Otec a syn (Otěc i syn)
Volným pokračováním filmu Matka a syn, který jsme uvedli minulý týden, je o šest let mladší film kultovního ruského režiséra Alexandra Sokurova Otec a syn. Nejen podobností názvu, ale i tematikou patří do zamýšlené Sokurovovy "rodinné trilogie", jejíž třetí část však dosud nebyla natočena.
A podobně jako první film se odehrává mezi rodičem a synem, tentokrát je synovým přístavem, jedinou rodinou, oporou i školou otec. Žijí spolu sami v posledním patře starého domu. Jejich vztah je tak blízký, že si jen těžko představují, že se budou muset jejich cesty rozdělit. Otec vidí ve svém synovi rysy své jediné lásky, zesnulé synovy matky, a syn cítí k svému otci všechno něhu, lásku a oddanost, jež cítí děti k bezpečnému přístavu svých rodičů.
Svět nerozlučné dvojice se však postupně rozpadá, syn dospívá a začíná mít vlastní trápení s nešťastnou láskou a oba vědí, že tomu nedokáží zabránit. Kromě naděje, že se zase někdy znovu najdou, tak zůstanou oba v tomto světě bezbranní a sami.
Stejně jako v ostatních Sokurovových filmech nejde o konkrétní příběh dvou konkrétních lidí, ale o podobenství. Není proto důležité, kde "příběh" začíná a kde končí, kde se odehrává a v jakém čase. Proto role otce a syna svěřil opět nehercům, jako v mnoha svých předchozích filmech, proto nic ve filmu není opisem reality, ani prostředí, ani oblečení, dům, ani čas. Vše má jen alegorický význam, redukováno na symboly, jež obklopují onen hlavní, vnitřní konflikt vztahu otce a syna.
Podobně jako v prvním dílu trilogie Matka a syn zachytil Sokurov ty nejintimnější vnitřní pocity při loučení odcházející matky a přežívajícího syna, ve filmu Otec a syn jej zajímá onen zlomový moment v životě rodičů a dětí, kdy dospělé, samostatné bytosti odcházejí z rodného domu, aby žily svůj nezávislý život. Životní přelom, od něhož už životy obou budou docela jiné.
Film získal Cenu FIPRESCI na MFF v Cannes 2003.