Osudy seriálu, který okouzloval i provokoval

Padesát let byl považovaný za ztracený: poslední, nikdy neodvysílaný díl seriálu Píseň pro Rudolfa III. Seriál, který byl koncem 60. let nesmírně populární, byl po okupaci zakázán a poslední díl se už nesměl na obrazovce objevit.

Na dlouho se po něm slehla zem, ale nedávno se jedna kopie našla. Proč vlastně seriál komunistům vadil a kdo zachránil poslední natočený díl? A jak měl celý seriál dopadnout?

Píseň pro Rudolfa III.

Seriál příběhů o lidských snech

Píseň pro Rudolfa III. byla koncem 60. let fenomén. „Když se to vysílalo, tak v sobotu večer nebyl v Praze živáček, všichni seděli u televizorů,“ říká kameraman Jan Eisner, který pořad natáčel. Zněly v něm hity tehdejších populárních zpěváků od Marty Kubišové po Karla Gotta. Zároveň se tu objevila i kritika poměrů ve společnosti – scenárista Jaroslav Dietl totiž vložil do dialogů mezi řádky narážky na tehdejší dění. A vše bylo podáno hravou formou muzikálové komedie.

Seriál vypráví příběh řezníka Rudolfa, který je třetím v pořadí – jeho otec i děd byli také řezníci. Proto název Rudolf III., který zároveň odkazuje ke světu fantazie, do nějž se postavy seriálu vydávají. Na počátku je Rudolf nabručený mrzout, který se nedokáže oprostit od všednodenních starostí a na chvíli se zasnít. Jeho opakem je dcera Šárka, která má fantazie spoustu a která jednoho dne dostane jako dárek „kouzelné“ křeslo: kdo v něm usne, probudí se ve svém snu a stává se jeho součástí.

Postavy se tak dostávají třeba do doby Albrechta z Valdštejna, vydávají se vyloupit banku nebo se z Rudolfa stává hrabě Monte Christo. Jak se říká v úvodu seriálu, „Šárka zavedla pomocí tohoto křesla svého seriozního otce do nebezpečného světa fantazie. Neboť přiznejme si, když už se budou oddávat snění i řezníci – jak to s námi se všemi může dopadnout?“

Ve snových částech seriálu zněly tehdejší populární písně. Objevili se tu členové divadla Rokoko jako Marta Kubišová, Helena Vondráčková, Václav Neckář, Waldemar Matuška či Eva Pilarová; dále Karel Gott, který tehdy zpíval v divadle Apollo. Účinkovali i zahraniční zpěváci Hugues Auffraye a Udo Jürgens. Seriál byl plný hitů a diváci v něm mohli poprvé slyšet i píseň Modlitba od Marty Kubišové.

Řezníka Rudolfa hrál ředitel divadla Rokoko Darek Vostřel, patnáctiletou Šárku Iva Janžurová, které bylo tehdy 26 let. Do seriálu se promítla atmosféra Pražského jara a konce 60. let. Odráží se v hudbě a tehdejší módě, ale i v touze aktérů po svobodě, vzdoru proti starší generaci a ve snaze uniknout šedé realitě.

Mezi řádky zaznívala kritika tehdejšího dění. „Tenkrát přímá kritika v televizi nebyla v podstatě možná. Čili se dělalo všechno v jinotajích, na což byl Dietl mistr. A to lidi milovali. Četlo se mezi řádky. Ta šeptanda, která existovala mezi prostým lidem, najednou byla podpořená ještě písničkami. No tak to muselo mít úspěch,“ říká Jan Eisner.

Okupační díl

Zlom nastal s příjezdem okupačních vojsk v srpnu 1968. „Tramvaje nejezdily, vlaky stály, v továrnách se nepracovalo. Národ čekal, co bude dál. Zatím nebylo nic, než očekávání. Ovšem naše televize vysílala dál a to i přes snahu okupační helikoptéry, která měla zaměřit vysílací antény rozhlasu a televize. Vedlo se jim. Odhalili Hloubětín a obsadili jej. Pak televize vysílala krátce z Petřin a také z rozestavěných Kavčích hor. Nakonec uspěla na Novodvorském sídlišti, kde ve Výzkumném ústavu A. S. Popova našla útočiště.“ (Jan Eisner: Filmoval jsem pro miliony)

Jaroslav Dietl dostal nápad natočit „okupační díl“ seriálu. Napsal jednoduchou scénku a ta byla natočena v kulisách okupační Prahy. Potom se tvůrci přesunuli do improvizovaného studia na Novodvorské, kde herci své role namluvili živě při vysílání – proto se materiál k tomuto dílu zachoval němý. Je však k dispozici zvuková stopa, která se zachovala samostatně:

Zvuková stopa k okupačnímu dílu

Zvuková stopa k okupačnímu dílu

Nad ústavem létala helikoptéra, která se snažila zaměřit jejich signál, a tak vždy vysílání vypínali, když helikoptéra letěla, a potom zase zapínali.

Tvůrci chtěli i k tomuto dílu připojit písničku a vzpomněli si na píseň, která se připravovala pro pozdější díl seriálu. Byla to Modlitba, ale zatím neměla zpěv. Televizní a rozhlasová studia byla uzavřena, a tak ji natočili ve studiu Supraphonu na Břevnově.

Modlitba byla původně složena pro 7. díl, který se měl vysílat až na podzim. Tam se objevila také, s dovětkem: „P. S.: Autoři podotýkají, že závěrečná píseň Modlitba byla původně složena pro tento příběh a že není jejich vinou ani jejich zásluhou, že mezitím proslula a přerostla rámec celého pořadu.“ Píseň se stala hymnou odporu proti okupaci a během normalizace se nesměla vysílat.

Z „okupačního“ dílu se dochovalo jen torzo. Měl mít název Rudolf III. na dvoře Leonida I. Dietl k němu napsal text: „Pohleďte, toť Praha Rudolfa III., nikoli Praha bujné fantazie 15leté Šárky, ale Praha oktrojované fantazie šedesátiletého Leonida, neboť přiznejme si, když se budou oddávat snění i sovětští politici, jak to s námi se všemi může dopadnout.“

Díl byl krátký, ale Jaroslav Dietl ho označil za šestý díl seriálu, proto se pak pokračovalo v natáčení dílem sedmým. Roku 1990 namluvila Iva Janžurová k nedochovanému dílu krátký úvod.

Mračna se stahují…

Další díly seriálu už se natáčely za okupace. Je to na nich znát - narážky na dění v zemi jsou čím dál častější. I témata v příběhu potemněla, řeší se tu osobní odvaha, zrada a podobně. Autoři zatím stále mohli tvořit bez omezení a při přípravě seriálu toho náležitě využili.

Osmý díl Betlém byl posledním, který byl odvysílán. Jeho vánoční téma je zdánlivě nevinné, ale písně, které se v něm objevily, jsou výmluvné: text písně Přejdi Jordán skrývá narážky na emigraci a Píseň Herodesova zase symbolizuje politickou perzekuci. Zatímco Karel Hála zpívá „Jsem ohrožen, cítím se ohrožen / skupinou lidí, která chystá zvrat“, na obrazovce vidíme pány v oblecích, kteří vyrážejí v automobilech hledat nepřátele. A Hála zpívá „A proto donuťte je k spolupráci s námi…“

Zakázaný a ztracený poslední díl

Devátý díl seriálu, nazvaný Dinosaurus, se měl vysílat v dubnu 1969. Natáčel se stále ještě v normální atmosféře, tvůrci do něj opět vložili hodně kritiky. V televizi tou dobou ještě nezačaly změny z politických důvodů.

V tomto díle Rudolf ve snu nasedá do rakety a vypraví se zpátky v čase - do třetihor na lov dinosaura. Příběh byl inspirován knihou Raye Bradburyho Dinosaur Tales. Několik metrů vysokou raketu postavil architekt na místě, kde stával Stalinův pomník, takže budila pozornost. Arnošt Doležel vzpomíná: „Točili jsme tu raketu u Stalina, a tam šla taková skupina lidí okolo mě a říká:My si to s váma ještě vypořádáme, vy svině.‘ A šli pryč.“

Raketa byla namalovaná červeno-bíle, stejně jako americké rakety, a pro její „start“ byly v seriálu použity archivní záběry startu skutečné americké rakety z Mysu Canaveral. V dialozích se opět objevila spousta narážek.

Pořad se měl vysílat 6. dubna, a ještě v Rudém právu, které vyšlo den předtím, byl uvedený v televizním programu. K vysílání však už nedošlo. V televizi nastala prudká změna s nástupem doktorky Balášové do funkce programové ředitelky ČST.

Tvůrci se o zákazu vysílání dozvěděli podle Eisnera „v momentě, kdy přišli pohůnci paní doktorky Balášový a pídili se po těch kopiích. Produkční musel ty kopie odevzdat. Nikomu nic neříkali, co by se s námi bavili. My jsme byli sice tvůrci, ale nikdo se s námi nebavil, prostě to sebrali a byl konec.“

Cenzoři ale netušili, že existovala ještě jedna pracovní kopie. Byla určená pro míchačku a zůstala ve střižně. Tuhle kopii si tvůrci chtěli schovat, ale nikdo ji nechtěl mít doma. Proto ji odnesli do Sportpropagu, kde byl sklad s filmy, a tam jim materiál schovali. Po revoluci si přišli schovaný díl vyzvednout, ale už se nenašel a tak se domnívali, že kopie byla zničena.

Nedávno jednu kopii ztraceného dílu objevil badatel Otto Sotorník na internetové aukci. Jestli jde o vysílací kopii, nebo onu schovanou pracovní, není jisté. Protože neexistuje skartační protokol o likvidaci materiálů, nemůžeme dnes s jistotou říci, jestli vysílací kopie byly opravdu zničeny.

Sotorník donesl kopii do archivu ČT. „V první chvíli jsme si všichni mysleli, že se na ten pás podíváme a zjistíme, že to vlastně je něco úplně jiného. Navíc, díky tomu chybějícímu začátku, nebylo tak jednoduché to identifikovat. Ale právě srovnáním se scénářem a se zachovanými fotkami a konfrontací, porovnáním s dochovanou hudbou, jsme mohli potvrdit, že to opravdu je to, co nám ten nálezce řekl,“ říká vedoucí spisového archivu a fonotéky ČT Karel Sieber. Nalezený materiál se začal rekonstruovat a protože byl bez zvuku, musel se nově nadabovat.

Jak měl seriál pokračovat?

V archivu se dochovaly i scénáře k nerealizovaným dílům Písně pro Rudolfa III. Jednak původně plánovaný 6. díl Tolerance (místo něj se točil „okupační“ díl) a taky plánovaný 10. a 11. díl. Cenzoři totiž nebyli tak důslední, aby kromě likvidace filmových pásů nařídili i likvidaci všech dokumentů, které pořad doprovázely, proto jsou dochované i noty a partitury k písním.

V původně plánovaném 6. díle se měl ve společnosti odehrávat boj mezi „Gottovci“ a „Matuškovci“ – příznivci obou zpěváků. Téma je opět symbolem situace ve společnosti – tak jako není potřeba, aby byl jen jeden nejlepší zpěvák, tak není nutné, aby byla jen jedna vládnoucí strana… V 10. díle nazvaném Císař se měl Rudolf ve snu stát císařem Rudolfem II. A v reálném životě pak zjišťovat, že si každý přivydělává různými melouchy a podvody. „Přišel jsem na to, že stát, ve kterým se člověk neuživí poctivou prací – v takovým státě to není v pořádku,“ říká Rudolf.

11. díl byl pojmenován Strašidlo a měl celý seriál uzavřít – v názvu má napsáno „Příběh jedenáctý a poslední“. Zatímco Šárka přichází o iluze a chce se zbavit svého křesla, Rudolf dochází k závěru, že v životě je potřeba mít trochu fantazie a uchovat si schopnost snít. A přesvědčí o tom i Šárku. Takže i když řeznictví se zavírá a všichni se stěhují, křeslo si vezou s sebou…