Němci za Uralem

Za vlády Kateřiny Veliké v Rusku byla úroveň ruského hospodářství velice nízká. Zemědělství v oblastech, které přímo nabízely velké výnosy se potácelo ve feudálním vlastnictví a úroveň hospodaření byla srovnatelná s nejzaostalejším životem v západní Evropě šestnáctého století. Zvláštním dekretem pozvala tedy Kateřina Veliká obyvatele Evropy a tedy tehdejšího Německa k osídlení určitých oblastí v Rusku, aby se usadili ve vybraných územích a pozvedli, respektive ukázali místnímu obyvatelstvu, jak je možné hospodařit na půdě, která do té doby ležela ladem. Do Ruska se v té době přestěhovaly tisíce obyvatel Německa, ale i Rakouska a zemí českých, aby se tady usadili a nalezli nový domov. Náš příběh, který uvidíme v dokumentárním filmu se týká německých přistěhovalců, kteří se usadili v Povolží. Velice brzy dosáhli úrovně života o kterém se původním obyvatelům ani nesnilo. Z malých vesnických usedlostí vybudovali svou pracovitostí velké vesnice a města a využívali svých dovedností a organizace práce nejen k vlastnímu prospěchu, ale pozvedli i úroveň místních obyvatel tak vysoko, jak to jen bylo možné ve srovnání s Evropou. Mluvili německy i rusky a všechno probíhalo bez problémů až do doby Velké říjnové revoluce. Tehdy se podařilo udržet německé menšině své jistoty jen na několik let, překonali hladomory a nájezdy Bílých i Rudých až do nástupu Stalina. Závist a nevraživost Sovětské vlády a líných mužiků zahájilo tažení, které vyústilo v promyšlenou genocidu stalinských represí. Když přišel v Německu k moci Hitler a vypukla II. světová válka, Stalin označil ruské Němce za nepřátele Sovětského svazu. Otce rodin oddělil od matek a dětí, naložil do dobytčáků a vystěhoval na Sibiř a na Ural. Muže do gulagů, kde za nelidských podmínek umírali a pracovali, rodiny neznámo kam na Dálný východ. Mnozí se nikdy nesetkali. Stalin jim nikdy nedovolil se setkat a až po mnoha desítkách let povoli jejich sblížení. Tisíce jich zahynulo vysílením, tisíce bylo zavražděno ochrankou gulagů. Ani konec války nepřinesl nic nového, ruští Němci byli považováni za zrádce a měli mnohem horší podmínky k životu než němečtí zajatci. Ti ostatně, pokud přežili, byli odesláni do Německa v okamžiku, kdy Adenauer navázal oficiální diplomatické styky se Sovětským svazem. Ruští Němci byli nadále, až do nástupu Gorbačova striktně omezeni v pohybu, nesměli vycestovat a dokonce nesměli opustit oblast dále než na dvacet kilometrů. Teprve pádem železné opony a rozpadem Sovětského svazu, mohli ruští Němci navštívit své příbuzné v Německu a tak se vymanit z tvrdého vlivu Ruska. Film sleduje historii některých rodin, vypovídá o tragediích rodin a jedinců, kteří dnes žijí v Německu, kde jsou považováni za ruské občany a pokouší se najít nové podmínky k životu. Tragédie minulých let, kdy totalitní režimy vymazaly s povrchu země celé skupiny národů tak ožívá před našima očima ve filmu jako memento, které bychom neměli zapomenout. Film natočil režisér a autor Mikola Heiko v Rusku a Německu a je smutnou výpovědí o životě lidí, kteří zmítáni politickými zájmy byli pronásledováni jen proto, že mluvili jiným jazykem. Smutný dokument o bezmoci lidí, životě a smrti, utrpení, ale také naději, která jediná stále přetrvává.