorbě snažili spojovat art rock s folklórem. V tom čase se do kapely vrátil i bývalý občasný člen Silver Koulouris (g, voc) a už s ním vzniklo koncepční „biblické“ double-album „666 (The Apocalypse Of St. John, 13/18)“ z roku 1971 (např. songy „The Four Horsemen“, „Aegean Sea“, „Break“, „Lament“, „Babylon“, „All The Seats Were Occupied“). Ve dvaasedmdesátém skupina ukončila činnost, a Roussos s Vangelisem nastartovali své sólové (a velmi úspěšné) dráhy.

Yesovský klávesista Rick Wakeman svojí muziku stavěl na virtuozitě absolventa královské akademie. Lidsky řečeno – dokázal zahrát hrozně moc not ve velmi krátkém čase. Což samozřejmě někdy na škodu není, ale někdy s tím vyloženě exhibicionisticky prudil. Některé desky tak dostávají punc patetické nabubřelosti. Jinak Wakemanova tvorba, v níž hojně využíval postupy z vážné hudby, bývá označována jako classical rock. Určitě bych z ní vypíchl alba „Six Wives Of Henry Vlll.“ (1973, např. „Catherine Of Aragon“, „Catherine Howard“, „Anne Boleyn“, „Catherine Parr“) nebo poněkud méně známé „Criminal Record“ (1977, např. skladby „Chamber Of Horrors“, „Statue Of Justice“, „Crime Of Passion“, „Birdman Of Alcatraz“). Kritici též chválí alba „The Myths And Legends Of King Arthur And The Knights Of The Round Table“ (1975, „Arthur“, „Sir Lancelot And The Black Knight“, „The Last Battle“) a „Rhapsodies“ (1979, např. „Pedra De Gavea“, „March Of Gladiators“, „Front Line“, „Sea Horses“). Mhmm… 

Za nejlepší nahrávky dalšího klávesisty Yes, Patricka Moraze bývají pokládána elektro-latino alba „Story Of l“ (1976, např. „Impact“, „Warmer Hands“, „Cachaca“, „Indoors“, „Symphony In The Space“) a popovější „Out In The Sun“ (1977, např. „Love-Hate-Sun-Rain-You“, „Kabala“, „Tentacles“, „Out In The Sun“, „Time For A Change“). Na konci dekády odešel k Moody Blues.

Jméno Patricka Moraze je spojeno i s další “zakladatelskou“ skupinou britského art rocku, jíž byli samozřejmě birminghamští The Moody Blues. Do 70. let vstoupili v neměnné sestavě Justin Hayward (voc, g, mand), John Lodge (voc, bg), Ray Thomas (voc, fl, harm), Graeme Edge (ds, perc) a Mike Pinder (voc, ks). Kapela pořád budovala na tom svém mellotronovém, patetickém symfonickém zvuku, bohužel stále stejnému, s kterým začínala někde ve druhé polovině 60.let. A jelikož ani struktura skladeb (byť mnohdy pěkných) se neměnila, posluchači i kritika náhle začali tvorbu MB pokládat za ustrnulou. A když porovnáte alba z obou dekád, jsou si hodně podobná. Uveďme některá ze seventies: „A Question Of Balance“ (1970, např. „Question“, „It´s Up To You“, „Dawning Is The Day“, „Melancholy Man“), „Every Good Boy Deserves Favour“  (1971, např. „The Story In Your Eyes“, „One More Time To Live“, „My Song“, „After You Come“), „Seventh Sojourn“ (1972, např. „New Horizons“, „I´m Just A Singer/In A Rock And Roll Band/“, „Isn´t Life Strange“, „You And Me“). Někdy v roce 1974 se kapela asi na čtyři roky rozešla, pak se zase dala dohromady - výsledkem byla průměrná deska „Octave“ (1977/1978, např. „Steppin´ In A Slide Zone“, „Driftwood“, „I´ll Be Level With You“, „Had To Fall In Love“).

Ve zhruba 4letém období neexistence souboru The Moody Blues, si někteří jeho členové natočili sólové desky. Zpěvák a kytarista Justin Hayward se spojil s baskytaristou a zpěvákem Johnem Lodgem a společně s členy skupiny 10cc natočili sférický singl „Blue Guitar. Následně s jinými hudebníky nahráli celé album „Blue Jays“, byť Haywardova práce i prostor na něm je o dost větší (1974/1975, např. „I Dreamed Last Night“, „Remember Me /My Friend/“, „Saved By The Music“, „Who Are You Now“, „My Brother“, „You“). Album je dodnes fanoušky žánru ctěno a vzýváno. Poté si každý z „Moodies“ natočil svoje vlastní autorské LP, a nejprve John Lodge: jednalo se o průměrné album „Natural Avenue“ (1976/1977, mj. „Say You Love Me“, „Carry Me“, „Children Love Rock´n´Roll“, „Summer Breeze, Summer Song“, v reedici ještě „Threw It All Away“). O měsíc později vyšla deska i Justinu Haywardovi. Měla název „Songwriter“ (1976/1977, např. „Nostradamus“, „Doin´ Time“, „Lay It On Me“, „Songwriter Part 2“, „Raised On Love“, v reedici ještě „Marie“), a byla hodnocena o něco výše. V době obnovení The Moody Blues pak Hayward natočil svoji dvojku, LP „Night Flight“ (1979/1980, např. „Maybe It´s Just Love“, „Penumbra Moon“, „Suitcase“, „Crazy Lovers“), která je průměrná. Alba dalších členů MB Raye Thomase a Mikea Pindera obsahují několik lepších okamžiků, ale celkově jsou poněkud mdlá.

 

Skupinu Procol Harum z Londýna uvedli do sedmdesátých let opět zpěvák a klávesista Gary Brooker a kytarista Robin Trower. Zůstali i bubeník B. J. Wilson a textař Keith Reid, novým členem se stal Chris Copping (bg, ks). Doménou tu byly znovu pomalé songy s výrazným soundem kláves a kytary a Brookerovým soulovým projevem. Z alb bych připomenul temné album „Home“ (1970, např. „Whiskey Train“, „The Dead Man´s Dream“, „About To Die“, „Barnyard Story“) a následující ceněné „Broken Barricades“ (1971, např. „Simple Sister“, „Memorial Drive“, „Playmate Of The Mouth“, Song For A Dreamer“, „Power Failure“). Trower po tomto LP nastoupil na sólovou dráhu a okamžitě nastalo personální víření, které vyústilo v příchodu hned dvou muzikantů: Micka Grabhama (g) a Alana Cartwrighta (bg). Harumovce ale změny v sestavě nijak nepoznamenaly a v roce 1973 vydali výborné album „Grand Hotel“ (1972/1973, např. „Grand Hotel“, „Bringing Home The Bacon“, „Toujours L´Amour“, „T.V. Ceasar“, „Fires /Which Burnt Brightly/“). Vcelku dobrou deskou je i „Exotic Birds And Fruit“ (1973/1974, např. „Nothing But  The Thruth“, „Beyond The Pale“, „As Strong As Samson“, „The Idol“, „Monsieur R. Monde“). Poté nastal určitý pokles zájmu o skupinu, uvedu tedy jen album „Procol´s Ninth“ (1975, např. „Pandora´s Box“, „Taking The Time“, „The Pipers Tune“, „Fool´s God“, „The Final Thrust“) a singl „Something Magic“ (1976/1977). Nu, a v roce 1977 Procol Harum na více než dekádu přerušili svou činnost.

Zpěvák a klávesista PH Gary Brooker se zcela logicky vydal na sólovou dráhu. A jelikož byl hlavním skladatelem své kmenové kapely, ani se to, co se týče muziky, nemohlo nějak výrazně lišit. Pompézní pomalý sound s výraznými harmoniemi, kterými pronikal jeho soulový zpěv, přičemž v rámci ducha doby občas ke kontrastu využíval šlapavějšího funku. Někdy podobné Alan Parsons Project. Nakonec zkuste posoudit na jeho debutovém (a vcelku vydařeném) LP „No More Fear Of Flying“ (1979, např. „Savannah“, „Say It Ain´t So Joe“, „No More Fear Of Flying“, „Let Me In“, „Give Me Something To Remember You By“) nebo na slabší dvojce „Lead Me To The Water“ (1982, např. „The Cycle“, „Home Loving“, „Mineral Man“, „Lead Me To The Water“, „Sympathy For The Hard Of Hearing“). Na rozdíl od Brookera natočil kytarista Mick Grabham svoje sólové LP ještě před svým vstupem do Procol Harum – dostalo název „Mick The Lad“, a muzikant si na něm nahrál kromě kytary i baskytaru, klávesy a piano, a navrch ho ještě nazpíval (1972, „Sweet Blossom Woman“, „Saga“, „You´ll Think Of Me“, „I Won´t Be There“, „Waitin´ Round On You“, „Two-Fifteen“). Zní soudobě, občas různorodě, je zcela zapomenuté, a docela pěkné.

Co londýnští The Pretty Things naznačili na své rock opeře „S.F.Sorrow“, to se snažili vecpat i do další nahrávky – tedy snahu o jakýsi art-rock v popovém nálevu s vokály jak brouci na Abbey Road v kombinaci s hard rockem. V kapele v té době působili zpěvák Phil May, dále pak Wally Waller (bg, g, voc, ks), John Povey (ks, voc), Skip Allen (ds) a Vic Unitt (g), který nahradil odšedšího Dicka Taylora. Duo Waller a May se skladatelsky postaralo o albový vstup do 70.let, kvalitní LP „Parachute“ (1969/1970, např. „Grass“, „Sickle Clowns“, „Cries From The Midnight Circus“, „She´s A Lover“, „In The Square“, „Rain”), po kterém Unitta vystřídal mladý kytarista a skladatel Peter Tolson (ex-Eire Apparent). Sestava působila zhruba rok, než místo Wallera přišel Stuart Brooks (bg). Přestože celkový sound PT přitvrdil, což je slyšet na desce „Freeway Madness“ (1972, mj. „Love Is Good“, „Religion´s Dead“, „Havana Bound“, „Country Road“), pořád se to pohybovalo plus minus v art-rocku. Následovalo čistě rockové album „Silk Torpedo“ (1973/1974, např. „Maybe You Tried“, „Singapore Silk Torpedo“, „Atlanta“, „It Is Only Love“, „Bridge Of God“) a s „pěknými věcmi“ bych se rozloučil elpím „Savage Eye“ (1976, mj. „My Song“, „Sad Eye“, „Remember That Boy“, „I´m Keeping“).

Waleská skupina Man, u které byli pány hlavními Micky Jones (lg, voc) a Roger „Deke“ Leonard (g, p, voc),  navazovala na psychedelický sound kalifornských kapel typu G.Dead a Quicksilver MS. Zpočátku se prosazovala velmi těžce, úspěchy dobyla až v první polovině 70. let, kdy zuřila zlatá éra art rocku. Skladby tudíž narůstaly do příslušné délky. Z té doby také pocházejí alba „Bee Good To Yourself… At Least Once A Day“ (1972, např. „C´Mon“, „Bananas“, „Keep On Crinting“), „Back Into The Future“ (1973, např, „Just For You“, „Ain´t Their Fight“, „Sospan Fach“) a nejlepší „Rhinos, Winos And Lunatics“ (1974, např.„Taking The Easy Way Out Again“, „Thunder And The Lightning Kid“, „Four Day Louise“, „Kerosene“.). Ujde i následující „Slow Motion“ (1974, např. „Hard Way To Die“, „Grasshopper“, „Day And Night“, „Rainbow Eyes“). Z dalších skladeb kapely lze uvést třeba „Daughter Of The Fireplace“ nebo „Many Are Called But Few Get Up“, či „Angel Easy

 

Další art rockovou legendou jsou bezesporu londýnští Genesis, v nejlepším období hrající v sestavě Peter Gabriel (voc, fl, ob, ks), Tony Banks  (ks, g, 12s g), Mike Rutherford (bg, g), Phil Collins (ds, voc), Steve Hackett  (lg). Sound skupiny byl založen hlavně na syntezátorech a složitých rytmických vzorcích. I samotné skladby sluly někdy až přehnanou snahou o komplikovanost, takže z dnešního pohledu budí dojem jakýchsi slepovaných koláží. V pódiovém ztvárnění Genesis využívali divadelních prvků - zde určitě musíme připomenout podivuhodné převleky P. Gabriela: jednou se objevil jako sekáč trávy, pak v rudých dámských šatech a s liščí hlavou, jindy coby rozkvetlá květina, potom jako pankáčský upír nebo jako vesmířan s hlavou v soustavě jakýchsi jehlanů, někdy jako podivné hnusné monstrum, z kterého by měli radost třeba takoví Gwar. I jeho kolegové, standardně vypadající máničky, z něj byli občas v šoku. „Gabriel posunul hranice oblékání v britském rocku o několik pater výše než Bowie. Ve srovnání s tím, co si na sebe vzal Gabriel, vypadal Bowie jako tatík v nedělní hospodě,“ tvrdí hudební publicista Charles Shaar Murray v dokumentu Seven Ages Of Rock (II.díl).

Většina alb Genesisovcov z první poloviny seventies bývá považována za hodně progresivní, jmenujme např. „Nursery Cryme“ (1971, mj. „The Musical Box“, „The Return Of The Giant Hogweed“, „The Fountain Of Salmacis“), „Foxtrot“ (1972, „Watcher Of The Skies“, „Get ´Em Out By Friday“  či kompozice „Supper´s Ready“), „Selling England By The Pound“ (1973, hit „I Know What I Like /In Your Wardrobe/“ dále ještě „Dancing With The Moonlight Knight“, „The Battle Of Epping Forest“, „Firth Of Fifth“) a výborné konceptuální double „The Lamb Lies Down On Broadway“ (1974, např. „The Lamb Lies Down On Broadway“, „Counting Out Time“, „In The Cage“, „Hairless Heart“, „Lilywhite Lilith“, „Silent Sorrow In Empty Boats“, „The Light Dies Down On Broadway“). Během turné k posledně jmenované desce oznámil Peter Gabriel kapele, že odchází: jako důvod uvedl obtížné těhotenství své ženy, ale zároveň dodal, že se hudba kapely motá stále v kruhu a nikam se nevyvíjí. Zbylí členové Genesis to svým způsobem přivítali – kapela se vždy považovala spíše za kolektiv, ale Gabriel byl v médiích i na veřejnosti brán jako superhvězda a muzikanti se jakoby ocitali na vedlejší koleji -  v souboru tudíž postupně narůstalo určité napětí. Odchod hvězdy vztahy narovnal – všemi byl označen za přátelský. Členové se pak sice rozhodli shánět nového zpěváka, ale brzy se přišlo na to, že nejlepší je, když třímá v rukou mikrofon bubeník Phil Collins, jehož barva hlasu byla vcelku podobná Gabrielově. Dokonce se našli tací, kteří tvrdili, že Philův vokál je gabrielovštější než ten samotného Petera. Na koncertech pak Collinse nahrazovali u bicích Bill Bruford (ex- Yes, ex-King Crimson) a později Chester Thompson (ex-Weather Report, ex-Mothers Of Invention).

Alba „A Trick Of The Tail“ (1975/1976, např. Dance On A Volcano“, „Squonk“, „Mad Man Moon“, „A Trick Of The Tail“, „Ripples“) a „Wind And Wuthering“ (1976,  např. „One For The Vine“, „Eleventh Earl Of Mar“, „Your Own Special Way“, „Blood On The Rooftops“, „Afterglow“, instrumentálka „Wot Gorilla?“) nahrála tedy čtveřice Banks-Collins-Rutherford-Hackett, jenže pak se Hackett s ostatními pohádal o autorství některých skladeb a také odešel. And Then There Were Three… tedy - kapela opravdu zůstala ve třech a ještě to zdůraznila v názvu další, do té doby nejúspěšnější (protože posluchačsky mnohem přístupnější) desky „And Then There Were Three…“s velkým hitem „Follow You Follow Me“ (1977/1978, dále např. „Down And Out“, „Undertow“, „Burning Rope“, „Many Too Many“). Kapele se dařilo i v první polovině osmdesátých let - prostě přizpůsobila svůj sound požadavkům trhu a poněkud zpopovatěla (alba „Duke“,1980, „Abacab“, 1981, později hit „Mama“ ). A ještě něco obrazového záznamu – zde nejlépe poslouží koncertní film s překvapivým názvem „Genesis: In Concert“ (1977, režie Tony Maylam).

Genesis vygenerovali také dvě velké pěvecké hvězdy. Jednou z nich by multiinstrumentalista Peter Gabriel, známý svým „tlačeným“ vokálem a kostýmními inovacemi, který z kapely odešel v polovině dekády z důvodů zmíněných výše.  Svůj sound chtěl nějakým způsobem zjednodušit a obarvit, aby se odlišil od sevřených tvarů art rocku bývalé kapely. A tak ho postupně kořenil elektronikou s prvky minimalismu, ambientu a world music (zejména africké hudby). Prakticky všechna Gabrielova alba, která vyšla od roku 1977, jsou velmi dobrá. První čtyři označuje pouze svým jménem a ničím dalším, takže novináři si je buď číslovali, anebo pojmenovávali dle toho, co se objevilo na obalu. Takže „Car“, „Scratch“, „Melt“ a „Security“.

Ale pojďme postupně, a začněme „autem“ neboli LP „Peter Gabriel 1“, na kterém se objevil hit „Solsbury Hill“ (1976/1977, dále např. „Modern Love“, „Moribund The Burgermeister“, „Here Comes the Flood“, „Slowburn“), přejděme na „škrábanec“ čili „Peter Gabriel 2“ (1977/1978, např. „On The Air“, „White Shadow“, „Animal Magic“, „Exposure“, „Home Sweet Home“) a exkurs do Gabrielových nahrávek 70.let ukončeme „roztáváním“ neboli albem „Peter Gabriel 3“ (1979/1980, hity „Games Without Frontiers“ a „Biko“, dále např. „Intruder“, „I Don´t Remember“, „No Self-Control“). Vynikající je i první deska v eighties „Peter Gabriel 4“, nazývaná „Security“ (1981/1982, hit „Shock The Monkey“, dále např. skladby „The Rhythm Of The Heat“, „San Jacinto“, „I Have The Touch“, „Wallflower“, „Kiss Of Life“). Gabriel se také výrazně podílel na propagaci africké hudby (festival WOMAD) a v hnutí umělců proti apartheidu (AAA).

Peter Gabriel ale nebyl tím prvním, kdo z Genesis natočil sólové album. Tím byl kytarista (no, vlastně multiinstrumentalista) Steve Hackett; dlužno ale podotknout, že mládenci z kmenové kapely (Collins a Rutherford) si na něm zahráli. Šlo o kvalitní LP „Voyage Of The Acolyte“ (1975, např. „Shadow Of The Hierophant“, „Ace Of Wands“, „Hands Of The Priestess“, „Star Of Sirius“). O tři roky později, kdy už v Genesis nehrál, natočil Hackett další dobrou desku „Please Don´t Touch“, (1978, např. „Icarus Ascending“, „Carry On Up The Vicarage“, „Narnia“, „Racing In A“), na níž si zazpívali třeba Steve Walsh z Kansas nebo Richie Havens. A do třetice všeho dobrého uvedu ještě album „Spectral Mornings“ (1979, např. „The Red Flower Of Tachai Blooms Everywhere“, „Spectral Mornings“, „The Virgin And The Gypsy“, „Tigermoth“). V devětasedmdesátém vydal svoji sólovku také genesisovský klávesák Tony Banks – byla jakýmsi můstkem mezi tím, co jeho kmenová kapela hrála dřív, a o co se bude snažit v eighties. Jmenovala se „Curious Feeling“ (1979, např. „Curious Feeling“, „From The Undertow“, „After The Lie“, „You“, „Lucky Me“, „For While“). Naproti tomu druhá pěvecká hvězda Phil Collins se v 70. letech věnoval Genesis a až během eighties se s velkou chutí vrhl do čisté AOR music, kde uspokojoval své vlastní popové ambice. O něm ale více v kapitolce Přehlídka veteránů.

Nu a pak tu máme samozřejmě skupinu Pink Floyd, na konci šesté dekády označovanou jako londýnský underground. Ve stejně sestavě, tzn. Roger Waters (bg, voc), David Gilmour (lg, voc), Rick Wright (ks, voc) a Nick Mason (ds), vplula do sedmdesátých let a zanechala nám v nich hudební odkaz, nad nímž se dodnes tají dech. Nejprve trochu oťukávala terén s deskami „Meddle“ (1971, např. „Fearless“, „Saint Tropez“, „One Of These Days“  plus třiadvacetiminutovka „Echoes“) a soundtrackovou „Obscured By Clouds“ (1972, songy „Obscured By Clouds“, „Burning Bridges“, „Wots…Uh The Deal“, „The Gold It´s In The…“, „Stay“), která byla natočena pro film „La Vallée“. V roce 1972 měl zase premiéru působivý dokument „Pink Floyd At Pompeii“ (režie Adrian Maben), natočený v rozvalinách amfiteátru města, které ve starověku zalila láva z Vesuvu. V té době soubor vystupoval ve velkých halách a stadionech a na svých koncertech prováděl velkolepá vizuální show s filmovými projekcemi a diapozitivy.

O rok později zaútočili Floydi space-rockovou symfonií, plnou depresivních textů, nazvanou „Dark Side Of The Moon“ (1973), v níž nalezneme výrazné melodické postupy, syntezátorové plochy, promakaná kytarová sóla („Time“), soulovou vložku („The Great Gig In The Sky“) a v jedné z písní se ozve dokonce jakési pra-tekno („On The Run“). Deska působí jako celek, ale můžeme vyzdvihnout skladby jako již zmiňovanou „Time“, dale „Money“, „Us And Them“ , „Brain Damage“/„Eclipse“. Roger Waters v dokumentu „Seven Ages Of Rock“ (dílu druhém) o jejím konceptu tvrdí: „Vlastně pojednává o tom, jak se nám celá mašinérie zaplétá do života, do našeho potenciálu rozvíjet se a růst jako lidské bytosti. Jde o vlivy, které nám brání v individuálním rozvoji.“ Svým způsobem je vlastně jejím hlavním tématem to, čím to většinou končí – šílenství. Odvrácená strana měsíce se stala nejslavnějším pinkflojďáckým albem.

Následovala další deska nesoucí se v tomtéž hudebním a textovém duchu s názvem „Wish You Were Here“ (1975), věnovaná v té době už zcela mimóznímu Sydu Barrettovi. I ona obsahovala brilantní hudební kousky „Shine On You Crazy Diamond“, „Welcome To The Machine“, „Have A Cigar“ a „Wish You Were Here“. Existují tací, kteří tvrdí, že právě Wish You Were Here“ je tím nejdokonalejším a nejvybroušenějším pinkflojdím „diamantem“, jiní zase oponují, že se jedná jen o pokračování „odvrácené strany“. Každopádně obě desky jsou samozřejmě skvělé. Orwellovské podobenství na dalším albu „Animals“ je vlastně jakousi společensko-politickou kritikou (1976-77, např. skladby „Dogs“, „Pigs“, „Sheep“). Kritika ho sice hodnotila uznale, ale přece jen naznačovala, že čas takto pojímaného progresivního rocku s dlouhými kompozicemi se už pomalu nachyluje. 

Hudebníci tělesa tyto signály nereflektovali, neboť poté následovalo nejúspěšnější (dvoj)album Pink Floyd, rocková opera „The Wall“ (1979) s hity a songy „Another Brick In The Wall“, „Mother“, „Young Lust“, „Comfortably Numb“, „Hey You“, „Run Like Hell“, „In The Flesh“, „Trial“. Koncertní provedení bylo snad nejmonumentálnější a nejnákladnější v dosavadních dějinách rocku. Okolo celé kapely postupně vyrůstala obrovská zeď, na níž byly za zvuku mizejících flojdů promítány působivé animované výjevy z dílny geniálního výtvarníka Geralda Scarfeho. Celé toto depresivní dílo bylo v roce 1982 převedeno na filmové plátno v působivé verzi Alana Parkera, přičemž hlavní roli si zahrál zpěvák Bob Geldof. V té době ovšem kapela procházela těžkou osobnostní krizí. Jelikož v její tvorbě stále více začalo převládat slovo a právo veta Rogera Waterse (The Wall), členové se nakonec zákonitě rozhádali a floydi jako takoví skončili. Zbylá trojice (Gilmour-Mason-Wright) po určité odmlce pokračovala dál pod názvem Pink Floyd, což se stalo předmětem nechutných právních sporů. Ale o tom, co se dělo dál, si přečtete v textu nazvaném Zasloužilí mistři sportu – přehlídka verteránů.

V době Watersovy diktatury proletariátu, si tedy zbylí členové Pink Floyd začali svoje skladatelské ambice ukájet na sólových elpíčkách. Kytarista a zpěvák David Gilmour na začátku osmasedmdesátého roku natočil eponymní album „David Gilmour“, které se svým soundem pochopitelně velmi blížilo muzice domovského souboru (1978, např. „So Far Away“, „I Can´t Breathe Anymore“, „No Way“, „Short And Sweet“ plus cover „There´s No Way Out Of Here“, pův. od Unicorn). V tomtéž roce, jen o něco později, si natočil autorskou desku i pinkflojdí klávesista a zpěvák Richard Wright. Byla velmi pomalá, náladotvorná a dostala dvojsmyslný název „Wet Dream“, přičemž skladby na ní se téměř, ale ne zcela podobaly skladbám floydů, což ale nakonec stejně každý čekal (1978, např. „Against The Odds“, „Summer Elegy“, „Pink´s Song“ plus instrumentálky  „Cat Cruise“, „Waves“). No, možná to občas znělo jako nějaká filmová muzika k životopisnému snímku o Pink Floyd.

Stejně jako floydi byli na konci 60.let řazeni k londýnskému undergroundu také Family divokého zpěváka Rogera „Chappo“ Chapmana a kytaristy a klávesisty Johna „Charlie“ Whitneye. Skupina kombinovala prvky rocku, jazzu, folku, a podobně jako Jethro Tull měla v nástrojovém arsenálu flétnu (a předtím saxofon). Chapman zase vynikal ostrým mečivým hlasem, který ne každý dokázal skousnout. Velmi vypjatá záležitost. Na začátku 70. let točila kapela hodně, znám je singl „In My Own Time“ a alba „Fearless“ (1971, např. „Between Blue And Me“, „Burning Bridges“, „Larf And Sing“, „Spanish Tide“) a „Bandstand“ (1972, hit „Burlesque“, dále např. „Broken Nose“, „Top Of The Hill“, „Top Of The Hill“, „Glove“, „Coronation“). Pomalu se ale blížil konec „rodiny“ – ta totiž žila dosti divokým životním stylem. A když ještě došlo k tomu že deska „It´s Only A Movie“ byla jen průměrná (1973, např. „Buffet Tea For Two“, „Boom Bang“), Family to následně zabalili.

Po rozpadu Family oba hlavní protagonisté, Chapman s Whitneyim založili hard-rockovou skupinu Streetwalkers, v níž se ještě objevili třeba Bobby Tench (g, voc) a Max Middleton (ks), kteří zároveň hráli v Hummingbird, nebo Nicko Mc Brain (ds, později Iron Maiden). Od „pouličních šlapek“ (fakt skvělej název pro kapelu) je ceněno zejména živé double LP z roku 1977, jednoduše nazvané „Live“. Natočili ještě dnes těžko sehnatelné album „Downtown Flyers“ (1975, mj. „Crawfish“, „Walking On Waters“, „Toenail Draggin´“, „Raingame“), slušné  album „Red Card“ (1976, „Run For Cover“, „Shotgun Messiah“, „Crazy Charade“, „Decadence Code“, „Me an´Me Horse an´ Me Rum“  plus cover „Daddy Rollin´ Stone“ od Otise Blackwella) a o něco slabší „Vicious But Fair“ (1977, např. „Mama Was Mad“, „Chilli Con Carne“, „Can´t Come In“, „Dice Man“). Poté Roger Chapman nastoupil na sólovou dráhu – je zvláštní, že jeho debutní studiové album „Chappo“ (1979) bylo vcelku odzíváno, ale následná koncertní deska „Live In Hamburg“ (1979) je kritiky chválena, byť na ní věci z debutu (mj. „Moth To A Flame“, „Midnite Child“, „Who Pulled The Nite Down“) pochopitelně zazněly. Ale na živáku je zase skvěle udělaná dixonovka „(I´m Your) Hoochie Coochie Man“. Navíc další Chapmanova studiovka „Mail Order Magic“ už všechny zaujala neb jest velmi dobrá (1980, např. „Unknown Soldier“, „He Was, She Was“, „Barman“, „Higher Ground“, „Ground Floor“). Ale jak jsem poudal – je třeba zvyknout si na jeho mečivej vibrátovej hlas. Ten nakonec zazněl i v Oldfieldově songu „Shadow On The Wall“ (1983).

 

Traffic soulového zpěváka, klávesisty a kytaristy Steve Winwooda se po úspěších konce šedesátých let a svém prvním rozpadu dali znovu dohromady v roce 1970. Sestava s Jimem Capaldim (ds, perc, voc), Chrisem Woodem (fl, sax) a krátce i s Dave Masonem (g, voc), doplněná o další hudebníky (mj. Ric Grech – bg, vln, ex-Family, ex-Blind Faith nebo Jim Gordon – ds, ex-Derek & The Dominoes), provozovala něco podobného jako Family, jen kladla větší důraz na jazzovou stránku soundu. Občas to působilo rozvlekle, občas to byl docela nášup. Desky kapely byly úspěšné, pojďme si některé uvést – „John Barleycorn Must Die“ (1970, např. „Empty Pages“, „Freedom Rider“, „Every Mother´s Son“, „Glad“ či traditional „John Barleycorn Must Die“), asi nejlepší studiovka „The Low Spark Of High Heeled Boys“ (1971, např. „Light Up Or Leave Me Alone“, „Hidden Treasure“, „Rock´n´Roll Stew“, „Rainmaker“, „The Low Spark Of High Heeled Boys“), dále pak „Shoot Out At The Fantasy Factory“ (1973, např. „Shoot Out At The Fantasy Factory“, „Roll Right Stones“, „/Sometimes I Feel So/ Uninspired“) a nejslabší „When The Eagle Flies“ (1974, např. „Graveyard People“, „Memories Of A Rock N´Rolla“, „When The Eagle Flies“). Asi největším odvazem je ale koncertní album „On The Road“ (1973). Pokud byste chtěli nějaký koncert kapely přímo vidět, existuje výborný video-film „Family: Live At Santa Monica“ (1972, režie Allan L. Muir). 

Ještě v době působení Traffic vydal několik sólových desek i bubeník a zpěvák Jim Capaldi (dále ještě perc, g, p). Hudebně na nich – zejména na prvních dvou - bylo mnohé z kmenové kapely, jen ty skladby prostě zpíval Jim. Zkuste LP „Oh How We Danced“ (1971/1972, např. „Eve“, „Big Thirst“, „Anniversary Song - Oh How We Danced“, „Don´t Be A Hero“, v reedici ještě „Going Down Slow All The Way“), SP „Tricky Dicky Rides Again“ (1973), a alba „Whale Meat Again“ (1974, např. „My Brother“, „It´s All Right“, „Yellow Sun“, „Low Rider“, „Whale Meat Again“) a „Short Cut Draw Blood“ (1974/1975, např. „It´s All Up To You“, „Short Cut Draw Blood“, „Living On A Marble“, „Boy With A Problem“  plus poněkud disco-funková verze coveru „Love Hurts“, známého z interpretace The Everly Brothers a Nazareth). Další z „dopravy“ Steve Winwood (voc, ks, g) se vrhl na sólovou dráhu až po rozpadu Traffic - v tomto ohledu bych připomněl alba „Steve Winwood“ (1977, např. „Midland Maniac“, „Vacant Chair“, „Time Is Running Out“„Let Me Make Something In Your Life“) a komerčněji zaměřené a také komerčně úspěšné „Arc Of A Diver“ (1980, hit „While You See A Chance“, dále např. „Arc Of A Diver“, „Spanish Dancer“, „Dust“). Hmmm, asi něco podobného jako ten Phil Collins

První odpadlík z Traffic, zpěvák a kytarista Dave Mason natočil v roce 1970 výbornou desku ve stylu CSN&Y s názvem „Alone Together“ (např. písně „Only You Know And I Know“, „Shouldn´t Have Took More Than You Gave“, „Can´t Stop Worrying, Can´t Stop Loving“, „Sad And Deep As You“). Na vynikající dvojce „Dave Mason & Cass Elliot“ si s ním již podle názvu zazpívala Mama CassMamas And Papas (1971, např. „Something To Make You Happy“, „Here We Go Again“, „Walk To The Point“, „To Be Free“, „Next To You“). V roce 1974 se kritikům líbilo jeho album „Dave Mason“ (např. „Relation Ships“, „You Can´t Take It When You Go“, „Every Woman“ plus cover „All Along The Watchtower“, pův. od Jimi Hendrixe). O tři roky později bodovalo velmi dobré LP „Let It Flow“ (1977, hit „We Just Disagree“, dále např. „So High /Rock Me Baby And Roll Me Away/“, „Mystic Traveller“, „What Do We Got Here“, „Then It´s Alright“). O další rok později se v hitparádách objevila jeho osmyčcovaná verze starého hitu „Will You Still Love Me Tomorrow“, který kdys dvojka Kingová-Goffin napsala pro Shirelles. Pocházel z Masonova LP „Mariposa De Oro“ (1978, dále např. „All Gotta Go Sometime“, „Warm Desire“, „No Doubt About It“). A tímto „zlatým motýlem“ bych s muži z „dopravy“ protentokrát skončil.

A vrhnul se poněkud progresivnějším směrem.

Další významnou kapelou, která hodně ovlivňovala tuzemské alternativní party, byli angličtí King Crimson, vedení skladatelem a kytaristou Robertem Frippem a textařem Peterem Sinfieldem. Nejenže se v souboru postupem doby střídali výborní instrumentalisté jako např. Greg Lake (voc, bg), Ian MacDonald (ks, fl), Mike Giles (ds), Boz Burrell (bg, voc), Bill Bruford (ds), John Wetton (voc, bg) či David Cross (vln, ks), Fripp navíc dokázal překvapovat velmi netradičními kompozičními postupy. Od prvků hard rocku, folk rocku, jazz rocku nebo klasické hudby volně přecházel třeba k podnětům z alternativy, ambientu, minimalismu a později ve své reinkarnaci i z nové vlny. Kapela tak měla ve všech svých obdobích svěží, čerstvý a vždy soudobý zvuk. Na prvních albech občas vadila někdy až neúměrná zvuková dynamika – kupříkladu určitá místa na desce hlučela jako biografový dolby surround a na jiná abyste si pořídili naslouchátka. Frippovy kytarové riffy lze označit na svou dobu za neobvyklé a novátorské, jeho melodické motivy s příslušnou dávkou patosu a mohutným zvukem syntetizéru byly mnohdy nádherné a vzrušující.

I probermež si alba. Debut „krimsnů“ byl excelentní, jednalo se o dnes slavné LP „In The Court Of The Crimson King“ (1969, hit „21st Century Schizoid Man“, dále např. „In The Court Of The Crimson King“, „Epitaph“, „I Talk To The Wind“), taktéž dvojka „In The Wake Of Poseidon“ byla vynikající (1970, s hitem „In The Wake Of Poseidon“, dále „Picture Of A City“, „Cadence And Cascade“, „Cat Food“ plus jedna z nejtemnějších kompozic rocku „The Devil´s Triangle“). Poté následovaly dvě desky, u kterých kritika hodnocení lehce snížila - „Lizard“ (1970, např. „Circus – /Including Entry Of The Chameleons/“, „Indoor Games“, „Lizard“) a asi nejslabší „Islands“ (1971, např. „Sailor´s Tale“, „Prelude – Song Of The Gulls“, „Islands“).

Následně bylo hodně doporučováno ještě LP „Larks´ Tongues In Aspic“ (1973, např. „Larks´ Tongues In Aspic“, „Book Of Saturday“, „Exiles“, „Easy Money“), přestože z dnešního pohledu zní poněkud zdlouhavě. Poté přišlo další experimentální, u nás méně známé elpí „Starless And The Bible Black“ (1974, např. „The Great Deciever“, „Lament“, „Fracture“„The Night Watch“). Po výborném, posluchačsky relativně přístupnějším albu „Red“ (1974, např. „Red“, „Fallen Angel“, „Starless“, „One More Red Nightmare“) a živáku „USA“ (1975) Fripp první období skupiny King Crimson ukončil. Poté spolupracoval např. s Brianem Enem a pohyboval se v oblasti nekomerční hudby (viz. kapitola Alternativa). Kapelu pak s Brufordem a dalšími hráči - Tony Levinem (bg, voc), Adrianem Belewem (g, voc) - obnovil v roce 1981 a ještě v tom roce vyšlo výborné album „Discipline“ (1981). Více v kapitole o Zasloužilých mistrech sportu – Přehlídka veteránů.

King Crimson se mihl také zpěvák, baskytarista a kytarista Gordon Haskell (basoval a zpíval na LP „Lizard“), jenž samozřejmě natáčel i své vlastní počiny, žánrově usazené v jakémsi melancholickém pop-folk-rocku. Jako třeba debutové album „Sail In My Boat“ (1969, např. „Boat Trip“, „Lawbreaker“, „All Since You Went Away“, „Oo La Di Doo Day“), nebo klidné, pěkné LP „It Is And It Isn´t“ (1971, např. „Sitting By The Fire“,  „Worms“, „Upside Down“, „No Meaning“, „Could Be“). O několik let později nahrál singlovku „Castles In The Sky“ (1980). 

Klávesový virtuóz Keith Emerson, boss další londýnské undergroundové kapely Nice, tuto v roce 1970 rozpustil, přičemž hodlal založit nové trio, ale už s jinými hudebníky. I dal tedy vzápětí dohromady skupinu Emerson Lake & Palmer, jíž kromě Keitha tvořili - jak je již z názvu patrno – ještě bývalý „crimsonovecGreg Lake  (bg, g, voc) a Carl Palmer (ds), který přišel z Atomic Rooster. ELP, superskupina plná výborných instrumentalistů bývá označována jako nejvýznačnější představitel classical rocku, tedy skloubení rocku a vážné hudby. Za klávesami v ní vládl šílenec Emerson (hraní v obráceném gardu, hraní nohama, hraní noži, destrukce kláves, destrukce varhan, destrukce reprobeden atd.), věčný hippík Lake zase disponoval skvělým, „prosluněným“ vokálem, navíc byl skvělý baskytarista a hráč na akustickou kytaru, nu a Palmer patřil společně s Brufordem a „zeppelinem“ Bonhamem mezi nejlepší rockové bicmany Velké Británie. To se to pak vaří, když je k dispozici takovýto materiál! Vaří nevaří, zároveň je ale jasné, že velké individuality spolu dlouho nevydrží – příklad Cream nebo CSN&Y byl varující. Přes všechny možné peripetie a odstředivé tendence spolu ale ELP vydrželi skoro deset let, což je možné označit skoro za zázrak. Tedy – oni se pak ještě pokusili o comeback v devadesátých letech, ale stručně řečeno: kdyby se nepokusili, svět by beztak o nic nepřišel.

Za nevýznamnější vinyly tria bývají označovány alba „Emerson, Lake & Palmer“ (1970) „Tarkus“ (1971), „Pictures At An Exhibition“ (1971, živé provedení témat Mussorgskyho Kartinek iz vystavky), „Trilogy“ (1972) „Brain Salad Surgery“ (1973, nejsyrovější a pravděpodobně nejlepší deska) a Works (1977). Dobrý je také trojalbový živák s tím šíleně dlouhým názvem “Welcome Back, My Friends…” atd. (1974). Mezi nejznámější skladby patří „Barbarian“, „Knife Edge“, „Lucky Man“, „Tarkus“, „Bitches Crystal“, „A Time And A Place“, „The Sage“, „The Endless Enigma (Part Two)“, „From The Beginning“, „Trilogy“, „Jerusalem“, „Still… You Turn Me On“, „Karn Evil 9: 1st Impression (Part 1, 2)“, „Hoedown”, „C´est la vie“ a téměř jarréovská „Fanfare For The Common Man“. Nelze zapomenout ani na výše zmíněné předělávky od Mussorgskeho jako např. „The Hut Of Baba Yaga“ nebo „The Great Gate Of Kiev“. Kapela se rozpadla na konci 70.let. Existuje o ní dokument „Pictures At An Exhibition“ (1972, režie Nicolas Ferguson), a také záznam z koncertu EL&P na festivalu California Jam (1974). Po rozpadu tria se Keith Emerson začal věnovat natáčení filmové hudby (např. soundtracky k filmům „Inferno“, 1980, „Nighthawks“, 1981, „Honky“, 1981, „Best Revenge“, 1985), Greg Lake se tak nějak plácal na sólové dráze, a největší (byť krátkodobý) úspěch vykázal bubeník Carl Palmer, který spoluzaložil další superskupinu – AOR-ově laděný band, zvaný Asia.

Další ex-člen The Nice, baskytarista a zpěvák Lee Jackson postavil v roce 1970 kapelu Jackson Heights, v které mu byl na prvním albu oporou Charlie Harcourt (g, ac g, voc). Hudebně se nesla v psychedelii a předtuše art rocku s náběhem k modelům Moody Blues a Renessaince. Ono LP se nazývalo „King Progress“ (1970, např. „Sunshine Freak“, „Mr. Screw“, „Since I Last Saw You“, „Insomnia“) a vykazovalo, řekněme… průměr. Možná lehce nad. Poté se sestava kapely silně obměnila, přičemž třeba na místě Harcourta se objevil John McBurnie (voc, g, ac g), a za bicí se posadil Mike Giles (ex-King Crimson) a klávesy a zpěv začal ovládat Brian Chatton (ex-Flaming Youth). Byl zde stále více kladen důraz na vícehlasé vokální harmonie. V tomto ohledu pak připomínám alba „The Fifth Avenue Bus“ (1972, např. „Dog Got Bitten“, „Autumn Brigade“, „Sweet Hill Tunnel“, „Long Time Dying“), „Ragamuffins Fool“ (1972, např. „Bebop“, „Maureen“, „Catch A Thief“, plus cover „Chorale“ /From Five Bridges Suite/, pův. od The Nice) a částečně i poslední „Bump´n´Grind“ (1973, např. „Bump And Grind“, „Spaghetti Sunshine“, „Long Necked Lady“, „Whatever Happened To The Conversation“). Giles po rozpadu JH různě hostoval (např. u Kevina Ayerse), a Chatton ještě víc: hrál například se Snafu, s Johnem Milesem, a na přelomu dekád dokonce pod svým příjmením Chatton natočil sólovou desku „Playing For Time“, plnu klávesového pop-rocku, do kterého pěje hlavní vokál (1980/1981, např. „Take Me Love And Run“, „Thru´ The Wiíndow“, „While I´m With You Now“, „I´ll Give You What You Want“). Hmmm, průměr až podprůměr.

To vedoucí JH Lee Jackson (bg, g, voc) a další ex-The Nice muzikant Brian „Blinky“ Davison (ds) se dali do holportu s klávesákem Patrickem Morazem a vytvořili art rockové trio Refugee coby reakci na EL&P (viz výše). Zbylo po něm jen jedno studiové LP „Refugee“ (1974, např. „Grand Canyon Suite“, „Credo“, „Ritt Mickley“, „Someday“) a nahrávka z výborného koncertu „Live In Concert Newcastle City Hall 1974“. Ta ovšem vyšla až po miléniu, neboť ve čtyřiasedmdesátém z „Uprchlíka“ uprchl Patrick, nechaje se schlamstnout hen hore Yesovcami. A trio skončilo. Když už se pohybujeme v tom čtyřiasedmdesátém a probíráme rocková tria s výraznou rolí kláves, asi bychom měli připomenout i jednu sympatickou máničku z Leedsu, jíž byl Duncan Mackay, klávesista, zpěvák a skladatel. Právě v tomto roce za podpory dvou hudebníků natočil své debutové sólové LP „Chimera“ se skladbami dlouhými jak tejden (1974, tři skladby „Morpheus“, „Song For Witches“, „Twelve Tone Nostalgia“). Poté tři roky hrával s Cockney Rebel, a po odchodu z této kapely se vytasil se svou dvojku „Score“, obsahující již kratší songy a instrumentálky, mnohdy s prvky filmové hudby (1976/1977, např. „Witches“, „Score“, „No Return“, „Time Is No Healer“, v reedici ještě „Fugitive“), přičemž mu zde hostovali John Wetton (voc, bg, ex-King Crimson, ex-Uriah Heep) a Steve Harley (voc, Cockney Rebel). Následně hrál Mackay s Kate Bush a pak vydal instrumentální, hodně syntetickou a popovou trojku „Visa“ (1980, např,, „In The Pink“, „Fishful Of Keyboards“, „Gin-Sing“, „Peru Tu“, Third Bird“).

Další významnou, progresivní (ale doma dosti neúspěšnou) kapelou byli určitě Van Der Graaf Generator z Manchesteru. Vedeni zpěvákem, kytaristou, klávesistou a skladatelem Peterem Hammillem se prezentovali trochu podobným soundem jako King Crimson. Byli stejně zvláštní, stejně patetičtí, stejně vynalézaví a Hammill se ukazoval jako kultivovaný zpěvák s nezaměnitelnou barvou hlasu. Asi někde mezi trpkým Gregem Lakem, zamyšleným Davidem Bowiem a nezfetovaným Iggy Popem. Graafovská hudba vynikala úžasnými melodickými nápady a parádními riffy, pod kterými ovšem byla cítit jakási ponurost a napětí. Možná, že to způsobovaly občasné ataky disharmonie a mnohdy nervního rytmického podkladu. Jinak kromě Hammilla v kapele téměř po celou dobu působili ještě Hugh Banton (bg, ks), Guy Evans (ds) a David Jackson (fl, sax), na čas se postupně objevili i baskytaristé Keith Ellis a Nic Potter.

Zkuste alba „Aerosol Grey Machine“ (1969, např. „Afterwards“, „Running Back“, „Octopus“, „Necromancer“, „Aquarian“), „The Least We Can Do Is Wave To Each Other“ (1969/1970, např.„Darkness /11/11/“, „Whatever Would Robert Have Said“, „White Hammer“, „Refugees“, „After The Flood“), „He To He Who Am The Only One“ (1970, např. „House With No Door“, „Emperor In His War-Room“, „Killer“, „Lost“ a v reedici ještě „Squid/Octopus“) a „Pawn Hearts“ (1971, tři suity „Lemmings /Including Cog/“, „Man-Erg“, „A Plague Of Lighthouse Keepers“). Kapela pak asi dva roky pauzírovala, aby se dala dohromady v roce 1975. Z té doby bych uvedl kritikou ceněné desky „Godbluff“ (1975, např.„The Undercover Man“, „Scorched Earth“, „Arrow“), „Still Life“ (1976, skladby „La Rossa“, „My Room“, „Childlike Faith In Childhood´s End“, „Still Life“) a jemnější „The Quiet Zone/Pleasure Dome“ (1977, songy „Cat´s Eye/Yellow Fever“, „The Habit Of The Broken Heart“, „The Wave“). A pokud byste chtěli zavzpomínat na VDGG vizuálně, je možno posloužit koncertním filmíkem „Van Der Graf Generator Godbluff Live" (1975).

V období neexistence VDGG se Peter Hammill pouštěl na sólovou dráhu, přičemž jeho skladby zněly sice komorněji, ale víceméně navazovaly na „generatorský“ sound – a aby taky ne, když ho sám určoval a podklad na jeho deskách mu hráli „vandergraafovští“ muzikanti. Jako typické ukázky bych asi vybral LP „The Silent Corner And Empty Stage“ (1974, např. „Modern“, „A Louse Is Not A Home“, „Forsaken Gardens“ plus sad song „Wilhelmina“) „In Camera“ (1974, skladby „Again“, „Tapeworm“, „Gog“, „The Comet, The Course, The Tail“) a vynikající, tvrdé „Nadir´s Big Chance“ (1975, např. „Nadir´s Big Chance“, „The Institute Of Mental Health, Burning“, „Nobody´s Business“, „Pompei“, „Birthday Special“). Ze druhé polovině seventies jsou prog-rockery ctěna Hammillova alba „Over“ (1977, např. „Yoga“, „Crying Wolf“, „Time Heals“, „Alice“), „The Future Now“ (1978, např. The Cut“, „If I Could“, „Mediaeval“, „Palinurus /Castaway/“) a „ph7“ (1979, např. „Porton Down“, „My Favourite“, „Careering“, „Imperial Walls“) V jeho pozdější tvorbě je znát jeho akceptování nové vlny a různých alternativních proudů – viz. krátký textík v kapitole Přehlídka veteránů.

Jednou z nejzajímavějších progressive rockových skupin 70. let byli i londýnští (ale původně severoangličtí) Jethro Tull. Začínali s creamovským blues rockem, ozdobeným příčnou flétnou (LP „This Was“, 1968), ale poté se pustili do osobité fúze hard rocku, folk rocku a staroanglického folklóru, kde jim byli velkou inspirací Fairport Convention. Vedoucím souboru a hlavním skladatelem se stal skotský zpěvák, flétnista a kytarista Ian Anderson, vokalista s nezaměnitelnou barvou hlasu, přičemž se mohl spolehnout zejména na práci svého stálého spolupracovníka, kytaristy Martina Barreho. Ostatní hudebníci často přicházeli a odcházeli, zmiňme tedy jejich jmena: v JT působili během 70. let John Evan (ks), Clive Bunker (ds), Barriemore Barlow (ds), Jeffrey Hammond-Hammond (bg), John Glascock (bg), Dave Pegg (bg) či David Palmer (ks). Na pódiu se Anderson rád stylizoval do role vlasatého vyděděnce a bezdomovce, nicméně svými divokými a elegantními pohyby s flétnou spíše vzbuzoval dojem bláznivého, potrhlého ale nadmíru svobodného pištce. Co jiného lze také říci o osobě, která téměř celý svůj hudební život prostojí na jedné noze.

Po vcelku úspěšných prvních albech přichází vůbec nejprodávanější a možná nejlepší deska prvního období – „Aqualung“ (1970/1971, s hity „Aqualung“, „Hymn 43“, „Locomotive Breath“, „Wind-Up“, dále např. „Cross-Eyed Mary“, „Mother Goose“). Poté JT natočili album s jedinou skladbou: „Thick As A Brick“ (1971/1972, song „Thick As A Brick“, jak jinak). Následovalo tříleté období půtek mezi Andersonem a hudební kritikou a je pravda, že z toho času jsou lepšími songy snad jen „Skating Away On The Thin Ice Of A New Day“ a „Bungle In The Jungle“ (oba 1974). Poté Anderson konečně zabral na elpí „Minstrel In The Gallery (1975, např. „Minstrel In The Gallery“, „Cold Wind To Valhalla“, „One White Duck /010 = Nothing At All“, „Black Satin Dancer“ plus suita „Baker Street Muse“). Z období let 1975 a 1976 známe pokus o rockovou operu, album „Too Old To Rock´n´Roll: Too Young To Die!“, na obalu vybavené pěkným comicsem, a posléze zpracované pro TV  (hit „Too Old To Rock´n´Roll, Too Young To Die“ dále např. „Quizz Kid“, „Crazed Institution“, „Taxi Grab“, „From A Deadbeat To An Old Greaser“). Komerčně ovšem propadlo. O rok později vyšla velmi dobrá platňa „Songs From The Wood“ (1976/1977, hit „The Whistler“, dále např. „Songs From The Wood“, „Hunting Girl“, „Velvet Green“, „Cup Of Wonder“).

Dobrým rokem byl pro kapelu osmasedmdesátý. Tehdy vyšlo skvělé album „Heavy Horses“ (1977/1978, hit „Heavy Horses“, dále songy „…And The Mouse Police Never Sleeps“, „Acres Wild“, „Moths“, „No Lullaby“, „Weathercock“ nebo „One Brown Mouse“) a koncertní 2LP „Bursting Out“. Americký koncert byl pomocí TV kamer vysílán do celého světa a po milleniu vyšel na DVD pod názvem „Jethro Tull – Live At Madison Square Garden 1978. Slušně hrálo i „po tažných koních“ následující řadové LP „Stormwatch“ (1979, skladby „North Sea Oil“, „Orion“, „Something´s On The Move“, „Elegy“, „Flying Dutchman“), třebaže ho kritika dost setřela. Bohužel už na něm nebasoval těžce nemocný Glascock, který později, na konci roku 1979 zemřel. Po jeho smrti z kapely odešel jeho kamarád, bubeník Barlow, a také klávesisté Evan s Palmerem. Anderson tedy se vstupem do další dekády musel kapelu dosti personálně obměnit.

Nakonec malá poznámka: v tehdejším Československu existoval v sedmdesátých i osmdesátých letech obrovský kult Jethro Tull. Největší zásluhu na tom má nejspíše hudební publicista Jiří Černý, který skupinu propagoval, kde jen mohl.

Aj bývalý pamětník britské invaze, klávesista a vokalista Manfred Mann podlehl na čas kouzlu delších kompozičních celků. Přestavěl svůj MM ansámbl a do nového názvu vtiskl punc „světovosti“. Kapela Manfred Mann´s Earth Band vycházela sice z hard rocku, ovšem s častými folkovými prvky a na mnoha místech využívala i delší syntezátorové plochy, takže se to celé občas překlopilo do progressivního rocku. Kromě Manna v  souboru postupně působili velmi dobří zpěváci a kytaristé Mick Rogers (mimochodem, ten kytaru ovládal velmi zručně) a Chris Thompson, dále jako další hráli Chris Slade (ds, bvoc), Colin Pattenden (bg), později Dave Flett (g, bvoc) a Pat King (bg), závěru dekády Steve Waller (g, voc). Největším hitem Mannovců byl v prvním období zřejmě „Joybringer“ z roku 1973. Ze zajímavých alb první poloviny seventies uveďme debut „Manfred Mann´s Earth Band (1971/1972, např. „Prayer“, „Tribute“, Captain Bobby Scott“ plus covery „Please Mrs. Henry“, pův. od Boba Dylana a „Living Without You“, pův. od Randy Newmana), ponuré „Messin´“ (1973, např.„Buddah“, „Sadjoy“, „Messin“ nebo instrumentálka „Cloudy Eyes“), „vesmírné“ „Solar Fire“ (1973, např. „Solar Fire“, „Earth, The Circle“, „Saturn, Lord Of The Ring/Mercury The Winged Messenger“ plus dylanovka „Father Of Day, Father Of Night“) či jemně experimentální „Nightingales And Bombers“ (1975, se springsteenovkou „Spirits In The Night“ a coverem „Visionary Mountains“, pův. od Joan Armatrading, dále např. „Countdown“, „Time Is Right“, „Fat Nelly“).

Poté přišli hore zmínění Thompson a Flett a „Mannův světovej band“ natočil solidní desky jako třeba nejúspěšnější  „The Roaring Silence“ (1976, opět se Springsteenovým hitem „Blinded By The Light“, dále např. „Questions“, „Road To Babylon“, „Singing The Dolphin Through“, „This Side Of Paradise“) či posluchačsky vděčné „Watch“ (1977/1978, např. „Drowning On Dry Land/Fish Soup“,„California“, „Circles“ plus covery „Davy´s On The Road Again“ od Robbie Robertsona„Mighty Queen“ od Dylana). Posledním zajímavým kapelovým zářezem ze seventies je album „Angel Station“ (1978/1979, např. „´Belle´ Of The Earth“, „Hollywood Town“, „Waiting For The Rain“ plus cover „You Angel You“, pův. od Boba Dylana, a „Don´t Kill It Carol“ od Mike Herona), na kterém Fletta vystřídal uvedený Steve Waller (lg, voc). A čekalo se, jak se soubor popasuje s nástupem do další dekády, o které nejen hudební teoretici a publicisté tvrdili, že bude vstřícnější k mnohem jednodušším hudebním postupům…

Londýnský soubor Wishbone Ash, založený Martinem Turnerem (bg, voc) a Steve Uptonem (ds), stál někde na pomezí hard rocku a progressive rocku, přičemž jeho poznávacím znamením bylo proplétání kytarových sól obou zručných šestistruňáků (a zpěváků) Andy Powella a Teda Turnera (nebyl s basákem nijak příbuzný). Bohužel, ač členové kapely uměli docela dobře zpívat, paradoxně dopláceli na nevýraznou vokální stránku. Což je také obé slyšet na první eponymní desce „Wishbone Ash“ z roku 1970 (např. „Errors Of My Way“, „Lady Whiskey“, „Phoenix“ plus instrumentálka „Handy“). Ale již zde mají některé skladby patřičnou „žánrovou délku“. Nicméně komplikovanějších hudebních tvarů se „wishbonovci“ dotýkali jen zlehka, jako například na albu „Pilgrimage“ (1971) instrumentálkou „The Pilgrim“, i když obsahuje i některé tvrdší věci jako třeba boogie „Jail Bait“, vokálně harmonické songy jako „Valediction“ či na způsob brouků udělanou „Alone“,  nebo starou jazzovku „Vas Dis“, původně od Jacka McDuffa. 

Asi největším majstrštykem WA se stalo album „Argus“ (1972, např. „Time Was“, „Sometime World“, „Warrior“, „Throw Down The Sword“, „The King Will Come“), které mělo podat jakousi komplexní zprávu o využití elektrické kytary v britském rocku. Za slušné je považováno ještě album „Four“ (1973, např. „So Many Things To Say“, „Sing Out The Song“, „Everybody Needs A Friend“, „Ballad Of The Beacon“, „Rock´n´Roll Widow“) a také živák z téhož roku, který vyšel pod názvem „Live Dates“ (1973). Po něm z kapely na dlouhý čas odešel Ted Turner, kterého vystřídal kytarista Laure Wisefield. S ním bylo natočeno dobré album „There´s The Rub“ (1974, např. „Persephone“, „Hometown“, „Silver Shoes“, „F.U.B.B.“, „Lady Jay“).  A možná bych uvedl ještě LP „New England“ (1976, např. „Mother Of Pearl“, „Runaway“, „Lorelei“, „When You Know Love“ plus instrumentálka „Outward Bound“) a s přimhouřením obou očí „Front Page News“ (1977, např. „Right Or Wrong“, „Front Page News“, „Goodbye Baby, Hello Friend“ plus snová instrumentálka „714“). Další tvorba WA v průběhu seventies v podstatě opakovala ty samé postupy, což samozřejmě utlumovalo nějakou větší invenci. Ono to sice nebylo špatné, ale zároveň ani nijak excitující. Uveďme tedy ještě několik skladeb jako třeba  „Half Past Lovin´“,  „Right Or Wrong“, „714“, „Ships In The Sky“, „Baby The Angels Are Here“ či  „Lifeline“. Závěr? Prostě jestli máte rádi kytarovou ekvilibristiku, je tahle kapela něco pro vás. 

Zejména v Americe si úspěšně vedli londýnští Supertramp, vedení zpěváky Richardem Daviesem (voc, ks, p, harm) a Rogerem Hodgsonem (voc, g, p, bg). Na dalších postech působili v nejlepším období Dougie Thomson (bg), Bob C. Benberg (ds, perc) a John A. Helliwell (sax, clar, ks, perc, voc). Supertramp stáli tak trochu na pomezí žánrů – prvky soulu a jazzu charakterizované výrazným zapojením klavíru a saxofonu často střídali s tvrdými, téměř hardrockovými riffy. Jejich kompozice měly ovšem také velmi výraznou melodickou linku; ve zpěvu pak se střídaly dvě polohy – jednu představoval měkký falzet Hodgsonův a druhou bluesovější „osamělý“ vokál Daviese. První dvě elpí byla dosti chabá, třetí znamenalo skokové zlepšení. Jenže jak to tak chodí, s postupně rostoucím věhlasem souboru a úspěchem jeho alb, současně klesala jeho skladatelská úroveň. Nejlepšími deskami jsou tak ty z poloviny dekády - rozhodně vynikající a poněkud depresivní LP „Crime Of The Century“ se singlovým hitem „Dreamer“ (1974, plus další výborné songy jako „School“„Bloody Well Right“„Hide In Your Shell“„Asylum“ „Rudy“, „Crime Of The Century“), které bylo pravděpodobně uměleckým vrcholem kapely, a dále album „Crisis! What Crisis?“ (1975, např. „Easy Does It“, „A Soapbox Opera“, „Two Of Us“, „Ain´t Nobody But Me“, „Another Man´s Woman“).

Následné „Even In The Quietest Moments“ (1976/1977, hit „Give A Little Bit“, dále např. „Even In The Quietest Moments“, „Fool´s Overture“, „Babaji“) ještě ujde. Nejúspěšnějším albem Supertramp je ale „Breakfast In America“ (1978/1979, hitovka „The Logical Song“, dále ještě„Casual Conversation“, „Goodbye Stranger“, „Breakfast In America“, „Take The Long Way Home“), které je však kupříkladu oproti takovému „zločinu století“ kompozičně slabší. Ovšem na druhé straně mnohem „prodejnější“ – v USA bralo čtyři platiny. Možná si supertrampové mysleli, že je pak pustí v NY na dýzu… V roce 1980 bylo vydáno slušné koncertní dvojalbum „Paris“ (natočená v roce 1979) a taktéž byl natočen koncertní film „Supertramp – Live In Paris ´79“ (režie Peter Clifton, na DVD vyšel až po miléniu). Později se kapela snažila komerčně navázat na „snídani v Americe“ albem „…A Famous Last Words…“ (1981/1982, hit „It´s Raining Again“, dále např. „Don´t Leave Me Now“, „Bonnie“, „My Kind Of Lady“, „Know Who You Are“), což ovšem vyšlo tak napůl. Následně odešel Hodgson a kapela se osmdesátými léty pouze propotácela.

Britská Electric Light Orchestra neboli ELO, v prvním období vedená multiinstrumentalistou Roy Woodem, chtěla původně „pokračovat tam, kde Beatles po Sgt. Pepperovi přestali“ (J. Vlček). Po eponymním albu ale Wood odešel (založil si glitter rock Wizzard ) a šéfování se ujal zpěvák a kytarista Jeff Lynne. Třetí důležitou figurou ve hře byl i bubeník Bev Bevan, jenž s Woodem a Lynnem zažil závěrečné období partičky The Move, takto předchůdce „kapely elektrického světla“. Z dalších hráčů lze uvést Richarda Tandyho (ks), Mika Kaminskiho (vln), Hugha McDowella (vcl), Melvyna Galeho (vcl) či Kelly Groucutta (bg, voc). ELO vynikala výrazně sladkými melodickými skladbami, oplácanými smyčcovým a klávesovým aranžmá. Občas byly použity postupy známé z vážné hudby, proto kapela dostala nálepku classical rock (stejně jako třeba The Nice , EL&P , Ekseption nebo Rick Wakeman ). Ve druhé pol. 70. let se kapela orientovala na americký trh a byla v podstatě zaměnitelná s poprockovými soubory AOR a co hůře, osvojila si i disco a to takovým tím bee-geesovským způsobem. Někdy opravdu huh!

Za nejlepší alba bývají označována „The Electric Light Orchestra“ (1971), „On The Third Day“ (1973), „Eldorado“ (1974),  „Face The Music“ (1975) a „New World Record“ (1976), nejúspěšnějším je 2LP „Out Of The Blue“ (1977) a hned za ním „Discovery“ (1979). Existují tací, jímž se líbí i živák „The Night The Light Went On (In Long Beach“ (1974). Také hitů a songů s hitovými ambicemi měla ELO nepočítaně - „10358 Overture“, „Queen Of The Hours“, „First Movement“, „Day Tripper“ (cover, pův. od Beatles„Roll Over Beethoven“(cover, pův. od Ch. Berryho), „Daybreaker“, „Showdown“, „Ma-Ma-Ma Belle“, „Can´t Get It Out Of My Head“, „Boy Blue“, „Laredo Tornado“, „Mr. Kingdom“,  „Evil Woman“, „Strange Music“, „Poker“, „Tightrope“, „So Fine“, „One Summer Dream“, „Livin´Thing“, „Telephone Line“, „Turn To Stone“, „Night In The City“, „Standin´ In The Rain“, „Believe Me Now“, „Wild West Hero“, „Shine A Little Love“, „Don´t Bring Me Down“, „Confusion“, „Need Her Love“, „Midnight Blue“, a „Xanadu (se zpěvem Olivie Newton-John). Kdo je všechny dá a psychicky zůstane nezlomen, dostane medaili za statečnost!

S classical rockem koketovali také angličtí Renaissance, původně založeni bývalými členy Yardbirds Jimem McCartym (ds, voc, ks, g) a Keithem Relfem (voc, g) plus Louisem Cennamo (bg). Už od začátku věděli, že půjdou do dlouhých kompozic s hlavní rolí klavíru, doba už přece pro takové projekty uzrála. Po neúspěchu prvních a nutno říci průměrných alb (např. LP „Illusion“, 1971, mj. skladby „Love Goes On“, „Face Of Yesterday“, „Past Orbits Of Dust“, „Golden Thread“) ale odešli, celá skupina se přeskupila, takže z ní nezbyl ani jeden původní člen. Nejvýraznějšími osobnostmi se pak v této nové sestavě kapely stali kytarista a zpěvák Michael Dunford a zpěvačka Annie Haslam. Dalšími členy byli John Tout (ks, p, voc), Jon Camp (bg, voc) a Terence Sullivan (ds), nehrajícím tvůrcem pak byla textařka Betty Thatcher. Klavír zůstal hlavním nástrojem, a celé to znělo tak nějak artrockově umělecky s průniky do folk rocku, přičemž jemný, ale průrazný Anniin vokál tomu všemu dával marku určité nezaměnitelnosti. Za umělecky nejúspěšnější (tedy co se týče hudební kvality) bývá označováno období 1972-74, kdy kapela žila a působila v USA.

Zkuste alba „Prologue“ (1972, „Prologue“, „Sounds Of The Sea“, „Spare Some Love“, „Rajah Khan“), vynikající „Ashes Are Burning“ (1973, hit „Carpet Of The Sun“, dále např. „Can You Understand“, Let It Grow“, „On The Frontier“, Ashes Are Burning“) a „Turn Of The Cards“ (1974, např. „I Think Of You“, „Black Flame“, „Running Hard“, „Mother Russia“ a „Cold Is Being“ s vkomponovanou melodií Adagio od barokního mistra Tomasa Albioniho). Připomněl bych ještě desku „Scheherazade And Other Stories“ (1975, skladby „Trip To The Fair“, „Ocean Gypsy“, „Vultures Fly High“, plus suita „Song Of Scheherazade“). V podobném duchu Renaissance pokračovala i nadále, jenomže v době nástupu punku a nové vlny byl už tenhle druh muziky považovaný za těžkou snobárnu. Tak tedy ještě dodatek pro ty, kteří na podobná nařčení nedají – určitě si seženou desky „Novella“ (1977, skladby jako „Can You Hear Me“, „The Sisters“, „Touching Once“, „Midas Man“), „A Song For All Seasons“ (1978, hit „Northern Lights“, dále např. „Opening Out“, „Song For All Seasons“, „Day Of The Dreamer“) a „Azure d´Or“ (1979, např. „Jekyll And Hyde“, „The Winter Tree“, „Forever Changing“, „Golden Key“, „Kalynda /A Magical Isle/“). Navíc ta Haslamka velmi dobře pěla. V eighties to ale s „renesancí“ až na výjimky (např. songy „Bonjour Swansong“, „Okichi-San“, „Flight“) stálo za vyliž – takovej ten AOR-disco-rock.

Došlo i na sólové album zpěvačky Renaissance Annie Haslam, se kterým ji skladatelsky pomohli basista kmenové skupiny Jon Camp a multiinstrumentalista Roy Wood (ex-The Move, ex-ELO, ex-Wizzard). Dostalo hippie název „Annie In Wonderland“ a bylo krapítek nad průměrem (1977, např. „If I Were Made Of Music“, „Rockalise“, „Inside My Life“, „Hunioco“). Obsahuje též zpopovanou skladbu „Going Home“, což je v podstatě otextované téma z Larga Dvořákovy Novosvětské symfonie. Což bylo určitým náznakem toho, co hodlá zpěvačka – kromě práce pro „renesanci“ – dělat do budoucna.  Na přelomu 70.-80. let Annie Haslam se skladatelsky neukojeným Mickem Dunfordem založili takovou bokovku, s názvem Nevada. No, nic moc, jedinou stravitelnou věcí je singl „In The Bleak Midwinter“/„Pictures In The Fire“ (1980). Ostatní slabota, snad ani na vydání LP nedošlo. Ex-členové původní sestavy Renaissance, jmenovitě Jim McCarty (ds, ac g, voc), John Hawken (ks), Jane Relf (voc), a Louis Cennamo (bg) se sešli už v roce 1977 a společně ještě s dalšími hráči vytvořili podobně znějící soubor Illusion. Neměl dlouhého trvání – zhruba něco ke třem létům – ale stačil vyplodit tři alba, z nichž má smysl poslechnout si leda první dvě: „Out Of The Mist“ (1977, např. „Face Of Yesterday“, „Isadora“, „Roads To Freedom“, „Beautiful Country“, „Everywhere You Go“) a „Illusion“ (1978, např. „Madonna Blue“, „The Revolutionary“, „Wings Across The Sea“, „Cruising Nowhere“).    

Multiinstrumentalista, zpěvák a skladatel Mike Oldfield začínal coby teenager hraním na akustickou kytaru ve folkových klubech. Se starší sestrou Sally dokonce založil „sladké“ folkové duo The Sallyangie. Poté hrál na baskytaru u Kevina Ayerse, kde se seznámil s klávesistou a skladatelem Davidem Bedfordem. Ten talentovaného Mika (umí skvěle na klávesy, na kytaru, mandolínu, baskytaru, bicí a kdoví na co ještě) velmi popoháněl k nějaké vlastní tvorbě. Oldfield se tak proslavil už jako dvacetiletý v roce 1973 albem „Tubular Bells“ (s jedinou skladbou „Tubular Bells“), které vychází z elektronického minimalismu, přesto lze umělce zařadit do škatulky art rocku. I když tak trošku z nouze. Na svých dalších deskách hodně využívá nejen syntezátorového rock-impresionistického soundu, ale i kytar, občas se představí jako kvalitní písničkář a v jeho kompozicích nalezneme prvky space rocku, ostrovního folklóru, lidové hudby i etnické motivy Afriky a Asie. A do toho všeho od začátku osmdesátých let pěje svým sférickým „maggickým“ hláskem jeho oblíbená zpěvačka Maggie Reilly, bývalá front-woman skotského funk-rocku Cado Belle. Občas lze z jeho nahrávek vysledovat jakýsi spor mezi „uměleckou“ tvorbou a tvorbou komerční.

Kromě TB lze za slušné Oldfieldovy desky označit částečně „Ommadawn“ (1975, jediná skladba„Ommadawn“), dále „QE2“ (1980, např. „Sheba“, „QE2“ , „Celt“ plus covery „Wonderful Land“,pův. od Jerry Lordana a znám hlavně od Shadows, a „Arrival“ od sk. ABBA), „Five Miles Out“ (1982, hity „Family Man“ a „Five Miles Out“, dále skladby „Taurus ll“, „Mount Teidi“), „Crises“ (1983, hity „Moonlight Shadows“, s Maggie a „Shadow On The Wall“ s hostujícím zpěvákem Rogerem Chapmanem, dále skladby „Crises“, „Foreign Affair“) a výborné „Discovery“, kde Maggie doplňuje zpěvák Barry Palmer, ex-člen skupiny Triumvirat (1984, hitíky „To France“, „Poison Arrows“, „Crystal Gazing“ „Talk About Your Life“, „Tricks Of The Light“, „Discovery“), a to včetně samostatného singlu „Crimes Of Passion“. Přitom nejznámější je vedle „trubkových zvonů“ průměrná deska „Platinum“ (1979, např. „Platinum Part Two: Platinum“, „Platinum Part Four: North Star“, „I Got Rhythm“), na níž Mike hojně využil (jak jinak) rytmu diska. Pokud byste ho chtěli vidět na videu i s kapelou, jak provádí „Tubular Bells“, existuje live video „BBC TV 2nd House“ z roku 1973, které po milleniu vyšlo na DVD. Dále existuje záznam z koncertu na festivalu v Knebworthu s názvem „The Essential Mike Oldfield“ (1980), a živák s kapelou a Maggie, nazvaný prostě „Live At Montreaux 1981“. Oldfield, který občas píše i filmovou hudbu, ovlivnil některé elektronické pseudo-etnické projekty devadesátých let jako Adiemus nebo Deep Forest.

 

Měkčím soundem někde mezi ELO a floydy se prezentoval i anglický Alan Parsons Project, multinstrumentalisty (ks, g, bg, fl), vokalisty, programátora a zvukového inženýra Alana Parsonse (mj. spolupracoval na pinkflojdí „odvrácené straně Měsíce“) a zpěváka a klávesisty Erica Woolfsona. Na nahrávkách projektu se ale často objevovali i další zpěváci, nejčastěji Lenny Zakatek. V nejúspěšnějších letech se také stabilizovala doprovodná kapela, jíž tvořili John „Ian“ Bairnson (g), David Paton (bg, voc), a Stuart Tosh (ds) všichni ze skupiny Pilot – posledně jmenovaného pak vystřídal Stuart Elliott (ds, ex-Cockney Rebel).  Líbivé, někdy až nechutně sladké melodie, důraz na klávesy, propracovaná aranžmá a skladby většinou tvořící nějaký tematický celek. Na druhé straně ale třeba taková skladba „Lucifer“ by se klidně mohla uplatnit na house parties konce 90. let. Duo debutovalo elpíčkem „Tales Of Mystery And Imagination: Edgar Allan Poe“ (1975/1976, např. „To One In Paradise“, „The Raven“, „/The System Of/ Dr. Tarr And Profesor Fether“, „The Tell-Tale Heart“ plus 16-minutová suita „The Fall Of The House Of Usher“), které občas využívalo i prvky hudby Kraftwerk (vocoderový zpěv, primitivní elektronická rytmika) nebo přiznávalo inspiraci Debussyho impresemi. Dodnes je tento debut oceňován jako nejlepší deska APP, ovšem nějakého velkého komerčního úspěchu se mu nedostalo.

Známějšími alby projektu jsou totiž až ta následující „I Robot“ (1976/1977, např. „I Robot“, „Day After Day“, „Total Elipse“, „Genesis Ch. 1. V. 32“, „I Wouldn´t Want To Be Like You“), „Pyramid“ (1977/1978, mj. „What Goes Up“, „In The Lap Of The Gods“, „Eagle Will Rise Again“, „Can´t Take It With You“, „One More River“), „Eve“ (1978/1979, např. „Lucifer“, „Damned If I Do“, „You Won´t Be There“, „If I Could Change Your Mind“, „Don´t Hold Back“), „The Turn Of A Friendly Card“ (1979/1980, např. „Time“, „The Gold Bug“, „May Be A Price To Pay“, „Games People Play“ plus suita „The Turn Of A Friendly Card“) a nejúspěšnější „Eye In The Sky“ (1981/1982, např. „Eye In The Sky“, „Silence And I“, „Psychobabble“, „Old And Wise“, „You´re Gonna Get Your Fingers“). Všechna tato alba se dobře prodávala zejména v tehdejších AOR-ových USA.

O podobnou hudbu jako ELO nebo APP se snažil i anglický zpěvák, kytarista a klávesista John Miles, však si také na některých Parsonsových nahrávkách zapěl. Miles se pokoušel prorazit zhruba od začátku seventies, ale podařilo se mu to až v jejich polovině. Tehdy už měl svoji kapelu – a v ní baskytaristu Boba Marshalla, s kterým většinu songů psal. Pokud vás zajímá spojení osmyčcovaného pianového art rocku, AOR a glam rocku s vysokým soulovým vokálem, sežeňte si Milesova alba „Rebel“ (1975/1976, hity „Music“, „Highfly“, dále např. „Putt The Damn Thing Down“, „You Have It All“, „Rebel“), „Stranger In The City“(1976, hit „Slow Down“, dále např. „Remember Yesterday“, „Manhattan Skyline“) či „Zaragon“ (1977/1978, např. „No Hard Feelings“, „I Have Never Been In Love Better“, „Overture“, „Borderline“). Z dalších Milesových skladeb z přelomu 70. – 80. let je možno uvést „Can´t Keep A Good Man Down“, „(Don´t Give Me Your) Sympathy“, „Turn Yourself Loose“, „The Right To Sing“ či „Blinded“.   

Folk-art-rock Strawbs jsme si probrali v kapitole věnované folk rocku.

Psychedelický hippie sound chtěla propojovat s klasikou (Vivaldi) zase britská parta Curved Air, kterou vedli Darryl Way (ks, vln, voc) a Francis Monkman (g, ks). V kapele pak zpívala folková zpěvačka Sonja Kristina, která si prošla dvouletou zkušeností v muzikálu Hair, a dalším stálým členem byl Florian Pilkington-Miksa (ds), baskytaristé se střídali. Skupina to měla celkem vymakané, ale nějakého výraznějšího úspěchu se nedočkala. Její muziku je možné slyšet na kritikou chválených LP „Air Conditioning“ (1970, např. „Vivaldi“, Stretch“, „Hide And Seek“, „Rob One“, „Propositions“), „Second Album“ (1971, hit „Back Street Luv“, dále např. „Jumbo“, „You Know“, „Everdance“, „Piece Of Mind“) a „Phantasmagoria“ (1972, např. „Marie Antoinette“, „Melinda /More Or Less/“, „Cheetah“, „Over And Above“, „Phantasmagoria“), které v některých pasážích předznamenává svými hudebními postupy třeba pozdější Henry Cow a kapely R.I.O.

Poté odešli Way, Monkman i Pilkington-Miksa a zbylá zpěvačka Sonja s momentálním basákem a vokalistou Mike Wedgwoodem hledali nové spoluhráče, což se jim povedlo v poměrně krátkém čase – velkými oporami byli multiinstrumentalista Eddie Jobson (ks, p, vln, mel, bvoc) a kytarista Graham „Kirby“ Gregory, oba ještě teenageři. Album „Air Cut“ na to svým názvem poukazuje, byť sound kapely se až zas tak moc nezměnil, snad možná byl rockovější a tím tak pro posluchače stravitelnější (1973, např. „Metamorphosis“, „The Purple Speed Queen“, „Easy“, „Two-Three-Two“ plus instrumentálka „Armin“). Přesto se soubor v půli třiasedmdesátého na rok rozpadl: Wedgwood odešel napřed ke Kiki Dee a pak ke Caravan, Jobson k Roxy Music, Kirby spoluzaložil Stretch. Po návratu Waye a Monkmana pak Curved Air pokračoval dál  – z tohoto období je vcelku ceněn živák z konce čtyřiasedmdesátého, nazvaný lapidárně „Curved Air – Live“ (1974/1975). Potom byla natočena studiová LP „Midnight Wire“ (1975, např. „Day Breaks My Heart“, „Pipe Of Dreams“, „Orange Street Blues“, „Dance Of Love“) a bez Monkmana radiové vstřícné „Airborne“ (1976, např. „Moonshine“, „Broken Lady“, „Desiree“, „Dazed“, „Kids To Blame“), jež se ukázalo být posledním. Skupina pak ještě chvilku fungovala (na bicí tam tehdy hrál Stewart Copeland, budoucí „policajt“) a následně se rozešla – tentokrát na bezmála osm let. 

Zpěvačka Curved Air Sonja Kristina, která po rozpadu kapely právě s Copelandem žila, natočila nevyrovnané folk-rockové album „Sonja Kristina“ (1980, např. „Man He Colour“, „Colder Than A Rose“, „Rollercoaster“, „Full Time Woman“). Poté se už věnovala rodinnému životu a k občasnému hraní a natáčení se vrátila až v devadesátých letech. 

Podobně jako CA se činil i skotský soubor Beggars Opera, v kterém byli hlavními figurami Ricky Gardiner (g), Alan Park (ks), Raymond Wilson (ds), Martin Griffiths (voc) a později ještě Virginia Scott (ks, mellotron). Ve svém vznešeném classical soundu využíval melodických kytarových motivů a zejména zvuku klávesových nástrojů – – ten stál jak na prstové technice, tak na sférických rock-impresionistických plochách. O tom nakonec přesvědčují desky „Waters Of Change“ (1971, např. „Silver Peacock“, „Time Machine“, „I´ve No Idea“, „Nimbus“) a „Pathfinder“ (1972, skladby „MacArthur Park“, „Pathfinder“, „The Witch“, „Stretcher“, „Hobo“); prostě cosi jako u nás Varga a hen hore ako tý Emersonovci. Pak ale následovalo písničkové elpíčko „Get Your Dog Off Me!“ (1973, např. „Get Your Dog Off Me!“, „Classical Gas“, „Freestyle Ladies“) a určitý odklon od původního soundu. Jakýmsi kompromisem mezi písničkářstvím a art-rockem je pak další album „Sagittary“ (1974, např. „Smiling In A Summer Dress“, „Jack The Ripper“, „I´m The Music Man“). „Žebrácká opera“ působila ještě asi dva roky a poté následoval rozpad.

 

Asi jako průnik Nice a Procol Harum znělo londýnské duo Hardin & York (takto klávesista a zpěvák Eddie Hardin a bubeník Pete York, bývalí členové Spencer Davis Group) – lze si to ověřit třeba na deskách „Tomorrow Today“ (1969, např. „Tomorrow Today“, „Drinking My Wine“, „Candlelight“, „Listen Everyone“, „1000 Years From Now“), „The World´s Smallest Big Band“ (1970, např. „Just A Case Of Time“, „The Pike“, „I Can´t Find My Way Home“) či „For The World“ (1971, např. „Have Mercy Woman“, „Deep In My Despair“, „Extension 345“, Cowboy“, Take Away Today“). Instrumentálně na výši, Hardin se snažil pět značně winwoodovsky, ale jinak invenčně průměrné. Renesanční a staroanglickou hudbu se s folkem a rockem snažila fúzovat londýnská kapela Gryphon, kterou vedl zpěvák, klávesista a hráč na mandolinu Richard Harvey. Dalšími důležitými členy byli ještě Graeme Taylor (g, voc), Dave Oberlé (voc, ds) a Brian Gulland (voc, bsn, ks). Zpočátku dle svých představ aranžovala původní tradicionály (např. songy „The Astrologer“, „Sir Gavin Grimbold“) později pracovala s vlastním materiálem jako třeba na albu „Midnight Mushrumps“ (1974, mj. suita „Midnight Mushrumps“, dále např. „The Last Flash Of Gaberdine Tailor“, „Ethelion“ plus trad. „The Plough-Boy´s Dream“). Za nejlepší desky jsou označovány LP „Red Queen To Gryphon Three“ (1974, skladby „Opening Move“, „Lament“, „Checkmate“, „Second Spasm“), „Raindance“ (1975, hit „Don´t Say Go“, dále např. „Raindance“, „Fontinental Version“, „Heldenleben“) a „Treason“ (1977, např. „Spring Song“, „Round & Round“, „Snakes And Ladders“, „Fall Of The Leaf“).

Australský virtuos na akustickou kytaru John Williams se věnoval dlouhá léta klasické hudbě, přičemž natáčel spousty desek. Na začátku sedmdesátých let postrčen dobou natočil se Stanley Myers Orchestra vícežánrové album „Changes“, na kterém využíval i elektrickou kytaru (1971, např. „Cavatina“, „Sarabande“, plus „Bach Changes“ a trad. „New Sun Rising /House Of The Rising Sun/“). Jak vidno, nacházela se na něm i Myersova pianová skladba „Cavatina“, kterou Williams přearanžoval na kytaru. O osm let později se stala ústřední melodií oscarového filmu „Deer Hunter“, album bylo znovu vydáno už pod názvem „Cavatina“, a samotná skladba se stala singlovým hitem. Williams nelenil a založil v Londýně s muzikanty, které znal z různých natáčení (Herbie Flowers – bg, fl, Tristan Fry – ds, vib, Kevin Peak – g), plus s klávesistou Francisem Monkmanem (ex-Curved Air) instrumentální soubor Sky, který propojoval rock, folk a vážnou hudbu. V podstatě dělali to, co deset let před nimi The Nice, EL&P nebo Varga s Collegiem. Zkuste desky „Sky“ (1979, např. „Westway“, „Danza“, „Cannoball“) či 2LP „Sky 2“ (1980, hity „Toccata“ /Bach/, cover „Vivaldi“, pův. od Curved Air, dále např „Hotta“, „Sahara“, plus trad. „El Cielo“). Pak už to nějak pozvolna vyčichalo. A jestli si myslíte, že tenhle John Williams je právě ten chlapík, co si z něj Olga z Toy Dolls dělá bžundu, tak si to myslíte správně.

Jednou z nejexperimentálnějších kapel žánru byli canterburští Egg, vycházející ze soundu Nice a EL&P. „Vajíčko“ tvořilo trio Dave Stewart (ks), Mont Campbell (bg, voc) a Clive Brooks (ds), přičemž na deskách s ním vždy hrála spousta hostů. Vydali alba „Egg“ (1969/1970, např. skladba „Fugue In D Minor“, „I Will Be Absorbed“, „The Song Of McGillicudie…“, Symphony No. 2“), dále „The Polite Force“ (1970/1971, např. „A Visit To Newport Hospital“, „Long Piece No. 3“, „Contrasong“) a „Civil Surface“ (1974, např. „Germ Patrol“, „Wind Quartet“, „Enneagram“). 

Stewart pak spoluzaložil soubor Hatfield And The North, kde s ním působili ještě Phil Miller (g, ex-Matching Mole), Richard Sinclair (bg, voc, ex-Caravan) a Pip Pyle (ds, ex-Gong). Je pochopitelné, že to bylo opět muzikantsky na výši – artistní, progresivní, občas hodně najazzlé, občas hozené do latiny. Kapela natočila kvalitní alba „Hatfield And The North“ (1974, např. „Son Of There´s No Place Like Homerton“, „Going Up To People And Thinking“, „Aigrette“,  „Lobster In Cleavage Probe“, „Shaving Is Boring“) a „Rotters´ Club“ (1975, např. „Share It“, „Didn´t Matter Anyway“, „The Yes No Interlude“ , „Fitter Stoke Has A Bath“ plus suita „Mumps“), to druhé s některými muzikanty z Henry Cow. Po odchodu Sinclaira do souboru Camel se HATN přetransformovali v National Health - stále zde působili Dave Stewart (ks),  Phil Miller (g) a Pip Pyle (ds), nakrátko přišel z Colossea II basák Neil Murray (než se pak stal známým ve Whitesnake), a z kapely Gilgamesh klávesista Alan Gowen. Prvním nosičem bylo album experimentálního jazz-rocku rocku s názvem „Health“ (1977/1978, např. „Tenemos Roads“, „Brujo“, „Borogroves – Part One“, „Elephants“), které pohostinsky nazpívala Amanda Parsons, taková universální zpěvačka canterburské scény. Další LP „Of Queues And Cures“ pak natočila klasická trojka Stewart-Miller-Pyle doplněná Johnem Greavesem (bg, ex-Henry Cow) (1978, např. „The Collapso“, „Dreams Wide Awake“ „The Bryden Two-Step /For Amphibians/ - Part 1“, „Squarter For Maud“, „Binoculars“).  

V 70. letech se etabloval i psychedelický Caravan taktéž z Canterbury. Z bratranců Sinclairových zbyl v kapele už jen klávesista Dave (Richard odešel k výše zmíněným HATN), a stále více se prosazoval zpěvák a kytarista Pye Hastings. Původní acidové vlivy byly na tvorbě samozřejmě znát, ale smísily se s prvky jazz-rocku v delších prokomponovaných plochách. Kapela do toho samozřejmě i občas šlápla, no prostě, pokud by se to dalo něčemu přirovnat, tak nejspíš takovému hybridu Yes, Jethro Tull, Soft Machine a ELO. Z lepších desek se uvádějí „Waterloo Lily“ (1971/1972, např. „The Love In Your Eye“, „To Catch Me A Brother“, „Waterloo Lily“, „Aristocracy“), „For Girls Who Grow Plump In The Night“ (1973, např. „Memory Lain, Hugh“, „Headloss“, „Be Alright/Chance Of A Lifetime“, „L´Auberge du Sanglier…“), živák „Caravan And The New Symphonia“ (1974, např. „For Richard“) a LP „Cunning Stunts“ (1974/1975, „The Show Of Our Lives“, „Lover“„Welcome The Day“, „Stuck In A Hole“ plus suita „The Dabsong Conshirtoe“). Další alba už nevyhnutelně mířila do podprůměru…

Caravan působil asi rok baskytarista, kytarista a pianista John G. Perry - ten po svém odchodu z kapely natočil sólovou, hudebně eklektickou, v podstatě instrumentální desku s romantickým názvem „Sunset Wading“ (1976, např. „A Rhytmic Stroll“, „I Wait My Friend“, „Etude“, „Birds And Small Furry Beasts“, „Ah Well, You Can Only Get Wet!“). Mezitím ale s Rupertem Hinem (voc, ks), Markem Warnerem (g) a Trevorem Moraisem (ds) založili britskou partu Quantum Jump, která se snažila o zpívaný, nafunklý jazz rock & fusion music. A když si poslechnete její debut „Quantum Jump“ v čele s kontroverzním singlem „The Lone Ranger“, zjistíte, že to vůbec nedělala špatně (1975/1976. dále např. „Over Rio“, „No American Starship/Looking For The Next World/“, „Alta Roma Road“, „Cocobana Havana“, „Something At The Bottom Of The Sea“). Bohužel zmíněný singl k LP byl kvůli údajnému sexuálnímu obsahu zakázán, a k jeho prezentaci v médiích došlo až o tři roky později, kdy už skupina neexistovala. Využivše nenadálého úspěchu singlu, dala se znova do kupy, ale žádnou větší díru do světa neudělala. Přesto uvedu ještě poklidnější, ale o dost slabší albovou dvojku „Barracuda“ (1977, např. „Don´t Look Now“, „Barracuda“, „The Séance /Too Spooky“). Ex-člen QJ, klávesista a zpěvák Rupert Hine posléze natočíl rychle za sebou několik synth-rockových sólo alb: uvedu první a nejlepší „Immunity“ (1981, např. „Misplaced Love“ se zpěvem Marianne Faithfull, dále „I Hang On To My Vertigo“, „Samsara“, „Surface Tension“, „I Think A Man Will Hang Soon“), slabší dvojku „Waving Not Drowing“ (1982, např. „The Set Up“, „The Curious Kid“, „The Sniper“) a song „The Wildest Wish To Fly“ (1983). Hine se zároveň stal vyhledávaným producentem.

Ale vraťme se zase na počátek sedmdesátek.

Kratší propracované songy s klávesami předváděla Cressida, svým soundem blízká Caravanu, Beggar´s Opera atd. Zásadními figurami v ní byli skladatelé Angus Cullen (voc, ac g) a John Heyworth (g, voc), vliv na celkový sound měly i kýbordy Petera Jenningse. Vydala jen dvě alba – „Cressida“ (1970, např. „Depression“, „Cressida“, „To Play Your Little Game“, „Winter Is Coming Again“, „Time For Bed“, „Tomorrow Is A Whole New Day“) a „Asylum“ (1970-71, např. „Let Them Come When They Will“, „Munich“, „Lisa“). Pozn.: v kapele bubnoval Iain Clark, který po odchodu z Cressidy krátce nastoupil k Uriah Heep. Do art rocku lze zařadit i některé skladby skupiny Queen (např. LP „Queen II“, 1973-74, či „Sheer Heart Attack“, 1974, nebo song „Bohemian Rhapsody“), kterou zmiňujeme v textu o hard rocku.

Pomalý art rock s prvky folku zase předváděla na svých fošnách manchesterská skupina Barclay James Harvest, oblíbená zejména v Západním Německu. Některými skladbami, jakoby navazovala na Moody Blues z konce šedesátých let. Působila v sestavě John Lees (voc, g, ac g), Les Holroyd (voc, bg, ac g), Wooly Wolstenholme (voc, ks) a Mel Pritchard (ds). Od BJH jsou ceněny desky „Once Again“ (1970/1971, např. „She Said“, „Song For Dying“, „Galadriel“, „Mocking Bird“) a „Baby James Harvest“ (1972, např. „Thank You“, „Delph Town Morn“, „Crazy /Over You/“). Určité úspěchy ale přišly až s alby „Everyone Is Everybody Else“ (1974, např. „Child Of Universe“, „For No One“, „See Me See You“, „Negative Earth“, „Crazy City“, „Paper Wings“) a „Time Honoured Ghosts“ (1975, např. „Titles“, „Hymn For Children“, „One Night“, „Beyond The Grave“, „Jonathan“). Z druhé půli sedmdesátek lze uvést snad LP „Gone To Earth“ (1977, např. „Hymn“, „Sea Of Tranquility“, „Hard Hearted Woman“) a hitík „Love On The Line“ (1979). Spoustě posluchačů se to líbilo, ale na můj vkus je to poněkud ukňápané a hudebně předvídatelné.

Náladovou muzikou někde mezi jazz-rockem a Mikem Oldfieldem (viz. níže) v podkladu s jarréovskými rock-impresionistickými plochami se prezentoval i norský kytarista Terje Rypdal. Někde jsem slyšel, že ho kdosi nazval Carusem kytary. Inu, proč ne – zkuste to posoudit na deskách „Odyssey“ (1975, např. „Darkness Falls“, „Midnite“, „Over Birkerot“, „Fare Well“), „After The Rain“ (1976, např. „Air“, „After The Rain“, „Little Bell“) či „Waves“ (1977/1978, např. „Per Ulv“, „Charisma“, „Waves“). Zařaditelné též do jazz rocku a fusion music.

Z Norska zamiřme za oceán. Do země javorového listu.

Jako první bych připomenul kanadskou skupinu FM, v níž byl hlavní figurou zpěvák, baskytarista a klávesista Cameron Hawkins. Celkově se jednalo o klasický „space“ a „fantasy“ art rock s vznosnými, někdy popovými melodiemi, instrumentální ekvilibristikou, komplikovanou rytmikou, a občas patřičně dlouhou (ale někdy i normální) stopáží skladeb. Je možno zjistit na  LP „Black Noise“ (1977, např. Journey“, „One O´Clock Tomorrow“, „Aldebarran“, „Dialing For Dharma“), či „Surveillance“ (1979, např. „Orion/Horizons“, „Random Harvest“, „Sofa Back“). Stejně výrazně jako Alan Parsons využívala ve svých skladbách sound kláves také kanadská kapela Saga, v níž byli hlavními persónami Michael Sadler (voc, ks), Jim Crichton (bg, ks) a Ian Crichton (g).  Byla ovlivněná tvorbou Styx a kapel AOR. Ať se ale snažila, jak se snažila, tak to snesitelnější se line beztak hlavně z jejích prvních alb: „Saga“ (1978, např., „Ice Nice“, „Perfectionist“, „Climbing The Ladder“, „Tired World“) a „Images At Twilight“ (1979, hity „It´s Time“, „Images“, dále „You´re Not Alone“, „Mouse In Maze“). Největší úspěch však zaznamenala s vyloženě AOR-ovou deskou „Worlds Apart“ (1981, hity „Wind Him Up“, „On The Loose“, dále např. „Conversations“, „Amnesia“, „Framed“).

Když už jsme nakousli Kanadu – po svých prvních, vyloženě tvrdě-rockových letech začala delší hudební celky skládat také skupina Rush z Toronta. Její kořeny ležely v zeppelínském a grand-funkovském hard rocku, přičemž vynikala kvalitní instrumentací – o tu se starali Geddy Lee (voc, bg, ks, g), Alex Lifeson (g, ac g, ks), Neil Peart (ds),), jenž po prvním albu vystřídal Johna Rutseyho (ds). Lee vládl až nepříjemně vysokým, vřískavým hlasem a basovou ekvilibristikou, Lifeson seznamoval posluchače se správně „hnusnými“ kytarovými sóly, a Peart byl tím nejpřesnějším bubeníkem na světě. Vysoké instrumentální schopnosti skupinu přímo předurčovaly k tomu, aby se po prvních, drsných albech s písněmi vyznačujícími se víceméně běžnou stopáží (tak do 7 minut mj. „Working Man“, „Before And After“)vrhla na předlouhé suity. 

Co se týče jejího prvního, tvrdého období, tak z oněch prvních tří alb je za nejlepší považována dvojka „Fly By Night“ (1974/1975, např. „Anthem“, „Beneath, Beetween And Behind“, „By-Tor And The Snow Dog“, „In The End“, „Fly By Night“). Připomeňme si též trojku „Caress Of Steel“, kde se již začalo se suitami (1975, např. „Bastille Day“„Lakeside Park“ plus suity „The Fountain Of Lamneth“ a „The Necromancer“).  A uveďme ještě dva majstrštyky ze závěru tohoto období – studiovou desku „2112“ (1976, suita „2112“, dále např. skladby „A Passage To Bangkok“, „Tears“, „Something For Nothing“, „The Twilight Zone“) a živé double „All The World´s A Stage“ (1976). No, a pak už se mládenci vrhli na ten art a progressive rock - tato brilantní instrumentální jednotka totiž pomalu opouštěla krátké úderné vypalovačky a do svých skladeb postupně začleňovala i zvuk kláves a nahalené, flangerové nebo dokonce akustické kytary. Také Lee už jen nevřeštěl a snažil se občas o nižší hlasové polohy, což upřímně řečeno mnoha songům, zahaleným v již art-rockovém hávu, dosti pomohlo. Takovému to pojetí bigbítu se začalo říkat „intelektuální rock“. V tomto duchu se nesly desky „A Farrewell To Kings“ (1977, např. skladby „Xanadu“, „Madrigal“, „A Farewell To Kings“, „Closer To The Heart“„Cinderella Man“) a zejména čtyř-skladbové LP „Hemispheres“ (1978, s rozsáhlým opusem „Cygnus X-1 Book ll“, hity „The Trees“ a „Circumstances“ plus skvělou instrumentálkou „La Villa Strangiato“).

Kanadská trojka si ale uvědomila, že čas dlouhých kompozic a rock oper pomalu končí (pinkflojďácká „The Wall“ budiž výjimkou potvrzující pravidlo) a tak se už od začátku eighties zase vracela ke kratším písňovým celkům. Ovšem se zachováním pompézního, patetického space-rockového soundu. Tento nový přístup se projevil na LP „Permanent Waves“ (1979/1980, hit The Spirit Of Radio“, dále ještě „Free Will“, „Jacobs Ladder“, „Entre Nous“„Different Strings“) a vyvrcholil asi na nejlepší desce kapely „Moving Pictures“ (1980/1981, hit „Tom Sawyer“, dále např. „Witch Hunt“, „Red Barchetta“, „YYZ“, „Limelight“, The Camera Eye“). Ovšem i následná deska „Signals“ je taktéž velmi dobrá (1982, hity „New World Man”, Subdivisions”, dále např. skladby „The Analog Kid“, „Chemistry”, „Digital Man” plus depresivní, ale krásná písnička „Losing It“). Existuje i koncertní zhodnocení tohoto období v podobě 2LP „Exit…Stage Left“ (1981), které je sestříháno ze dvou vystoupení z let 1980 a 1981. A samozřejmě byl vytvořen i stejnojmenný video-film, jenž je o něco kratší (obsahuje jen věci z montrealského koncertu, režie Martin Kahan). Poté už se kapela pouze snažila vyrovnat s nástupem nových žánrů (nová vlna, future rock, reggae atd.), takže její následná tvorba trpí určitou nevyrovnaností, ale jen ve srovnání s ní samotnou. Další osud a desky Rush jsou zmíněny v textu o zasloužilých veteránech.

Jinak je potřeba říci, že kanadští Rush hodně ovlivnili kapely tzv. progresivního metalu (Queensryche, Dream Theater atd.) a nepřímo třeba i některé „alternativní“ kytarovky (Placebo).

V USA byla hranice mezi AOR a art rockem více propustná, do žánru lze zařadit třeba i Styx nebo Journey. Na pomyslné misce stylových vah by se k art-rocku naklonila nejvíce hudba kansaského souboru Kansas, založeného za vcelku spletitých okolností ve městě Topeka v roce 1973. Fungoval v sestavě Kerry Livgren (g, ks, voc), Steve Walsh (voc, ks), Robby Steinhardt (vln, voc), Rich Williams (g), Phil Ehart (ds) a Dave Hope (bg, bvoc). Kompozice z jeho dílny měly patřičnou délku a patřičnou komplikovanost. Motivy se ve skladbách střídaly rychle jak hokejisti na konci třetí třetiny a udržet riff alespoň na dobu, aby si ho mohl posluchač, když už ne vychutnat, tak alespoň zapamatovat, se občas jevilo jako věc zhola nemožná. Soubor nicméně vynikal výbornými melodickými nápady a jeho patetický „kosmický“ sound s tématikou sci-fi mohl navíc stavět i na dobré instrumentací – těžil zejména z umu Walshe, Livgrena a big mařeny Steinhardta.

Nyní k albům – eponymní debut „Kansas“ je považován víceméně za jemný nadprůměr (1973/1974, např. „Death Of Mother Nature Suite“, „Journey From Mariabronn“, „Apercu“). Kapela na sebe výrazněji upozornila alby z pětasedmdesátého: „Song For America“ (1974/1975, se skladbami „Song For America“, „Down The Road“, „Lamplight Symphony“ a překomplikovanou „Incomudro: Hymn To The Atman“) a „Masque“ (1975, např. „Icarus /Born On Wings Of Steel“, „Child Of Inocence“, „All The World“, „The Pinnacle“). Za nejúspěšnější lze označit desky „Leftoverture“ (1975/1976, hit „Carry On Wayward Son“, skladby „The Wall“, „Cheyenne Anthem“, „Magnum Opus“, „What´s On My Mind“) a výborné „Point Of Known Return“ (1977, hit „Dust In The Wind“, dále skladby „Nobody´s Home“, „Closet Chronicles“, „Point Of Known Return“, „Portrait /He Knew/“, „Hopelessly Human“ ), které chytly několik platin. Následující „Monolith“, už znamenal mírný umělecký pokles (1979, např. „Reason To Be“, „People Of The South Wind“, „On The Other Side“, „Angels Have Fallen“).

V roce 1980 natočil svou sólovou desku člen Kansasu, zpěvák a klávesista Steve Walsh. Střídal se v ní kansasovský pomalý art rock s tvrdšími songy a vcelku to nebylo špatné. Jmenovala se „Schemer-Dreamer“ a obsahovala songy jako třeba „Just How It Feels“, „You Think You Got It Made“, „So Many Nights“, „Get Too Far“. Ve stejné době vyšlo i LP zpěvákovi, klávesistovi a kytaristovi téže kapely, Kerry Livgrenovi. Znělo – jak jinak – vcelku podobně jako kolegáčkovo, navíc si na jeho nahrávání přizval i něco hvězdných hostů (mj. R.J.Dio, B.Barlow z Jethro Tull, a nakonec vlastně i S.Walshe). A ještě jeho název: „Seeds Of Change“ (1980, např. „Ground Zero“, „Whiskey Seed“, „To Live For The King“, „Just One Way“). 

Z Illionis pocházela instrumentálně zdatná, ale kompozičně poněkud méně invenční skupina Starcastle. Vystupovala v sestavě Gary Strater (bg, voc), Terry Luttrell (voc), Herb Schildt (ks), Stephen Hagler (g, voc), Matthew Stewart (g, voc) a Stephen Tassler (ds, voc). Dala o sobě vědět debutovým singlem „Lady Of The Lake“ z podprůměrné desky „Starcastle“ (1975, dále např. „To The Fire Wind“, „Eliptical Seasons“), do podvědomí se dostala s elpí „Fountains Of Light“ (1976, např. „Fountains“, „Diamond Song“, „Portraits“, „True To The Light“) a prosadila se albem „Citadel“ (1977, skladby „Shine On Brightly“, „Wings Of White“, „Could This Be Love“, „Can´t Think Twice“, „Change In Time“). Libovala si ve vzletných vokálech a harmoniích, vesmírných textech, a nezřídka byla označována za kopírku britských Yes. A když si ji člověk poslechne tak… nojo, byla. Aj ty obrázky na obalech elpí měla podobné. Něco mezi Rush, Nazareth a Kansas předváděli zase Pavlov´s Dog ze St. Louis, i když to bylo způsobeno hlavně podobně pojatým stylem zpěvu, tedy rozechvělým vysokým chraplákem, kterým u „psů“ disponoval frontman David Surkamp. Hudebně to bylo trochu jinde - soubor používal piana, smyčců a dosti songů bylo pomalých tedy baladických. Jakž takž je známo album „Pampered Menial“, 1974, např. „Julia“, „Late November“, „Song Dance“, „Fast Gun“, „Natchez Trace“), někteří možná zapátrají a z hlubin paměti vyhrabou ještě LP „At The Sound Of The Bell“ (1976, např. „Valkerie“, „Did You See Him Cry“, „She Came Shining“, „Mersey“). Mhmm… řekněme, že kdybych si měl vybrat muziku na pustý ostrov, mezi prvními pětitisíci interprety by tahle kapela asi nebyla.

Určitě by ale mezi nimi nechyběla dnes již neznámá, v LA působící skupina Gypsy (původně z Minneapolis-St.Paul), která měla ve znaku ženu z plakátu Zodiac Alfonse Muchy. Vedl ji (tu skupinu) zpěvák, kytarista a skladatel Enrico „Rico“ Rosenbaum, dalšími důležitými členy byli James Walsh (ks, voc) a James „Jim“ Johnson (g, voc), přičemž zde působil i Bill Lordan, pozdější bicman Robina Trowera. Dalo by se říci, že muzika Gypsy byla jednou z těch nejpovedenějších vzpomínek na golden sixties. Texty sice melancholické, posmutnělé, ale průzračné vokály jak CSN&Y nebo The Mama´s & The Papa´s, hudební podklad prosluněný, melodický, lehce santanovsky najazzlý, paráda.

Stačí si jen poslechnout debutové dvojalbum „Gypsy“ (1970, hit „Gypsy Queen Pt. I & Pt. II, dále např. „I Was So Young“, „The Third Eye“, „Here In My Loneliness“, „Dead And Gone“, „Decisions“, „The Vision“). V podobném duchu nesla se i dvojka „In The Garden“ (1971, např. „Around You“, „Blind Man“, „Here In The Garden II“, „As Fast As You Can See /as Much As You Can Feel/“, „Time Will Make It Better“). Trojka „Antithesis“ už byla dle kritiků trošku opakovací, ale když někdo hraje takovouhle muziku, tak tenhle fakt vadí opravdu snad jen hudebním kritikům (1972, např. „Crusader“, „The Creeper“, „Facing Time“, „Day After Day“). Ta alba jsou dnes velkou vzácností. Asi takhle – pokud neseženete Gypsy, dejte hen dole Steely Dan. Rico bohužel  posléze skončil na heroinu a v roce 1979 spáchal sebevraždu. 

Velkou bombou amerického progresivního rocku se měli stát Spirit z Los Angeles. Do sedmdesátých let vstoupili v neměnné sestavě – Randy California (g, voc), John Locke (ks), Ed Cassidy (ds), Mark Andes (bg), Jay Ferguson (voc) – a s výborným albem „Twelve Dreams Of Dr. Sardonicus“ (1970, např. „Nature´s Way“, „Nothin´ To Hide“, „Mr. Skin“, „Animal ZOO“, „When I Touch You“). Jenže pak začaly spory mezi Californiou a Fergusonem o to, jestli být nadále progresivní anebo více komerční, což nakonec vedlo k Randyho odchodu. A nakonec odešli i Ferguson s Andesem, kteří byli nahrazeni bratry Alem (bg, voc) a J.Christianem (g, bvoc) Stahelyovými. Z dalších desek je poslouchatelné LP „Feedback“, již bez Californii (1972, např. „Puesta Del Scam“, „Darkness“, „Earth Shaker“, „Right On Time“, „Cadillac Cowboys“). V seventies se „spiritům“ moc nedařilo (dokonce došlo k jednomu krátkému rozchodu), určitým kvalitativním návratem je koncertní deska „Spirit Made In Germany“ (1979).

Na rozdíl třeba od Gypsy dokázali být v Americe hodně komerčně úspěšní  klávesista a zpěvák Donald Fagen a kytarista a baskytarista Walter Becker se svou kapelou Steely Dan (název je inspirován Burroughsovým Nahým obědem). Oba výsostní intelektuálové (studenti literatury) rozkročeni mezi New Yorkem a Los Angeles se obklopili výbornými hráči a na svých nahrávkách míchali prvky rocku, popu, folku, jazzu, soulu, funku, latiny a ethna, což pravda činili někdy až s perfekcionalistickou snahou, ale výsledek stál nad očekávání. Vynikající instrumentace, božské vokály – jak od C,S,N&Y nebo ELO. Výborné texty, hodně tajemné, obskurní, někdy poněkud cynické a černě humorné. V podstatě by mohli patřit do více škatulí (co třeba takhle jazz rock?). 

Měli skvělé desky jako „Can´t Buy A Trill“ (1972), „Countdown To Ecstasy“ (1973), „Pretzel Logic“ (1974), „Katy Lied“ (1975), „The Royal Scam“ (1976) a „Aja“ (1977), měli skvělé hity a songy jako např. „Do It Again“, „Reelin´ In The Years“, „Dirty Work“, „Kings“, „Change Of The Guard“, „Show Biz Kids“, „My Old School“, „Your Gold Teeth“, „Razor Boy“, „The Boston Rag“, „Change Of The Guard“, „Rikki, Don´t Lose That Number“, „Pretzel Logic“, „Any Major Dude Will Tell You“, „Night By Night“, „Parker´s Band“, „Black Friday“, „Bad Sneakers“, „Doctor Wu“, „Your Gold Teeth II“, „Any World (That I´m Welcome To)“, „Kid Charlemagne“, „The Fez“, „Don´t Take Me Alive“, „Green Earrings“, „Aja“, „Black Cow“, „Home At Least“, „Josie“, „Deacon Blues“, „Third World Man“, „Babylon Sisters“), měli prostě talent.

Svým způsobem patří do škatulky art/progressive i filadelfský zpěvák, multiinstrumentalista (zejména kytarista) a producent Todd Rundgren. On by se totiž klidně mohl máchat v pop-soul-rocku vedle Kingové, ve folk-rocku vedle CSN&Y v glam rocku vedle Bowieho anebo v AOR vedle Toto. Experimentoval s elektronikou, zároveň byl i jakýmsi americkým Eltonem Johnem, přitom si občas jemně zazappoval. Proslavil se dosti eklektickou hudbou, v níž smíchal prakticky vše, co mu přišlo pod ruku. Ale pořád to byly písničky. Po odchodu ze své první skupiny – The Nazz  - poprvé výrazněji zabodoval albem „Runt“, které natočil s kapelou – Runt (1970, hit „We Gotta Get You A Woman“, dále např. „Broke Down And Busted“, „Devil´s Bite“, „Who´s That Man?“, „Birthday Carol“). Z druhé desky „The Ballad Of Todd Rundgren“ (1971) lze vzít jako ukázku písně „Long Flowing Robe“ „Wailing Wall“, „A Long Time, A Long Way To Go“ a „Parole“.

Za nejlepší samostatná Rundgrenova alba jsou považována 2LP „Something/Anything“ (1971/1972, hity „Hello It´s Me“, „I Saw The Light“, „Couldn´t I Just Tell You“, dále např. „Wolfman Jack“, „Black Maria“ „It Wouldn´t Have Made Any Difference“, „Little Red Lights“), experimentální „A Wizard, A True Star“ (1972/1973, např. „Is It My Name“, „International Feel“, „Just One Victory“, „When The Shit Hits The Fan/Sunset Blvd.“, „You Need Your Head“) a další double „Todd“ (1973/1974, hit „A Dream Goes On Forever“, dále např. „Everybody´s Going To Heaven/King Kong Reggae“, „No. 1 Lowest Common Denominator“, „Heavy Metal Kids“, „Don´t You Ever Learn?“, včetně prorockého předchůdce osmdesátkového soundu, skladby „Sons Of 1984“). Další album zcela ospravedlňuje, proč máme Rundgrena právě ve škatuli art a progressive rocku – jmenuje se „Initiation“ a obsahuje předlouhou instrumentální suitu „A Treatise On Cosmic Fire“ (1975, dále např. „Real Man“, „Death Of Rock´n´Roll“). Poté Todd udělal LP „Faithful“, napůl z coverů a napůl z vlastních věcí (1976, mj. „Love Of The Common Man“, „The Verb To Love“, „Hamburger Hell“ plus covery „Happenings Ten Years Time Ago“, pův. od Yardbirds, „Good Vibrations“, pův. od Beach Boys). V roce 1978 se Rundgrenovi vcelku povedlo album „Hermit Of Mink Hollow“ (hit „Can We Still Be Friends“., dále např. „Bread“, „Determination“, „Hurting For You“, „Out Of Control“).

Mezitím už ale Todd Rundgren vystupoval s vlastní kapelou Utopia, s níž se věnoval vyloženě experimentálnímu art rocku. To jsou takové ty klasické skladby dlouhé jak tejden, tématicky zaměřené na mystiku a sci-fi. Připomeňme si alba „Todd Rundgren´s Utopia“ (1974, skladby „Utopia Theme“, „Freedom Fighters“, „The Ikon“), výborné „Ra“ (1976/1977, songy „Overture: Mountaintop And Sunrise“/„Communion With The Sun“, „Jealousy“, „Hiroshima“, „Singing And The Glass Guitar“, „Sunburst Finish“), ucházející „Oops! Wrong Planet“ (1977, např. „Trapped“, „Back On The Street“, „Martyr“, „Love In Action“, „Love Is The Answer“) a do pop-rocku hozené „Adventures In Utopia“ (1979, např. „You Make Me Crazy“, „Last Of The New Wave Riders“, „The Very Last Time“, „The Road To Utopia“, „Caravan“). S Utopií to Toddovi vyhovovalo a tak kapelu protáhl i do osmdesátých let.

A nyní se pohněme v rámci genre někam… poněkud jinam.

Nejvýznačnějším americkým umělcem progresivního (experimentálního, avantgardního, psychedelického, fusion) rocku je bezesporu zpěvák, kytarista a skladatel Frank Zappa (ať už se svojí partou Mothers Of Invention - někdy jen Mothers - nebo bez ní), a to i přesto, že si z víceméně vážně se tvářícího rockového stylu pořádně utahoval – jako jeden z mála. I v seventies se věnoval propracovaným a proaranžovaným kompozicím, které se vyznačovaly rychlými změnami nálad, motivů, temp a rytmů. Kritické, parodické až bizarní texty také zůstaly, novým prvkem ale bylo, že je začal zpívat sám velký Frank. Jeho hluboký hlas sžíravému humoru písní jenom dopomohl – některé z provládních složek ho dokonce označovaly jako protistátního živla. Obsesí pak zaváněly plochy s neúnosně dlouhými kytarovými sóly. I když i ona mohla být součástí Frankova plánu, jak posluchače pořádně nasrat. Také v sedmé dekádě s ním spolupracovali výborní instrumentalisté: ze sixties zůstali například Ian Underwood (ks, fl, sax), George Duke (ks) občas Roy Estrada (bg, voc), z nových přibyli v průběhu let třeba Jean-Luc Ponty (vln), Jack Bruce (bg), Terry Bozzio (ds, voc), Tommy Mars (ds), Adrian Belew (g, voc) a později Steve Vai (g). Zappovy desky sedmé dekády jsou proplouváním různými druhy muziky (artificiální hudba, avantgarda, jazz rock, art rock, hard rock, prvky folku).

Na začátek bych uvedl určitou reminiscenci na sestavu MOI ze šedesátých let – „posmrtné“ album živých i studiových nahrávek „Weasels Ripped My Flesh“ (1970, mj.  „The Eric Dolphy Memorial Barbecue“, „Didja Get Any Onya“, „My Guitar Wants To Kill Your Mama“, „Oh, No“ plus cover „Directly From My Heart To You“, pův. od Little Richarda). Ve stejném roce vyšlo poněkud opomíjené, tvrdé album „Chunga´s Revenge“ (1970, např. „Transylvania Boogie“, „Twenty Small Cigars“, „Tell Me You Love Me“, „Would You Go All The Way“), pak bych zmínil vyložené jazz-rockárny „Waka/Jawaka“ (1972, např. „Big Swifty“, „Waka/Jawaka“) a „The Grand Wazoo“ (1973, např. „Grand Wazoo“, „Eat That Question“), které ovšem zappisté příliš nemilují. Ovšem následnou éru 2-3 let samozřejmě ano – Zappa natáčí svoje známá (a výborná) alba, jimiž jsou koncertní paráda „Roxy And Elsewhere (1974, mj. „Penguin In Bondage“, „Village Of The Sun“, „Echidna´s Arf /Of You/“, „More Trouble Every Day“, „Bebop Tango“) a dále husťárny „Over-Nite Sensation“ (1973, skladby „Montana“, „Camarillo Brillo“, „Dirty Love“, „Zomby Woof“), „Apostrophe (´)“ (1974, např. „Apostrophe ´“, „Uncle Remus“, „Don´t Eat The Yellow Snow“, „Cosmik Debris“) a „One Size Fits All (1975, např. „Can´t Afford No Shoes“, „Inca Roads“, „Sofa No. 1“, „San Ber´dino“). Do druhé poloviny dekády vstoupil Mistr s tvrdou deskou „Zoot Allures“, nahranou v pro něj ve velmi malé sestavě čtyř muzikantů (1976, obsahuje parodické songy „Disco Boy“, „Wind Up Workin´ In A Gas Station“, kytarové jízdy „Friendly Little Finger“, „Zoot Allures“ a určitě znáte také mučící?šoustací? song „Torture Never Stops“). Známa je i koncertní deska „Zappa In New York“ (1978).

V roce 1979 vychází jedna z nejpopulárnějších Zappových desek, napůl koncertní dvoják „Sheik Yerbouti“ (s hitem „Dancin´ Fool“ a hustou skladbičkou „Bobby Brown Goes Down“, dále např. „I Have Been In You“, „Baby Snakes“, „Flakes“, „Rat Tomago“, „Jewish Princess“, „Broken Hearts Are For Assholes“), a také epické troj-album „Joe´s Garage“, rock-opera líčící konflikt mezi rockovou hudbou a totalitní profízlovanou diktaturou (kterou představuje konzumní Amerika) v blíže neurčené budoucnosti (1979, např. „Joe´s Garage“, „Catholic Girls“, „Why Does It Hurt When I Pee?“, „Watermelon In Easter Hay“, „Stick It Out“, „Sy Borg“, „Packard Goose“). O Zappovi a jeho kapele bylo natočeno i několik filmů – tím nejznámějším je zřejmě průšvihový „200 Motels“ (1972, režie Tony Palmer, Charles Swenson), tím lepším je záznam Mistrova koncertu v NYC, nazvaný „Baby Snakes“ (1979, režie F. Zappa). Frank Zappa svojí tvorbou velmi ovlivnil i tuzemskou undergroundovou, alternativní i jazz-rockovou scénu a stal se idolem a vzorem pro spoustu československých mániček.

Podivín a Zappův kámoš Captain Beefheart (vl. jm. Don Van Vliet) se svým Magic Bandem byl druhým vzorem našich alternativců, stejně tak ovlivnil americké umělce jako Pere Ubu nebo Toma Waitse. Podivně sebestředná figura (měl se za největšího génia), umělec, ale i nebetyčný tlachal, věčně v Zappově stínu (i když se přátelili, tak za jeho zády ho Don pomlouval, jak se dalo a hovořil o něm jako o „vymejvači mozků“), určitě osobnost, byť značně vyhnaná tím kvantem chemie, co polykala. Nicméně přesto anebo právě proto „Kapitán Hovězí srdce“ vynikal osobitým hlasovým projevem a kompoziční originalitou: nad některými jeho nápady a zvuky doslova zůstává rozum stát (tzv. náhodné postupy - některé písničky skládal na klavír, na který vůbec neuměl hrát). Stejně jako by nikoho nenapadlo, že je schopen zazpívat takovou jemnůstku, jakou je třeba písnička „This Is A Day“. I když… V 70. letech se experimentálně zaměřoval hlavně na různé obměny blues rocku; aby taky ne, když na to měl ten správnej hlas. Celkově už to nebyl takový masakr jako v sixties, což ovšem mělo svoji výhodu – alba šlo poslouchat i uchem běžného rockového fanouška. Zmínil bych kvalitní desky „The Spotlight Kid“ (1972, např. „I´m Gonna Booglarize You, Baby“, „Alice In Blunderland“, „Glider“, „There Ain´t No Santa Claus On The Evenin´ Stage“) a „Clear Spot“ (1972, např. „Too Much Time“, „Clear Spot“, „Low Yo Yo Stuff“, „Circumstances“, „Crazy Little Thing“, „My Head Is My Only House Unless It Rains“,, „Her Eyes Are A Blue Million Miles“).

Následně stále podobný model Beefheartových písní navíc s náběhem do pop-rocku začal trochu unavovat – už šlo prostě o příliš normální bigbít, viz. třeba LP „Unconditionallly Guaranteed“ (1974, např. „This Is A Day“, „Upon The My-O-My“, „Magic Be“, „Full Moon, Hot Sun“) a melancholické „Bluejeans And Moonbeams“ (1974, např. „Observatory Crest“, „Bluejeans & Moonbeams“,„Further Than We´ve Gone“ plus cover „Same Old Blues“, pův. od J. J. Calea). Asi takhle – když by ty desky natočil kdokoliv jiný, určitě by je kritika a posluchači hodnotili velmi kladně. Problém je v tom, že pan Don Van Vliet NENÍ kdokoliv jiný… Poté ve spolupráci Frank Zappa a Cpt. Beefheart vzniklo společné, napůl koncertní album „Bongo Fury“ (1975, např. „Carolina Hard-Core Ecstasy“, „Debra Kadabra“, „Advance Romance“, „Muffin´ Man“). Nad dalšími Beefheartovými deskami už zase intoši a alternativci spokojeně pokyvovali, páč tak nějak mířily k replice pstruží masky. Jednalo se o LP „Shiny Beast (Bat Chain Fuller)“ (1978, např. „Harry Irene“, „You Know You´re A Man“, „Oweď T´ Alex“, „The Floppy Boot Stomp“, „Tropical Hot Dog Night“) a zejména o album „Doc At The Radar Station“ (1980, např. „Hot Head“, „Ashtray Heart“, „Sheriff Of Hong Kong“, „Sue Egypt“, „Dirty Blue Gene“, „Best Batch Yet“), i když vlastně „Ice Cream For Crow“, na němž se do sestavy Bandu začlenil i kytarista Gary Lucas, taky není od věci vzpomenout (1982, např. „Ice Cream For Crow“, „Semi-Multicoloured Caucasian“, „The Past Sure Is Tense“, „Hey Garland, I Dig Your Tweed““, „Ink Mathematics“). Pokud si zejména to předposlední nějakým omylem koupí milovníci hezkých pop rockových melodií, tak nezbývá než jim popřát hezkou sebevraždu.

Když se vrátíme na začátek seventies, tak jeden z ex-členů beefheartovského Magic Bandu, kytarista a zpěvák Jeff Cotton se v sedmdesátém roce dal do holportu s dávným kámošem Merrellem Fankhauserem (g, voc, bg) a založili skupinu Mu coby jakýsi dovětek psychedelic-rockové éry. Což bylo příznačné, neboť Mu je mýtický ztracený kontinent, něco jako Atlantida. Po kapele zbyl debut „Mu“ (1971, např. „Nobody Wants To Shine“, „Blue Form“, „Ain´t No Blues“, „The Clouds Went That Way“, „Ballad Of Brother Lew“) a… no, prostě další LP se sice někdy v roce 1974 natočilo, ale vydáno bylo pod názvem „The Last Album“ až v roce 1982 (např. „On Our Way To Hana“, „The Land Of Mu“, „Make A Joyful Noise“, „You And I“, „Waiting For The Sun“, „In Mu“). Úžasná, prosluněná folk-rocková muzika s havajskými kytarami. Inu, však se to taky točilo na Hawaii… 

Když se zase vrátíme do seventies, konkrétně do roku 1974, zjistíme, že po „bezpodmínečně zaručeném“ albu od vůdce zběhl téměř celý tehdejší Magic Band, jmenovitě Bill Harkleroad aka Zoot Horn Rollo (g), Mark Boston aka Rockette Morton (bg) a Art Tripp III aka Ed Marimba (ds); společně se zpěvákem a pianistou Samem Galpinem byl vytvořen nový soubor Mallard. Celé to mělo otisk Magic Bandu, hozeného tu do blues, tu do country rocku, tu do jazzrocku, navíc s frontmanem, jehož barva hlasu oscilovala mezi Beefheartem a Joe Cockerem. Po kapele zbyla dvě alba: „Mallard“ (1974/1975, např. „A Piece Of Me“, „South Of The Valley“, „She´s Long And Sje´s Lean“, instrumentálka „Road To Morrocco“ plus cover „Desperados Waiting For A Train“, pův. od Guye Clarka) a „In a Different Climate“ (1976/1977, např. „Your Face On Someone Else“, „Mama Squeeze“, „Harvest“ a instrumentálka „Heartstrings“). 

Úletem značky Beefheart a jeho bývalého teamu nově pod značkou Mallard bych již nechal Severní Ameriku ležet ladem a posunul se na kontinent jižní, konkrétně do Argentiny.

Odtud pocházela skupina Arco Iris, jíž vedl mladý kytarista, hráč na charango a hlavní skladatel Gustavo Santaolalla. Skupina do své verze progresivního rocku zapracovávala latinsko-americkou hudbu, přičemž využívala hodně akustických poloh. Po singlech „Blues de Dana“ nebo „Maňana Campestre“ natočila své třetí album „na způsob rockové opery „Sudamerica, O El Regreso A La Aurora“ (1972, např. „Sudamerica, O El Regreso A La Aurora“, „Hoy He Visto Al Rey“, „La Cancion De Nahuel“ plus 16minutová suita „Busco A Dios En Mi Y En El Sol“). Ve čtyřiasedmdesátém vyšel singl „La Savia Verde“/„Detrás“. Kritika chválila i 2LP „Agitor Lucens V“ (1974/1975, např. „Paradiso Sideral“, „Lucens V“, „Vientos Celestiales“, „Lucero Andino“ plus 14minutová skladba „Las Lucas Eternas“). Po něm odešel Santaolalla: kapela s novými členy přesedlala na jazz-rock a odstěhovala se do USA.

Gustavo Santaolalla (g, ac g, voc) mezitím založil skupinu Soluna, která jako by pokračovala ve folk-rockové tradici bývalé kapely Arco Iris, jen více s důrazem na sborové vokály. Bohužel po ní zbylo jen jedno (nádherné) album „Energía Natural“ (1977, např. „Espérame Encendida“, „Maňana Puede Ser El Dia“, „Ella Despertaba“, „Detrás De La Valla“, „Si El Manzano Duerme“, „Una Vida Para Amar“). 

A nyní bych se již vrátil znovu nazpět na britské ostrovy. A to někam k modelům a la King Crimson, EL&P nebo Van Der Graaf Generator, eventuelně Jethro Tull. Jenomže s původně americkou kapelou…

Tou byla v Londýně usazená skupina Carmen (původně z LA), u níž v čele stáli zpěvák, kytarista a klávesista David Clark Allen a zpěvák a vibrafonista Roberto Amaral. A všechna alba s touto partou natočil i britský baskytarista John Glascock, než přestoupil k Jethro Tull. Jelikož Allen byl vynikající ve stylu hry flamenco, navíc ten název kapely, že…, tvrdili někteří žurnalisté, že Carmen hraje flamenco rock. No, ano… rozhodně to ale bylo velmi art a velmi progressive. Zde nabízím všechna alba, která Carmen v 70.letech natočila:  „Fandangos In Space“ (1973, např. „Bulerias“, „Looging Outiside /My Windows/, „Bullfight“, „Sailor Song“, „Tales Of Spain“), „Dancing On A Cold Wind“ (1974, např. „I´ve Been Crying“, „She Flew Across The Room“, „The Horseman“, „Viva Mi Sevilla“) a „Gypsies“ (1975, např. „The Gypsies“, „Daybreak“, „Shady Lady“, „High Time“). 

Ale pojďme do čistě britských záležitostí. Jednou z podobně znějících formací (bez toho flamenca) byla i ta, co vznikla v roce 1970, pocházela z Portsmouthu, a nazývala se Gentle Giant. Vedli ji bratři Derek (voc, sax, ks, g), Ray (bg, voc) a Phil (voc, sax, clar) Shulmanové, přičemž dalšími stálejšími muzikanty zde byli Gary Green (g, mand, voc), Kerry Minnear (ks, voc, vcl, xyl) a od dvaasedmdesátého ještě John „Pugwash“ Weathers (ds, vib, xyl). Stejně jako třeba VDGG jí však doma v Anglii pšenka příliš nekvetla a bodovala spíše v Kanadě a USA. První tři alba GG jsou velmi ceněna: „Gentle Giant“ (1970, např. „Why Not?“, „Nothing At All“, „Giant“, „Funny Ways“), „Acquiring The Taste“ (1971, např. „Wreck“, „Plain Truth“, „Pantagruel´s Nativity“, „Black Cat“) a „Three Frineds“ (1972, např. „Prologue“, „Working All Day“, „Peel The Paint“, „Three Frineds““), velmi oblíbené jsou také desky „Octopus“ (1972, např. „A Cry For Everyone“, „Knots“, „The Boys In The Band“, „Think Of Me With Kindness“, „The Advent Of Panurge“) a „In A Glass House“ (1973, např. „The Runaway“, „A Reunion“, „In A Glass House“). Ono to bylo víceméně na jedno brdo, takže snad ještě k připomenutí LP „Free Hand“, údajně vůbec nejlepší (1975, např. „Free Hand“, „Time To Kill“, „On Reflection“, „Mobile“).

Mezi tím vším prog-rockovým stojí za připomenutí také Camel klávesisty a zpěváka Petera Bardense a zpěváka, flétnisty a zručného kytaristy Andy Latimera. Oba hlavní autory v kapele doplňovali ještě Doug Ferguson (bg, voc) a Andy Ward (ds, bvoc). Komplikovaný sound s názvuky jazz-rocku někde mezi Jethro Tull a EL&P, vznešené motivy, v textech témata fantasy (inspirace J.R.R. Tolkienem kupříkladu). „Velbloud“ debutoval solidní eponymní deskou „Camel“ (1973, např. „Slow Yourself Down“, „Mystic Queen“, „Separation“, „Six Ate“, „Never Let Go“) a pokračoval stejně dobrou dvojkou „Mirage“ (1974, např. „Freefall“, „Lady Fantasy“, „Nimrodel/The Procession/The White Rider“, „Supertwister“).

Známo je i album miniatur nazvané „Music Inspirated By The Snow Goose“ (1975, hitík „The Snow Goose“, dále např. „The Great Marsh“, „Rhayader Goes To Town“, „Rhayader“, „Migration“, „La Princesse Perdue“) či následující „Moonmadness“ (1976, skladby „Chord Change“, „Lunar Sea“, „Song Within A Song“, „Spirit Of The Water“, „Air Born“). Poté došlo ke změnám v obsazení – už v šestasedmdesátém se v kapele objevil Mel Collins (fl, sax, ex-King Crimson), pak odešel Ferguson a místo něj přišel Richard Sinclair (bg, voc, ex-Caravan,ex-Hatfield And The North). Z té doby je velmi ceněno elpí „Rain Dances“ (1977, skladby „Highways Of The Sun“, „First Light“, „Tell Me“, „Metrognome“, „Elke“). Ač ve světě dávno zuřil punk – jako reakce přesně na takovéto typy kapel - , náš koráb pouště se neustále sunul ve svých vlastních stopách: viz další album „Breathless“ (1978, např. „Breathless“, „Echoes“, „Starlight Ride“, „Rainbow End“, „Summer Lighting“). Pak už se sestava různě proměňovala, v podstatě jediným ze zakládajících členů zůstával v kapele vedoucí Andy Latimer. A abychom vstup do eighties ukončili tak nějak důstojně, na závěr uvedu ještě song  „Hymn To Her“ (1979). 

Van Der Graaf Generator a díky přítomnosti flétny i k Jethro Tull byla přirovnávána další britská skupina Gnidrolog bří Colina (voc, g) a Stewarta (lg) Goldringových. Fungovala asi tři roky, a možno ji představit alby „In Spite Of Harry´s Toenail“ (1972, např. „In Spite Of Harry´s Toenail“, „Long Live Man Dead“, „Time And Space“) a „Lady Lake“ (1972, např. „Ship“, „Same Dreams“, „Lady Lake“, „A Dog With No Collar“). Snad i proto, že už jich víc nenatočila. Flétnu a takéi saxofon měla ve svém obsazení i skupina Black Widow z Leicesteru. Vedl ji kytarista a skladatel Jim Gannon, z dalších členů je možné uvést třeba Kipa Trevora (voc, harm, g) nebo Geoffa Griffitha (bg, bvoc). Byla jednou z mála té doby, která ve své tvorbě (textech) akcentovala tématiku satanismu a okultismu. Natočila LP jako třeba „Sacrifice“ (1970, např. „Way To Power“, „Come To The Sabbath“, „Sacrifice“, „In Ancient Days“) nebo eponymní „Black Widow“ (1971, např. „Tears & Wine“, „When My Mind Was Young“, „Mary Clark“, „Legend Of Creation“), po Gannonově odchodu ještě „III“ (1972, např. suita „The Battle“, dále songy jako např. „Accident“, „Kings Of Hearts“, „Old Man“). Jestli si BW chcete prohlédnout, existuje video z koncertu v rámci pořadu „Beat Club 1970“. Ve stejné době působila i další britská skupina s flutou a ságem, Warm Dust, která se naopak blížila k zpívanému jazz-rocku. V kapele mj. působili Paul Carrack (ks, g, voc), Terry „Tex“ Comer (bg, g), Alan Solomon (fl, sax) nebo Les Walker (voc, harm, g). Existuje singl „It´s A Beautiful Day“/„Worm Dance“ (1970), a alba jako  „And It Came To Pass“ (1970, např. „Turbulence“, „Achromasia“, „Circus“) a „Peace For Our Time, Neville Chamberlain, 30th September 1938“ (1970, např. „Justify The Things You Have Done“, „Rejection“, „Wind Of Change“). Po rozchodu Carrack s Comerem založili soft-rockovou skupinu Ace

Někam sem by šlo zařadit i londýnskou formaci Rare Bird, v níž výborně zpíval baskytarista a kytarista Steve Gould a byla zajímavá tím, že v čtyřčlenné sestavě měla dvoje klávesy (Dave Kaffinetti – ks, Graham Field – ks, Mark Ashton – ds, bvoc). Dost zvláštní, ale příjemná muzika s výrazným vlivem psychedelických sixties, někde mezi Procol Harum a EL&P. Zkuste např. alba „Rare Bird“ (1969, např. „Beautiful Scarlet“, „Sympathy“, „You Went Away“, „Nature´s Fruit“) a „As Your Mind Flies By“ (1970, např. suita „Flight“,  dále songy jako „Hammerhead“, „What You Want To Know“). Pak došlo k určitým změnám, zůstali jen Gould a Kaffinetti, a přišli Paul Karas (bg, voc), Andy „Ced“ Curtis (g) a Fred Kelly (ds). Z té doby se za velmi dobré považuje nafunklé LP „Epic Forest“ (1972, např. hit „Hey Man“, dále např. „Epic Forest“, „Her Darkest Hour“, „Fears Of The Night“, „Turn It All Around“, „Title No. 1 Again  /Birdman/“) a je znám singl „Roadside Welcome“/„Four Grey Walls“ (1972). Z pozdější, uhlazenější tvorby „unikátních ptáků“, kdy se to hudebně blížilo spíše směrem k Alanu Parsonsovi, se všeobecně cení deska „Born Again“ (1974, např. „Redman“, „Peace Of Mind“, „Live For Each Other“). A sběratelé elpíček by asi měli sáhnout po výběru z prvních dvou alb, nazvaném „Sympathy“ (1976). Když už nic jiného, tak má fakt sexy obal. Po rozpadu Rare Bird si Steve Gould s Američanem Alanem Merrillem (bg, voc, ex-Arrows) založili partu zvanou Runner.

Rare Bird již dříve odešedší klávesista Graham Field spojil se s Alanem Barrym (bg, g, ks, voc) a Andrewem McCullochem (ds, ex-King Crimson) a společně založili trio Fields, hudebně přesně v duchu art & progressive rocku.  Zbylo po něm eponymní album „Fields“ (1971, např. „A Friend Of Mine“, „The Eagle“, „Over And Over Again“, „While The Sun Still Shines“, „Not So Good“). Poté došlo ke změnám ve vedení gramolabelu, a to nové kapelu odpískalo. Field začal psát muziku pro televizní pořady, McCulloch se vzápětí objevil v kapele Greenslade

Jedním z těch u nás neznámých britských souborů byl Stud, v podstatě superskupina, kterou tvořili Jim Cregan (voc, g, ac g, ex-Blossom Toes) a spodek od severoirských Taste – Richard „Charlie“ McCracken (bg) a John Wilson (ds). Po prvním LP se přidal ještě John Weider (ks, rg, vln, voc, ex-Eric Burdon & The Animals, ex-Family). Po kapele zbyla dvě průměrná alba – „Stud“ (1971, např. Sail On“, „Turn Over The Pages“ plus suita „Horizon“) a „September“ (1972, např. „Good Things“, „God Knows“, „Five To Mid-Day“) - , po nichž se rozešla. Stejně neznámými u nás  byli také středoangličtí sessionoví Babe Ruth kytaristy a zpěváka Alana Shacklocka (v kapele ale zpívala hlavní vokál svým zakouřeným hlasem Jenny Haan). Uvedl bych snad desky „First Base“ (1972, např. „Runaway“, „Joker“, „Wells Fargo“ plus cover „Black Dog“, pův. od Jesse Winchestera) a „Amar Caballero“ (1973, např. „We Are Holding On“, „Lady“, „Broken Cloud“, „Amar Caballero“). Eponymní, přímočařejší  LP „Babe Ruth“ se dokonce chytalo v USA (1975, např. „Private Number“, „Jack O´ Lantern“, „Duchess Of Orleans“). Je škoda, že krátkodechou záležitostí se stala londýnská skupina Czar, která vkládala beatlesovské vokály do poměrně tvrdého soundu, v němž ovšem dominovaly klávesy (Hammondky, mellotron) Boba Hodgese. Soubor natočil kvalitní prog-rockový debut „Czar“ (1970, např. „Tread Softly On My Dreams“, „Cecelia“, „Beyond The Moon“, „Today“, „Follow Me“) ale pak se pomalu vytratil ze scény.

Skupinou jednoho alba se stala birminghamská formace The Ghost, jíž vedl kytarista a zpěvák Paul Eastment a působila v ní i folková zpěvačka Shirley Kent. Ono LP se jmenovalo „When You´re Dead – One Second“ (1970, např. „Hearts And Flowers“, „In Heaven“, „Time Is My Enemy“, „Too Late To Cry“, „Indian Maid“). Mezi „skupiny jednoho alba“ lze zařadit i Spring, partu z Leicesteru, která hojně využívala mellotronu. Vedl ji zpěvák Pat Moran a začínal v ní Pick Withers, pozdější bubeník Dire Straits. To album, co vydala, mělo eponymní název  „Spring“, bylo moc pěkné a vyšlo v roce 1971 (např. „The Prisoner /Eight To Ten/“, „Grail“, „Boats“, „Golden Fleece“, „Song To Absint Friends /The Island/, „Gazing“). Taktéž po velšské skupině Quicksand zbylo pouze jediné album „Home Is Where I Belong“ (1973, např. „Overcome The Pattern“, „Hideaway My Song“, „Alpha Omega“, „Time To Live“, „Empty Street, Empty Heart““). 

Londýnská kapela Jonesy, pojmenovaná po tasmánských bratřích Jonesových, byla zajímavá tím, že měla v obsazení trubku. Sice nebyla skupinou jediného alba, ale „king-crimsonovské“ LP „Keeping Up…“ je z oněch tří, co natočila, nejznámější a nejlepší (1973, např. „Masquerade“, „Children“, „Sunset And Evening Star“, „Preview“, „Song“). No, řekněme, že „Growing“ je také slušné (1973, mj. „Can You Get That Together“, „Know Who Your Friends Are“, „Waltz For Yesterday“). Jen pro úplnost ještě sestava, v které byla natočena: John Evan-Jones (g, bvoc), Jamie Kaleth (voc, ks, mel), Trevor „Gypsy“ Jones (voc, bg), Alan Bown (tp) a Plug Thomas (ds, bvoc). Slušná muzika. Jinak jednou z nejméně úspěšných kapel žánru se stali England, kteří nedbaje znameních doby neohroženě spustili art rock v době punkové revolty v roce 1977 (LP „Garden Shed“, např.  „Three Piece Suite“, „Midnight Madness“, Yellow“, suita „Poisoned Youth“). Od těch dob o nich už nikdo nikdy neslyšel.

V superskupině U. K., která měla být původně pokračování King Crimson, se sešli John Wetton (bg, voc, ex-King Crimson, ex-Roxy Music,  ex-Uriah Heep), Eddie Jobson (ks, vln, ex-Curved Air, ex-Roxy Music), Allan Holdsworth (lg, ex-Tempest, ex-Soft Machine, ex-Tony Williams Lifetime, ex-Gong) a Bill Bruford (ds, ex-Yes, ex-King Crimson). Muzikanti natočili dvé ceněných studiových alb art & progressive rocku (hudebně někde mezi CrimsonyYes v období „Drama“ a EL&P) - – elpíčka „U.K.“ (1977/1978, např. „Presto Vivace And Reprise“, „Alaska“, „By The Light Of Day“, „In The Dead Of Night“, „Mental Medication“) a „Danger Money“ (1978/1979, např. „Danger Money“, „Ceasar´s Palace Blues“, „Only Thing She Needs“, „Carrying No Cross“, „Rendezvous 6:02“), přičemž na tom druhém už duo Wetton-Jobson doprovázel jen zappovský bubeník Terry Bozzio. Tito tři pak ještě přidali jahůdku na dortu, živák „Night After Night“ (1979) – a rozletěli se každý jinam za dalšími hudebními dobrodružstvími. 

To znamená, že Bill Bruford točil vlastní jazz-rocková alba, Allan Holdsworth hrál buď s ním, anebo taky točil sólově. Eddie Jobson si zahostoval u Jethro Tull, a v osmdesátkách též točil sólově, a Terry Bozzio si založil novovlnné Missing Persons. Multiinstrumentalista a zpěvák John Wetton (hlavně bg, pak g, ac g, ks) ihned po konci superskupiny U. K. natočil sólové LP s názvem, tak trochu metaforicky vyjadřujícím jeho pozici muzikanta, s kterým chce hrát každý – „Caught In The Crossfire“ (1980, mj. „Cold Is The Night“, „Woman“, „Turn On The Radio“, „Get What You Want“, „I´ll Be There“), přičemž mu s ním pomáhali taky super-hráči jako Simon Kirke (ds) z Free a Bad Company, nebo Martin Barre (g) z Jethro Tull. Deska je spojením pop-rocku a melodického hardrocku a určitým předstupněm AOR-ové superskupiny Asia, kterou Wetton založil v následujícím roce…

Ale vraťme se na začátek sedmdesátých let.  

Za představitele acidového space rocku bývá považována londýnská undergroundová hippie kapela Hawkwind, jíž vedl zpěvák a kytarista Dave Brock. Další hudebníci se v ní střídali jak na běžícím pásu: působili tu mj. Nik Turner (sax, fl, voc), Ian „Lemmy“ Kilmister (bg, voc), Harvey Bainbridge (bg), Terry Ollis (ds), Del Dettmar (ks), Simon King (ds) či Simon House (ks, voc) Představovala jakýsi stylový průsečík mezi floydy a sabaty, navíc ovlivněný německým psychedelickým hard rockem, přičemž ve své hudbě velmi často a dlouze improvizovala - vystoupení se tak podobala nekonečně dlouhým jam sessionům. V textech se to pak hemžilo tématy kosmu (spolupráce se sci-fi básníkem Bobem Calvertem a spisovatelem sci-fi Michaelem Moorcockem) či utopickými vizemi, vzniklými převážně pod vlivem acidu. Členové kapely se také přesně v duchu filozofie „for free“ anarchistického hippiesovského undergroundu zúčastňovali různých zadarmo odehraných koncertů nebo benefic za pronásledované či uvězněné hippies. V okolí Hawkwindů se to pak hemžilo zmaštěnci různého stupně zmaštění, dealery drog a pošuky, u kterých měl člověk podvědomý pocit, že jejich stav je už vážně nevratný. Zlí jazykové navíc o souboru tvrdili, že ho lze poslouchat, jen pokud máte v sobě nějakou tu chemii. 

Při vystoupeních skupina kladla důraz zejména na vizuální stránku, ale ani její studiová práce nebyla špatná – připomeňme alespoň LP „In Search Of Space“ (1971, např. „Master Of The Universe“, „You Shouldn´t Do That“, „We Took The Wrong Step Years Ago“, v reedici ještě „Seven By Seven“), singlový hit „Silver Machine“, i jeho B-stranu „Seven By Seven“,  sci-fi album „Doremi Fasol Latido“ (1972, např. „Lord Of Light“, „Time We Left This World Today“„Brainstorm“, v reedici ještě „Urban Guerilla“) či snad nejlepší desku „Hall Of The Mountain Grill“ (1974, např. „Wind Of Change“, „D-Rider“, „You´d Better Believe It“, „Hall Of The Mountain Grill“, „Psychedelic Warlords /Disappear In Smoke/“). Výborné je samozřejmě koncertní 2LP „Space Ritual“ (1972/1973). Z druhé poloviny seventies bych vybral LP „Warrior On The Edge Of Time“ (1975, např. „Kings Of Speed“, „Assault And Battery“/„The Golden Void“, „Spiral Galaxy 28948“, „The Demented Man“, „Opa-Loka“), slabší „Astounding Sounds, Amazing Music“ (1976, např. „Chronoglide Skyway“, „Kerb Crawler“, „Reefer Madness“, „Back On The Streets“) a lepší „Quark, Strangeness And Charm“ (1977, např. „Quark, Strangeness And Charm“, „The Forge Of Vulcan“, „Hassan-i Sabbah“, „Damnation Alley“). Určitou zajímavostí je, že onen zmiňovaný basista Lemmy se později stal vůdcem rachotu zvaného Motörhead. A druhou, že na postu baskytary ho nahradil Kanaďan Paul Rudolph, kterého předtím vystřídal u jiné kapely Lemmyho budoucí spoluhráč…

Oním budoucím členem slavného metalu byl kytarista a zpěvák Larry Wallis, jenž se zase octl ve spřízněné partě Pink Fairies (Hawkwind i PF patřily k hippie komuně Nothing Hill Gate Community). Tu, než Larry přišel, vedl právě zpěvák a kytarista Paul Rudolph, a důležitou figurou v ní byl i bubeník Twink (ex-Pretty Things). V sestavě s Rudolphem vznikla alba „Never Never Land“ (1971, např. „Heavenly Man“, „Do It“, „War Girl“, „Say You Love Me“ plus v reedici bonus „Snake“) a „What A Bunch Of Sweeties“ (1972, např. „Right On, Fight On“, „Walk Don´t Run“, „I Went Up, I Went Down“). S Wallisem v čele (a neměnným spodkem, který tvořili Duncan Sanderson – bg, a Russell Hunter – ds) zase vzniklo LP „Kings Of Oblivion“ (1973, mj. „City Kids“, „Street Urchin“, „I Wish I Was Girl“, „Raceway“). It was very hard and… cosmic. Nicméně celkově vzato - „růžové víly“ mastily hlučný psychedelický hard rock´n´roll, a do kotce progressive a art rocku vlastně moc nepatří. Zato další parta ano – anglická skupina High Tide byla přesně tím, co představovali Hawkwindi, to znamená propojením mezi sabaty a progresivním rockem. Hlavními figurami v ní byli kytarista a zpěvák Tony Hill a houslista a klávesista Simon House. Existují dvě alba „Sea Shanties“ (1969, např. instrumentálka „Death Warmed Up“, dále např. „Futillist´s Lament“, „Nowhere“, „Pushed, But Not Forgotten“) a „High Tide“ (1970, obsahuje 3 skladby – „Blankman Cries Again“, „The Joke“, „Saneonymuos“). Poté se „vysoký příliv“ vzhledem k psychickým potížím bubeníka rozplynul v oceánu rockové historie. A House po několika odbočkách nakonec zakotvil u – Hawkwind.

Pojďme na evropský kontinent.

V souvislosti s Hawkwind a jejich space rockem bychom asi měli vyrazit nejprve do Západního Německa, které následně opustíme, ale po několika odstavcích se do něj zase vrátíme. Tamější období acidického, psychedelického space rocku můžeme vložit přibližně do let 1968-1971. Právě tehdy se pod vlivem LSD v hudebním kotlíku mezi Rýnem a Labem tavilo vše možné (a vše přibližně podobné), aby pak po „dovaření“ a „procedění“ mohly se podávat vybrané lahůdky germánského hard rocku (např. Birth Control), jazz rock fusion (Kraan, Embryo), art rocku (mj. Frumpy, Lake – viz. níže), rock impresionismu (Tangerine Dream, Klaus Schulze, Popol Vuh atd.), mhmm… něčeho, čemu se říká v okolním světě krautrock (Can, Faust, Kraftwerk) a samozřejmě subžánru, který se nevytavil, ani neprocedil, nýbrž zůstal stejný - halucinogenní space rock. Ono je to s těmi škatulemi, co se týče německé hudby 70.let docela na draka. Výraz krautrock Němci nepoužívají (a proč by také měli, že?) a poměrně pozitivní dvojsloví rock impresionismus je nejspíš středoevropským výmyslem. My to máme v textech týkajících se jmenovaných kójí nahozeno tak nějak pocitově, takže pokud má někdo na věc jiný názor, může si jednotlivé kapely uspořádat po svém. Ale abychom to nezakecali – dvě acidické party si dáme, ostatní hledejte v mhmm… krautrocku.

První z nich byla nadějná kapela My Solid Ground, kterou vedl mladičký teenager, skladatel Bernhard Rendel (g, voc) a výraznou stopu na zvukové stránce nechával klávesista Ingo Werner. Zbylo po ní jediné - na jednu stranu vytripované a na straně druhé hardrockové – album „My Solid Ground“ (1971, např. „Dirty Yellow Man“, „Handful Of Grass“, „Melancholie“, „Flash Part IV“, a v reedici celá téměř 25minutová suita „Flash“). Někde mezi floydy a King Crimson. Skupina po personálních zmatcích skončila cca v roce 1974 a Rendel se posléze (v 80.letech) dal na akademickou dráhu. Po té druhé partě toho zůstalo mnohem více. Jmenovala se Thirsty Moon a vedli ji bratři Norbert (ds) a Jürgen (g) Drogiesové a Sigfried Pisalla (voc, g). Ceněna jsou zejména první dvě alba -  „Thirsty Moon“ (1972, např. „Big City“, „Rooms Behind Your Mind“, „Morning Sun“ a v reedici ještě „Life Is A Joke“) a „You'll Never Come Back“ (1974, např. „Trash Man“, „Tune In“, „You´ll Never Come Back“ a v reedici ještě „Music“)

Žíznivý měsíc“ byl psychedelický, ale inklinoval i k jazz rocku. Pokud tedy na okamžik opustíme německé vyjetce, máme k dispozici pěknou berličku – a dostaneme se kam? Do Beneluxu. 

Z jazzu a artificiální hudby vycházela nizozemská skupina Focus, působící cca od roku 1969. Tříbila se v kapelových jam-sessionech a sehrávala v nizozemské verzi muzikálu „Hair“. Hlavními postavami v ní byli klávesista a flétnista a zpěvák Thijs van Leer a brilantní kytarista Jan Akkerman, z dalších významných členů lze jmenovat Pierre van der Lindena (ds) nebo Cyrila Havermanse (bg) a Berta Ruitera (bg, voc) ) či po odchodu Akkermana také belgického kytaristu Philipa Catherineho. Hodně vymakaná záležitost, už jen proto, že všichni členové byli výbornými instrumentalisty. Debutové album kapela natáčela v době muzikálového volna a dostalo název „Focus Plays Focus“, pro pozdější internacionální verzi pak „In And Out Of Focus“ (1970, např. „Why Dream“, „Black Beauty“, „Happy Nightmare /Mescaline/“, „Anonymus“, a v reedici ještě „House Of The King“). Ovšem po jeho vydání nastaly v souboru určité třenice, které vyústily ve změny v sestavě. A tehdy se ustanovila základní čtyřka Focusu: van Leer – Akkerman – Havermans – van der Linden.

Ta pak nahrála své nejzásadnější a nejlepší album „Focus II“ (v mezinárodní verzi s názvem „Moving Waves“), které obsahovalo i veleznámý „jódlovací“ hit „Hocus Pocus“ (1971, dále ještě např. „Focus ll“, „Janis“, „Le Clochard“ plus skoro 23minutová suita „Eruption“). S novým basákem Ruiterem pak vytvořila 2LP „Focus 3“ (1972, např. „Anonymous ll“, „Sylvia“, „Love Remembered“, „Answers? Questions! Questions? Answers!“, „Round Goes The Gossip“) a živák „Live At The Rainbow“ (1973). V podstatě lze doporučit i následující desku „Hamburger Concerto“, už s novým bicmanem, ex-členem Stone The Crows Colinem Allenem (1974, např. „Harem Scarem“, „La Cathedrale de Strasbourg“, „Hamburger Concerto“, „Earth Birth“). Od alba „Mother Focus“ (1975, např. „I Need A Bathroom“, „Focus IV“, „Hard Vanilla“, „Someone´s Crying… What?“, „Mother Focus“) už se zdála být tvorba kapely poněkud oposlouchaná, a ta navíc už beztak natáčela pouze sporadicky. A vedoucí van Leer se více než o ní, zajímal o své sólové projekty…   

Ano, už v té nejlepší éře Focusu si Thijs van Leer (ks, fl, voc) hrál na svém písečku, jímž byla klasická hudba. Na debutovém albu „Introspection“ využil zejména svého umu hraní na flétnu (1972, např. „Focus I“, „Focus II“ dále např. covery „Pavanne“ Op. 50, pův. od Gabriela Faurého, „Agnus Dei“ from Mass in B Minor, pův. od Johanna Sebastiana Bacha). Poté již jako flétnista a klávesák (a občas i jako zpěvák) vrhl se na jazz rock na LP „O My Love“ (1975, např. „Street Rondo“, „Eddy“, „O My Love“, „What You See“), na kterém mu zapěla i jeho manželka Roselie van Leer. A následovalo několik dalších „introspekcí“. Jako – poslechnout si to můžete, ale když ne, o moc nepřijdete. I kytarista a loutnista Focusu Jan Akkerman měl samozřejmě sólové ambice, které naplnil lehce nadprůměrným instrumentálním elpíčkem „Profile“ (1972, mj. suita „Fresh Air“, dále „Blue Boy“, „Maybe Just A Dream“, „Andante Sostenuto“ od Antona Diabelliho), na kterém koketuje s renesanční hudbou, a kdyby na něm byl navíc přítomen i zpěv, vyznělo by asi lépe. Více do jazz-rocku jde LP „Jan Akkerman“ (1977, např. „Streetwalker“, „Gate To Europe“, „Pavane“, „Skydancer“).

Jinak – než přišli do Focusu, Akkerman s van der Lindenem, měli svoji kapelu Brainbox, která se věnovala progresivnímu blues rocku. Zpíval v ní vcelku zajímavý vokalista Kaz Lux. Po „schráně na mozky“ zbyl singl „Sea Of Delight“/„ Amsterdam, The First Days“ (1969) a album s eponymním názvem „Brainbox“ (1969, např. „Amsterdam, The First Days“, „Dark Rose“, „Sea Of Delight“, „Down Man“ a cover„Baby What You Want Me To Do“, pův. od Jimmy Reeda, včetně Gershwinova „Summertime“). Po určité době se vrátila personálně úplně překopána v čele se zpěvákem a flétnistou Michelem van Dijkem a soundem příbuzným Focusu – viz LP „Parts“ (1972. např. „A Face“, „Part Of Me Is A Part Of You“, „Dilemma“, „You´re Used To Be Warner“). Zpěvák a kytarista Brainboxu Kaz Lux kapelu v roce 1971 opustil a dal se na sólovou dráhu – jeho prvním počinem bylo klidnější LP „Kazimierz Lux C.S.“ (1972, např. „Pictures Of Youth“, „Brown Chrystal“, „Electric Minstrel Is Gone“, „Companion“). Následně trošku folkoval a countryoval, což je slyšet na LP se sebekritickým názvem „I´m The Worst Partner I Know“ (1973, např. „Maybelle“, „A Dying Man´s Eyewash“, „Back To The Egg“, „Joanna“). A ze zbytku sedmdesátek pojďme uvést třeba písně „Met A Sinner“, „Blind Man Willy“.  Lux se také opět spojil v s kytaristou Janem Akkermanem (ex.-Brainbox, ex-Focus), přičemž duo se nazvalo jednoduše Jan Akkerman & Kaz Lux. A výsledkem byla dvě společná alba, dotýkající se jazz-rocku „Eli“ (1976, mj. „There He Still Goes“, „Can´t Fake A Good Time“, „Strindbeg“, „Eli“) a „Transparental“ (1980, např. „Marsha“, „I Don´t Take It Much Longer“ plus instrumentálka „Apocalypso“). 

Dnes už si málokdo vzpomene na další kvalitní nizozemskou skupinu Kayak. Vznikla v roce 1972 a v prvních (a nejlepších letech) působila v sestavě Ton Scherpenzeel (ks, bvoc), Pim Koopman (ds, ks, bvoc), Johan Slager (g, bvoc), Max Werner (voc, mellotron) a Cees van Leeuween (bg, bvoc, harm). Snažila se o jakýsi „nadpozemský“ sound zvláštně se klikatících melodií, v nichž hrály hlavní roli zejména výborné, proplétající se vokální sbory. Někde mezi Moody Blues, Beatles, ELO, Steely Dan a CSN&Y. Pokud máte tenhle druh muziky rádi, doporučuji obtížně sehnatelná alba „See See The Sun“ (1973, hit „Mammoth“, dále např. „See See The Sun“, „Reason For It All“, „Lovely Luna“, „Ballet Of The Cripple“, „Moudly Wood“), „Kayak II“ (1974, např. „Wintertime“, „Serenades“, „Alibi“, „They Get To Know Me“), „Royal Bed Bouncer“ (1975, např. „Chance For A Lifetime“, „Life Of Gold“, „If This Is Your Welcome“, „Royal Bed Bouncer“, „Patricia Anglaia“), kde místo van Leeuweena basuje Bert Veldkamp, a „The Last Encore“ (1976, např. „Still My Heart Cries For You“, „Do You Care“, „Back To The Front“, „The Last Encore“). Pak už se to nějak tak pořád opakovalo. V roce 1979 měla kapela hitík v singlu „Ruthless Queen“.

V Holandsku sice zůstaneme, ale hodíme to trochu někam jinam. Vznikla tam totiž i poněkud komerčněji laděná classical-rocková formace Ekseption, kterou vedl klávesista Rick van der Linden, a zásadními spoluhráči mu byli Rein van den Broek (tp) a Cor Dekker (bg). U tohoto bandu se jednalo o čisté propojení rocku a vážné hudby – hodně se adaptovalo v poněkud, …mhmm… chemické podobě. Jsou tací, kteří tvrdí, že poslouchatelnými alby jsou „Beggar Julia´s Time Trip“ (1970, např. „Julia“, „Pop Giant“, „Feelings“, plus covery „Adagio“, pův. Tomaso Albioni  „Italian Concerto“, pův. J. S. Bach, obě arr. R. van der Linden) a „Ekseption 3“ (1970, např. „Peace Planet“, „B612“, „Morning Rose“, „Piece For Symphonic And Rock Group In A Minor“, „Bottle Mind“). Známy pak byly ekseptionské verze „Sabre Dance“ od skladatele Arama Chačaturjana. a „Toccata“ od skladatele Johana Sebastiana Bacha.  Po odchodu van der Lindena po něm převzal klávesové party Hans Jansen. Celkově lze říci, že ono propojení rocku a klasiky bylo u Ekseption takové snaživé, studené, chybělo jim to maso, jaké v sobě měli ranní „emersonovci“..

Někdy v roce 1973 Rick van der Linden z Ekseption odešel a založil Trace. Na rozdíl od předchozího vícečlenného ansámblu se zde jednalo o pouhé trio: Ricka doplňovali jeho bratr Pierre van der Linden (ds), jenž zrovna na čas opustil Focus, a Jaap van Eik ((zároveň Cuby + Blizzards, voc, g, bg). Zkuste třeba debut „Trace“ (1974, např. „Progression“, „Gare le Corbeau“, „Once“ , „Final Trace“ plus covery Galliarde“, pův. J. A. Bach a „The Death Of Ace“, pův. Edvard Grieg, obě arr. R. van der Linden), dvojku - na které u bicích Pierra vystřídal Brit Ian Mosley - s názvem „Birds“ (1975, např. „King-Bird“, „Snuff“, „Birds Suite“ plus covery „Bourrée“, „Opus 1065“, oba  původně J.S.Bacha) či slabší trojku „The White Ladies“, na níž Rick použil rozšířenou, úplně novou sestavu, což vyjádřil i v názvu kapely: Rick van der Linden And Trace (1976, např. „Doubts“, „Legend, Pt. 1“, „Confrontation“, „Conclusion“). Celkově mi to připadá o dost lepší než Ekseption… 

Poslední partou z holandského art & progressive rocku, kterou uvedeme, je Earth And Fire. Byla jednou z těch, které měly za mikrofonem front-woman, zpěvačku Jerney Kaagman, jež pěla podobně jako Grace Slick z JA. Hlavním skladatelem byl Chris Koerts (g, voc), a často také jeho bratr dvojče Gerard Koerts (ks, bvoc). V kapele dále hráli ještě Hans Ziech (bg) a Ton van de Kleij (ds). Hudebně se v rámci žánru jednalo o psychedeličtější formu s výbornými sborovými vokály. Pojďme si kapelu připomenout kvalitním debutovým LP „Earth & Fire“ (1969/1970, např. „Vivid Shady Land“, „Seasons“, „Ruby Is The One“, „Wild And Exciting“, „You Know The The Way“, „21st Century Show“, „Love Quivers“), albovou dvojkou „Song Of The Marching Children“ (1971, např. „Storm And Thunder“, „Carnival Of The Animals“, „Ebbtide“ plus suita „Song Of The Marching Children“), singly „Invitation“ (1971) a „Memories“ (1972), a třetím LP „Atlantis“ (1973, suita „Atlantis“, dále např. „Maybe Tomorrow, Maybe Tonight“, „Fanfare“, „Love, Please Close The Door“). Vynikající záležitosti. A tak proč neuvést i čtyřku „To The World Of The Future“ (1974/1975, např „To The World Of The Future“, „Only Time Will Tell“, „The Last Seagull“, „Love Of Life“, „Circus“) a singly „Thanks For The Love“ (1975) a „What Difference Does It Make“ (1976), které už ovšem míří do nafunklého pop-rocku. A singl „Weekend“ (1979), už je disco-ska hopsačka, která kapele zajistila první místa doma, i v Západním Německu. Tak to chodí. Nicméně nahrávky „Země a ohně“ z první půle dekády rozhodně stojí za poslech.

Z tvorby dánských psychedeliků Savage Rose, u nichž srdcervoucně pěla Annisette Hansen, a klávesy ovládali opět klasikové, bratři Thomas a Anders Koppelové, bych vybral LP „Your Daily Gift“ (1970, např. „Sunday Morning“, „Speak Softly“, Your Daily Gift“, „Unfold“),, „Refugee“ (1971, např. „Revival Day“, „Ballad Of Gale“, „Refugee“, „Dear Little Mother“) a „Wild Child“ (1973, hit „Wild Child“, dále např. „Madhouse Wedding“, „Screams Of Captured Bird“, „Ain´t My Baby Beautiful“).

Prog rockové skupině Goblin se říkalo italští „pinkfloyd“ a hlavními skladateli v ní byli Massimo Morante (g, ac g) a Claudio Simonetti (ks, p), spoluautorství u některých songů mají i Maurizio Guarini (ks, p) a Fabio Pignatelli (bg), bubeníkem zde byl Agostino Marangolo.  Kapela proslula zejména svými filmovými soundtracky - mj. „Profondo Rosso“ (1975, např. „Profondo Rosso“, „Death Dies“, „School At Night“), „Roller“ (1976, mj. „Roller“, „Aquaman“, „Snip-Snap“, „Goblin“), „Suspiria“ (1977, skladby „Suspiria“, „Witch“, „Sighs“, „Black Forest“) či „Zombi“ (1978, např. „L´Alba Dei Morti Viventi“, „Safari“, „Tirassegno“). Ze skladeb bych uvedl dále ještě třeba „La Cascade Di Viridiana“ nebo „Terra Di Goblin“. Simonetti s Morantem a Pignatellim měli před Goblinem skupinu Cherry Five (LP „Cherry Five“, 1975, např. „Country Grave-Yard“, „My Little Cloud Land“, „The Stan Is A Murderer“, „The Picture Of Dorian Gray“).

S dalším souborem z Apeninského poloostrova Premiata Forneria Marconi spolupracoval i textař King Crimson, básník Peter Sinfield. V kapele byli hlavními figurami Franco Mussida (g, voc), Flavio Premoli (ks, voc), Mauro Pagani (fl, vln, voc), dále zde působili Franz Di Cioccio (ds, voc) a Patrick Djivas (bg). Z tvorby bych uvedl LP „Photos Of Ghosts“ (1973, např. „River Of Life“, „Celebration“, „Photos Of Ghosts“), „World Became The World“ (1974, např. „The World Became The World“, „Have Your Cake And Beat It“, „The Mountain“, „Is My Face On Straight“) či „Chocolate Kings“ (1975, např. „From Under“, „Harlequin“, „Chocolate Kings“).

Jedna z art & progressive rockových kapel z této oblasti byla přímo italsko-britská – The Trip. Jejím nejoceňovanějším muzikantem byl emersonovský klávesista a zpěvák Joe Vescovi, dobrou práci odváděli i i ostatní - Arvid „Wegg“ Andersen (bg, voc), William „Billy“ Gray" (g, bvoc) a Pino Sinnone (ds). Vrcholem tohoto období bylo  LP „Caronte (1971, např. „Little Janie“, „Caronte“, „Two Brothers“, „L´Ultima Ora E Ode A J.Hendrix“). Po tomto albu odešli Gray a Sinnone, přičemž místo nich přišel jediný hráč- bicman Furio Chirico. The Trip se tak přeměnil na trio po vzoru EL&P. V sestavě klávesy-baskytara-bicí byly natočeny již méně nápadité desky „Atlantide“ (1972, např. „Analisi“, „Atlantide“, „Evoluzione“) a jazz-rockovější „Time Of Change“, (1974, např. „Rhapsodia“, „´Corale´“, „Formula Nova“). Poté se kapela rozešla a Vescovi odešel do podobné party Acqua Fragile, kterou vedli „gabrielovský“ zpěvák Bernardo Lanzetti (voc, g) a Piero Canavera (ds, ac g, voc). Ta se předtím prezentovala albem „Mass-Media Stars“ (1974, např. „Cosmic Mind Affair“, „Mass-Media Stars“, „Professor“). Vescovi se objevil pouze na jedné živé nahrávce a po rozpadu Acqui Fragile odešel dělat pop-rock…  

Itálie vůbec byla tomuto stylu zemí zaslíbenou, jmenujeme třeba ještě kapely Ill Balletto di Bronzo, Metamorfosi nebo milánskou Alusa Fallax s jediným albem „Intorno Alla Mia Cattiva Educazione“ (1974, např. „Non Fatemi Caso“, „Intorno All Mia Cattiva Educazione“, „Fuori Di Me, Dentro Di Me“). Progresivní rock s jazzovými názvuky předváděla také skupina Osanna, ve které byli hlavními figurami mladičký Danilo Rustici (g, voc) a Elio D´Anna (fl, sax). Její koncerty byly vlastně divadelními představeními – hudebníci v nich vystupovali v kostýmech a byli nalíčení. Do podvědomí se dostala zejména albem „Palepoli“ (1973, tři skladby „Oro caldo“, „Animate senza respiro“, „Stanza cittá“). Po rozpadu Osanny spoluzaložili Rustici a D´Anna jazzrockovou kapelu Nova.

Svým způsobem by sem mohly patřit i některé soundtracky z dílny skladatele Ennia Morriconeho, v nichž používal elektronické nástroje (např. kytaru) – kupříkladu v roce 1972 se po čtyřech letech objevil na LP jeho (asi nejznámější) soundtrack k filmu „Once Upon A Time In The West“ (skladby „Man With The Harmonica“, „Once Upon A Time In The West“, „Farrewell Cheyenne“). Už předtím v sixties vyšel i soundtrack k filmu „The Good, The Bad And The Ugly“ (1967, např. „The Good, The Bad And The Ugly“, „The Sundown“, „Fuga A Cavallo“, „The Story Of A Soldier“). Ze sedmdesátých let lze vyzdvihnout i Enniův temně krásný soundtrack k filmu „Exorcist II: The Heretic“ (1977, např. „Regan´s Theme“, „Magic And Ecstasy“, „Interrupted Melody“, „Pazuzu“), který se občas rozplyne do snivého rock impresionismu.

Co se týče art-rocku ve zbytku Evropy -  Francie měla space-rockovou skupinu Pulsar, něco mezi floydy, Jarrém a Tangerine Dream s LP „Pollen“ (1975, např. „Pollen“, „Apaisment“, „Puzzle/Omen“),  „The Strands Of The Future“ (1976, např. „The Strands Of The Future“, „Windows“, Flight“) a „Halloween“ (1977, jediná skladba „Halloween“). Nebo vietnamsko-francouzskou kapelu Tai Phong s alby „Tai Phong“ (1975, např. „Sister Jane“,  „Goin´ Away“, „Crest“) a „Windows“ (1976, např. „When It´s The Season“, „St. John´s Avenue“). Španělsko se pyšnilo prog-rockery Atila s LP „Intencion“ (1976, např. „Intencion“, „Dia Perfecto“, „El Principio Del Fin“ s citací J.S.Bacha) a „Reviure“ (1977, např. „Reviure“, „Somni“) či Triana s deskou „El Patio“ (1975, např. „Abre La Puerta“, „Lupinosa Maňana“, „Se De Un Lugar“, „En El Lago“).

Rakušané měli své Kyrie Eleison s albem „Fountain Beyond The Sunrise“ (1976, např. „The Fountain Beyond The Sunrise“, „Lenny“, „Forgotten Words“). Ve Švédsku to byla skupina Kaipa s LP „Kaipa“ (1975, např. „Musiken Är Ljuset“, „Saker Har Tva Sidor“, „Skogspromenad“) a „Inget Nytt Under Solen“ (1976, např. suita „Skenet Bedrar“). Ve Finsku to byl výborný Wigwam, ve kterém se zabydlel britský zpěvák Jim Pembroke, dalšími členy byli Jukka Gustavson (ks, voc), Pekka Pohjola (bg, vln) a Ronnie Österberg (ds). S kapelou hostoval i Jukka Tolonen (g). Dejte alba „Tombstone Valentine“ (1970, např. „Tombstone Valentine“, „Wishful Thinker“, „Captain Supernatural“), 2LP „Fairyport“ (1971, např. „Losing Hold“, „Lost Without A Trace“, „Fairyport“, „How To Make It Big In Hospital“, „Hot Mice“, „Rave-Up For The Roadies“) nebo zejména desku „Being“ (1974, např. „Prophet“, „Crisader“, „Planetist“, „Maestro Mercy“, „Marvelry Skimmer“). Zmíněný kytarista a pianista Jukka Tolonen pak působil v o rok mladší formaci Tasavallan Presidentti, ve které zpíval a na klávesy hrál další Brit Frank Robson a schopně basoval Måns Groundstroem. Flétna Juhani Aaltonena pak občas evokovala Jethro Tull. Skupina zahájila singlem „Time Alone With You“ (1969) a poté následovala alba „Tasavallan Presidentti“ (1969, např. „Introduction/You´ll Be Back More“, „Obsolete Machine“, „Driving Through“, „Wutu-Banale“, „Thinking Back“) či „Tasavallan Presidentti II“ (1970/1971, např. „Introduction“, „Deep Thinker“, „Struggling For Freedom“, „Tease Me, Tease You“, „Sinking“). Za poslech stojí i singl „Solitary“ (1970). 

Ono to (až na finské výjimky Wigwam a Tasavallan Presidentti) mnohdy znělo podivně, někdy srandovně, takže je to třeba brát trochu s nadhledem. Uvádím zde tyto kapely hlavně z toho důvodu, abych potěšil sběratele raritních elpí.

Pojďme znovu do Německa a tentokrát se ponoříme do opravdu klasického art a progressive rocku.

 

V Německu v první polovině 70. let působily máničky z Out Of Focus, jakási tunajší obdoba Traffic, Jethro Tull či Soft Machine. Mládenci byli známi svými dlouhými opusy, což je možné si ověřit na velice těžko sehnatelných deských jako „Wake Up!“ (1970, např. „See How A White Negro Flies“, „Dark, Darker“, „God Save The Queen, Cried Jesus“), „Out Of Focus“ (1971, např. „What Can A Poor Boy Do“, „Fly Bird Fly“, „Television Program“) a 2LP „Four Letter Monday Afternoon“ (1972, suita „Huchen 55“, dále např. „When I´m Sleeping“, „Where Have You Been“).

Poté bych zmínil Emersony a Yes připomínající skupinu Frumpy, v níž byli hlavními figurami francouzský klávesista Jean-Jacques Kravetz a výborná, bluesově „začmouzená“ zpěvačka a kytaristka Inga Rumpf. Německá „joplinka“ jak vyšitá. Dalšími členy byli Karl-Heinz Schott (bg), Carsten Bohn (ds) a Rainer Baumann (g). Z alb lze uvést zatím ještě bezkytarový debut „All Will Be Changed“ (1970, např. „Life Without Pain“, „Otium“, „Roadriding“, „Morning“, plus cover „Indian Rope Man“, pův. od Richieho Havense), skvělé „Frumpy 2“ (1971, skladby „Good Winds“, „Duty“, „How The Gypsy Was Born“, „Take Care Of Illusion“) a slušné „By The Way“ (1972, např. „I´m Afraid Big Moon“, „Singing Songs“, „Release“, „By The Way“). V podstatě by sem šel zařadit i dvoualbový živák nazvaný prostě „Live“ (1972/1973).

Kravetz s Rumpfovou a Schottem ještě před vydáním zmíněného 2LP odešli a založili s jinými spoluhráči skupinu Atlantis, která byla podobného ražení, možná více s názvuky santanovské latiny a funku. Zkuste desky „Atlantis“ (1972, např. „Get Up“, „Big Brother“, „Maybe It´s Useless“, „Let´s Get On The Road Again“, „Rock´n´Roll Preacher“), „It´s Getting Better“ (1973, např. „Drifting Winds“, „Days Of Giving“, „Simple Song“, „It´s Getting Better“), průměrnější „Ooh, Baby“, na které se skladatelsky začal prosazovat další klávesista Adrian Askew (1974, např. „Son Of A Bitch´s Son“, „Waiting And Loging“, „New York City“, „Ooh, Baby“), a poslední studiovku „Get On Board“ (1975, např. „The Man“, „Change My Mind“, „Let Me Stay For A While“, „Get On Board“, „The Captain And The Ship“). Též dvoualbum „Live“ (1975), ať to máte komplet. Frontmanka Frumpy a Atlantis, zpěvačka a kytaristka Inga Rumpf se poté vrhla na sólovou dráhu. O jejím pokusu o vstup do spotřebního popu raději pomlčíme, ale mohli bychom zmínit její autorskou desku „My Life Is A Boogie“ (1978, např. „There´s Always One Who Loves You“, „Jukebox Palace“, „My Life Is A Boogie“, „Keep On Knocking“) a následné LP „I Know Who I Am“ (1979, např. „It´s Only Love“, „I´m Woman“, „Ice Cold“ plus cover „Roxanne“, pův. od Stinga). Obé je sice průměr, ale je tam aspoň ten její hlas…

 

Dále v Germanii už od počátku 70. let existovala space rocková skupina Eloy zpěváka a kytaristy Franka Bornemanna, která vycházela ze soundu floydů, Yes a Genesis. Slušnější muzika z ní ale začala padat až od poloviny dekády, až když úplně překopal sestavu (objevil se tu třeba ex-bubeník Scorpions Jürgen Rosenthal). Ze studiových věcí bych vybral třeba LP „Dawn“ (1976, např. „The Sun Song“, „Between The Times“, „Lost /The Decision/“) a „Ocean“ (1977, např. „Poseidon´s Creation“, „Atlantis Agony“, „Decay Of Logos“), známý je živák nazvaný překvapivě „Live“ (1978).

Podobně jako Eloy, tzn. psychedelický space art rock, hráli i v Hamburku žijící Britové, vystupující pod „božským“ názvem Nektar. Hlavními osobnostmi byli v této kapele mocných maňuch Roye Albrighton (voc, g) a Allan „Taff“ Freeman (ks). Existuje názor, že společně s Pink Floyd byli první, kdo pracoval s kvadrofonním zvukem – zkuste desky „Journey To The Centre Of The Eye“ (1971, např. „The Dream Nebula /Part 1/“, „The Dream Nebula /Part 2/“, „It´s All In The Mind“, „Burn Out My Eyes“), „A Tab In The Ocean“ (1972, např. „A Tab In The Ocean“, „Desolation Valley“, „Crying In The Dark“), dále 2LP „Sounds Like This“, (1973, např. „1-2-3-4“, „A Day In The Life Of A Preacher“, „Good Day“, „Do You Believe In Magic“, „Wings“) a alba „Remember The Future“ (1973, obsahující jedinou skladbu - „Remember The Future“, jak jinak) a „Down To Earth“ (1974, např. Early Morning Clown“, „Fidgety Queen“, „Oh, Willy“, „Nelly The Elephant“).

 

Německou odpovědí (a to někdy dost epigonskou) na tvorbu The Nice a zejména EL&P byla skupina Triumvirat excelentního klávesisty Jürgena Fritze. Porovnejte s alby zmíněných kapel třeba desky „Mediterranean Tales /Across The Waters/“ (1972, např. „Across The Waters“, „E Minor 5/9 Minor/5“), „Illusions On A Double Dimple“ (1974, suity „Illusions On A Double Dimple“ a „Mister Ten Percent“) a asi nejznámější „Spartacus“ (1975, např. „The School Of Instant Pain“, „The Deadly Dream Of Freedom“, „The March To The Eternal City“, „Sparatcus“). V roce 1977 pak náhle zemřel původní zpěvák a baskytarista Helmut Köllen, a byl nahrazen Angličanem Barrym Palmerem. S ním kapela natočila koncepční album „Pompeii“ (1977, např. „The Hymn“, „Viva Pompeii“, „Dance On The Volcano“, „The Rich Man And The Carpenter“) a pop-rockové LP „Á la Carte“ (1978, např. „For You“, „Jo Ann Walker“, „Waterfall“). Poněkud obskurní záležitostí byla skupina Improved Sound Limited kytaristy, klávesisty a skladatele Axela Linstädta, která je známa zejména coby přispěvatel hudby do uměleckých filmů režiséra Wima Wenderse. Některé její melodie měly až beatlesovský potenciál, fakt že jo. Z její tvorby lze snad připomenout skladby „Nine Feet Over The Tarmac (instr.)“, „An Old Army Poem“, „Oedipus“, „A Soldier´s Songbook“ nebo „Baker´s Sound“ a a výborné album „Rathbone Hotel“ (1975/1976, např. „If I Could Read Her Mind“,, „Sonora“, „Till 9 A.M.“, „Nothing´s Worrying Me No More“, „Suicide Road“, „Tularosa“, „Old Mexico“).

Vcelku známa byla i skupina Grobschnitt se svým „prosluněným“ art rockem a určitou komediálností - což byl protiklad vůči ostatním, většinou velmi vážně se tvářícím souborům. Muzikanti taktéž vystupovali pouze pod přezdívkami (to se později ujalo zejména v nové vlně, punku a hardcore), přičemž hlavními figurami v kapele byli Lupo (vl. jm. Gerd Otto Kühn, lg), Mist (vl. jm. Volker Kahrs, ks), Eroc (vl. jm. Joachim H. Ehrig, ds) a Willi Wildschwein (vl. jm. Stefan Danielak, voc, g). „“Hrubořezi“ debutovali eponymní deskou už v roce 1972 (např. „Symphony“, „Sun Trip“, „Finale“), ale obvykle se upozorňuje až na výborná alba „Ballermann“ (2LP, 1974, suita „Solar Music“, dále např. songy „Nickel-Odeon“, „Morning Song“, „Drummer´s Dream“), „Jumbo“ (1975, např. „Jupp/The Excursion Of Father Smith“, „The Clown“, „Dream And Reality“) a „Rockpommel´s Land“ (1976/1977, suita „Rockpommel´s Land“, dále např. „Severity Town“, „Anywhere“) a též na živák „Solar Music“ (1978, mj. „Solar Music“, „Golden Mist“). Deska „Merry-Go-Round“ pak paroduje styly disco a komercializaci hudby (1979, např. „Come On People“, „Merry Go-Round“, „Coke-Train“).

Německo-britská parta Lake, začínala v roce 1973 běžným hardrockem s výbornými sborovými vokály (např. singl „Sailor“). Od poloviny sedmdesátých let se prosazovala sofistikovanějšími skladbami, přičemž ony kvalitní sbory ji zůstaly. V té době v ní byli pány hlavnými James Hopkins-Harrison (voc) a Detlef Petersen (ks, voc), ale neméně důležitou roli hráli také Geoffrey Peacey (ks, g, voc), Alex Conti (g, voc), Martin Tiefensee (bg) a Dieter Ahrendt (ds, voc). A jak skupinu hudebně přiblížit?  No, prostě asi jako kdyby se C,S,N & Y rozhodli dělat AOR. Hned debut „Lake I“ je velmi vydařený (1976, např. songy „Key To The Rhyme“, „Jesus Came Down“, „On The Run“, „Sorry To Say“, „Chasing Colours“, „Between The Lines“), z jiných elpí bych ještě uvedl např. „Lake II“ (1978, např. „Letters Of Love“, „Welcome To The West“, „Lost By The Wayside“, „Scoobie Doobies“, „Highway 216“, „Do I Love You“) a „Paradise Island“ (1979, např. „Hopeless Love“, „Crystal Eyes“, „The Final Curtain“, „Into The Night“, „One Way Song“). Všechno velmi kvalitní záležitosti. Po určitých větších změnách v obsazení (kupříkladu oba klávesisty nahradil jediný – Frank Hieber) vznikla tentokrát odlehčenější, „steelydanovská“ deska „Ouch!“ (1980, např. „Southern Nights“, „Come Home“, „Celebrate“, „Living For Today“, „Listen To Me“).

Průměrní Jane, takto Peter Panka (ds, voc), Werner Nadolny (ks, sax, bvoc), Klaus Hess (voc, g, bg) a Martin Hesse (bg, g, voc), stavěli hodně na výrazném klávesovém podkladu a občas i na ponurých sabbatovských riffech. Vyšla jim např. alba „Together“ (1972, např. „Daytime“, „Wind“, „Spain“, „Hangman“), „Here We Are“ (1973, skladby „Waterfall“, „Here We Are“, „Redskin“, „Out In The Rain“) nebo „Fire, Water, Earth & Air“ (1976, obsahuje tři skladby „Fire, Water, Earth & Air“Earth“ a „Air And The End“). Z dalších německých kapel lze jmenovat náležitě pompézní Octopus s klávesistou Wernerem Littauem a zpěvačkou Jenny Hensel a LP „The Boat Of Thoughts“ (1976, např. „The Boat Of Thoughts“,  „If You Ask Me“, „The First Flight Of The Owl“) a „An Ocean Of Rocks“ (1978, např. „Octopus – The Survivor Of Atlantis“, „On My Mind“, „The Delayble Rise Of Gild /Part 2/“, „The Shifting Of Space And Time“). Či psychedelicky kosmický Wallenstein klávesisty Jürgena Dollaseho s LP „Blitzkrieg“ (1971, skladby „The Theme“, „Manhattan Project“, „Lunetic“), „Mother Universe“ (1972, např. „Mother Universe“, „Braintrain“, „Relics Of Past“) a „Cosmic Century“ (1973, např. „Rory Blanchford“, „Silver Arms“, „The Cosmic Couriers Meet South Philly Willy“). Pozn.: na prvních dvou albech v kapele bubnoval i Harald Grosskopf, který se krátce objevil i v elektronickém projektu Ash Ra Tempel.

Patří sem i vzletný Epidaurus Gerda Linkeho (ks, g) a Günthera Henneho (ks) s poněkud ukníkanou pěvou Christiane Wand (tenhle – nevím pro koho vzrušující - model vokálu začaly později využívat finské symfonické metly) a  jediným LP „Earthly Paradise“ (1977, např. skladby „Andas“, „Wings Of The Dove“, „Actions And Reactions“) anebo boční projekt Lucifer´s Friend s názvem The Pink Mice, což bylo převedení některých klasických skladeb do rockové podoby. Mhmm… asi něco jako ti Ekseption. Jako poslední položku bych si vybral „nový labutí náhrobek“ neboli Neuschwanstein, soubor pojmenovaný podle jednoho až kýčovitě nádherného hradu na jihu Německa. Hlavními persónami tu byli gabrielovský zpěvák a kytarista Frederic Joos plus Thomas Neuroth (ks) a Klaus Mayer (fl, ks). Z tvorby kapely lze zmínit například LP „Battlement“ (1979, např. „Beyond The Bugle“, „Midsummer Day“, „Loafer Jack“, „Intruders And The Punishment“). 

V Maďarsku to kromě Omegy (viz text o hard rocku v Britanii a Evropě) byla ještě skupina Skorpió (skladby z poloviny 70.let jako třeba „A rohanás“, „Miert kell elfelednem“, „Keresém, keresem“, „Menetirány“, „Ünnepnap“, „Vezess át az éjszakán“). 

Aj bratia Poláci měli co dočinění s art & progressive rockem, a to v osobě zpěváka, klávesisty a skladatele Czesława Niemena. Tomu v období let 1972 a 1973 vyšlo tzv. oddělené dvoualbum (každá deska vyšla samostatně) „Niemen Vol. 1“ a „Niemen Vol. 2“, obsahující občas výboje do avantgardního rocku a jazz-rocku (viz skladby „Inicialy“, „Pieosenka dla zmralej“), do fúze soulu a art rocku (Z pierwszych wažniejszych odkryč“), nebo zhudebněnou poezii („Marionetki“ od C. K. Norwida, jehož hodně zhudebňoval). Souběžně vyšlo „Strange Is The World“, skvělé „vývozní“ LP v angličtině, obsahující starší i novější kusy (1972, mj. „Strange Is The World“, „Why Did You Stop Loving Me“, plus cover „I´ve Been Loving You“, pův. od Otise Reddinga), povedené bylo i další anglické LP „Mourner´s Rhapsody“ (1974, např. „Mourner´s Rhapsody“, „I´ve Got No One Who Needs Me“, „Lilacs And Champagne“). Na ně navázal dalším polským albem „Niemen Aerolit“ (1975, např. „Cztery Sciany swiata“, „Kamyk“, „Smutný ktoš i biedny nikt“), poté se chvíli hrabal v experimentální elektronice, a v roce 1978 natočil 2LP „Idée Fixe“ (1978, např. „Larwa“, „V poszukiwaniu žródla“, „Biale góry“, „Twarzą do Słońca”).

Niemenovy doprovodné kapely se etablovala další významná polská art-rocková skupina SBB. Vedl ji zpěvák a multiinstrumentalista (nejvíc ks a bg) Józef Skrzek, přičemž dalšími členy byli ještě Apostolis Anthimos (g, bg, ks) a Jerzy Piotrowski (ds). V tvorbě šly poznat vlivy Yes, jazz-rockových Weather Report a J. Hendrixe. Připomeňme desky „Nowy Horyzont“ (1974/1975, skladby „Na pierwszy ogien“, „Blysk“, „Wolnosc z nami“), „Pamieč“ (1975, tři skladby „Z których krwi krew moja“, „W kołysce dłoni twych (ojcu)”, „Pamięć w kamień wrasta”), u nás natočenou „SBB“ (1978, dvě skladby „Wolanie o brzek szkla“, „Odejscie“) nebo sférické LP „Welcome“ (1979, např. „Walkin´ Around The Stormy Bay“, „Loneliness“, „Why No Peace“). V roce 1980 se skupina rozešla a na pódia se vrátila až v devadesátých letech.

Z našich luhů a hájů by šlo uvést snad kapelu Blue Effect brilantního kytaristy Radima Hladíka. Ta se ze svých rhythm&bluesových začátků přes doteky s jazz-rockem dostala až k české verzi art rocku. Ony doteky jazz-rocku lze najít na společné instrumentální desce s Jazz Q „Coniunctio“ (1970, např. Návštěva u tety Markéty, vypití šálku čaje“, „Coniunctio“, Coniunctio II“), nebo ve skladbě „Nová syntéza“ (1971) společně s JOČRem, posun k art rocku je vysledovatelný na „efektích“ LP „Modrý Efekt & Radim Hladík“ (1973/1975, např. „Boty“, „Čajovna“, „Hypertenze“), „Svitanie“ (1976/1977, např. „Ej padá padá rosenka“, „Vysoká stolička ďlhý popol“, „Svitanie“) a „Svět hledačů“ (1978/1979, např. „Za krokem žen“, „Rajky“, „Zázrak jedné noci“). Skupina pak procházela změnami obsazení a v polovině další dekády skončila. K jejímu znovu obnovení došlo až po milleniu.

Na konci 70. let konečně zabodoval i brněnský Progres 2, v němž byli hlavními personami Zdeněk Kluka (voc, ds) a Pavel Váně (voc, g). Za zásadní dílo kapely je obecně považován „Dialog s vesmírem“, který v okleštěné verzi vyšel na LP (1979/1980, např. „Planeta Hieronyma Bosche“, „Píseň o jablku“, „Odlet“) a byl pak doplněn singly (mj. „Muzeum Planety Země“, 1979/1980). V té době, respektive o něco později, natočila skupina Synkopy, vedená zpěvákem a klávesistou Oldřichem Veselým (ex-Blue Effect), album „Sluneční hodiny“ (1980/1981, např. Černý racek“, „Hůl v slunečních hodinách“, „Jsi nádherně pravěká“), poté vzniklo LP „Křídlení“ (1983, např. „Modřinná soustava“, „Křídlení“, „Blues o výčepu“). 

V rámci Československa je třeba zmínit také slovenské Collegium Musicum klávesisty Mariana Vargy. To se po vzoru EL&P a podobných skupin vyloženě snažilo o fúzi rocku a vážné hudby - třeba na EP „Hommage á J.S.Bach“/ „Ulica plná plášťov do dažďa“, (1970) nebo ve skladbách „Strange Theme“ či „Concerto In D“, což je přearanžovaný Haydn, obou z LP „Collegium Musicum“ (1970/1971). . Nejambicióznějším projektem je dvojalbum „Konvergencie“ (1971, obsahuje čtyři skladby „Suita po tisíc a jednej noci“, „P.F. 1972“, „Piesne z kolovrátku“, „Eufónia“). Další významnou figurou žánru byl na Slovensku zpěvák, kytarista a skladatel Dežo Ursiny (ex-Beatmen, ex-Soulmen), jenž krátce vedl skupinu Provisorium, přičemž LP „Provisorium“ bylo natočeno až po jejím zániku (1972/1973, např. „Apple Tree In Winter“, „Christmas Time“, „I Have Found“). Po několika letech vzniklo album „Pevnina detstva“, které umělec vydal už pod svým jménem (1977, např. „Jedného dňa“, „Ostrov“, „Privretými očami“) a na začátku další dekády LP „Modrý vrch“ (1980/1981, např. „Lúka“, „Modrý vrch II“, „Obrázek hráča“).

Tak to bychom měli.

Existují ještě další kapely, které jsou tu řazeny do art rocku, tu do jazz rocku, tu do krautrocku, do rock impresionismu - jako např. ve Francii Magma a Gong, v Německu třeba Can, Tangerine Dream a Klaus Schulze. Za blízké art rocku lze považovat i projekty Briana Ena, Vangelise nebo Jean-Michela Jarrého.

V 80. letech sesychal art rock na úbytě po úderu, který mu zasadil punk. Samozřejmě vznikaly nové kapely, jako např. britští Marillion, Asia a IQ, ale doba jim příliš nepřála – muziku začala ovládat MTV se svými klipy, prosazujícími „árenbíčkové“ disco, u délky písniček se začala znova uplatňovat tzv. rozhlasová norma (skladby nad 4 minuty nikdo nechtěl pouštět). To nakonec pochopili i veteráni žánru. Časem se tedy dlouhé artrockové kompozice začaly zkracovat a přecházely v normální písničky (i když pravda bohatě proaranžované a kompozičně náročné). Yes, Rush, Genesis a Asia na svých prodejích pocítili, že je potřeba z jejich muziky komplikovanost poněkud vytřást.

Nejsmutnějšími ukázkami konce art rocku jsou pak soubory jako právě Asia, dále ELO a Marillion. Superskupina Asia vsadila všechno na komerční úspěch – a do svých bombastických kompozic začala vkládat módní disco rytmus, což působilo stejně nepatřičně, jako kdybyste k pečenému kuřeti přikusovali čokoládový dort. Smrtící kombinace – muzika neměla koule a jako celek spadla do hlubin absolutního kýče. Souloví MTV-zpěváčci mohli jen tiše závidět. To samé se přihodilo i ELO, přestože ti do popového světa vklouzli přece jen poněkud přirozeněji. Patent na sladké kýčovité skladby si drželi už od druhé poloviny seventies. Nu a Marillion zpěváka Fishe? Stát se v polovině 80. let epigonem Genesis to už tedy zasluhuje hodně silnou náturu. Mám pocit, že s jednou svou singlovkou („Kayleigh“) dokonce vedli i britskou hitparádu. Což ale vzhledem k tomu, jak tamější scéna v té době vypadala, ani nepřekvapí.