Vyprávění naší první mistryně světa v krasobruslení (1993). Scénář a režie A. Ulm

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Klikněte pro větší obrázek Tady, přímo tady uprostřed, na Štvanici, tady to začalo. Maminka byla ohromná sportovkyně a nejdřív mě vzala na lyže. Když mi byly tak dva tři roky, začala jsem lyžovat. Pak přišla válka. Maminka říkala, že musíme dělat nějaký sport, nějaký zimní sport. Tak mě vzala na stadión. První sezóna byla katastrofa. Lyžování byl můj sen, ale tady jsem jezdila jenom dokola, dokolečka. Jiná děvčata už uměla trošku nějakou piruetu, ale já jsem na tom neuměla ani stát, takže tu první sezónu, to se mnou nebylo nic. Na druhou sezónu mě maminka zapsala do klubu BKVS. Já myslím, že to byl nejlepší bruslařský klub v Praze.

V klubu si mysleli, že mám talent, tak řekli mamince, že by mě rádi dali do závodů, abych prostě jela závody. Mně bylo sedm let, byla jsem malý prcek, a ty závody byly pro tři děvčata najednou na jedné ploše, takže mě dali doprostřed, jedna holčička byla na pravé straně a druhá holčička na levé. Tady byl můj kousek ledu, kde jsem udělala první exhibici, a to mně bylo asi tak šest nebo sedm let. A musím vám taky říct, co jsem měla na sobě. Byly to takový krásný růžový šatičky a bílé punčocháče, a ty měly rozkrok někde u kolenou. Byly takový celý volný a vytahaný na kolenou, a taky jsem měla ve vlasech mašličky. Ještě mám někde fotku. Myslím, že jsem byla opravdu rozkošná. A ty závody jsem tenkrát vyhrála. To mi bylo sedm let a dostala jsem malý pohárek. Já vím, že ten pohárek, to byl vlastně nejkrásnější pohár, největší vítězství, které jsem mohla vyhrát, protože ten pohárek začal moji kariéru.

Teď má zimní stadión na Štvanici střechu, ale předtím ne, to bylo krásný. Nám možná připadalo, že ten stadión je větší, protože tu nebyla ta střecha, a jezdilo se pod hvězdičkama, jenom nebe nad námi. To bylo opravdu krásný.

Pamatuju se, jak jsem jela pohádky na ledě, to už mi bylo tak jedenáct dvanáct let. To byla dětská lední revue, která se jezdila třikrát týdně. Bylo to něco podobného, jako dnešní dětská lední revue. To už jsem měla opravdu profesionální šatičky, byly pěkně odborně ušitý. Ale punčocháče, takové, co mají bruslařky teď, kdepak, to stále nebylo. Bylo to ale trošku lepší, protože maminka sehnala dlouhé nylonky, průhledné punčochy, a to bylo opravdu něco speciálního. Ale k těm punčochám se musely nosit podvazky, a než jsme vyjely, tak jsme vždycky tahaly ty punčochy nahoru, a pod tím jsme měly takové malé kalhotky s gumou. Chtěly jsme, abychom byly úplně precizní a perfektní. Ale to byl pokrok, už to nebyly takové ty pletené punčocháče, jak se říká „jednou hladce, jednou obrace“. Tohle byly aspoň nylonky, to bylo bezvadný. Tak to pokračovalo dál a dál, a potom později v lední revui už byly samozřejmě krásné kostýmy a krásné nylonky, ale začátky byly prostě takové. Já na to ráda vzpomínám, protože když vidím ty malé děti teď, ty malé, devítileté bruslařky, tak vypadají tak profesionálně, a já si říkám, že to mají teď lehčí.

Klikněte pro větší obrázek Tady je zima i teď, ale byla tu ještě větší zima, protože tady nebyla ta střecha. Vždycky po piruetě nám všem teklo z nosu, mně ale teklo asi vždycky nejvíc. To jsem vždycky udělala takové elegantní gesto. Pamatuji se, že za války jsme měli zatemnění a tady někde byla jedna lampa. Jedna lampa svítila a pod tou lampou bylo tak akorát dost místa na jednu osmičku. Nás bylo pár, které jsme opravdu trénovaly pilně, to bývalo od šesti do osmi ráno, než jsme šly do školy. Jezdila jsem tu s Jiřinou Nekolovou, Dášou Lerchovou, Mílou Náchodskou… Bylo nás pár, a kdo přišel dřív, dostal ten kousek pod tou lampou.

Samozřejmě, nejdřív jsme chodily tak v sedm hodin ráno, ale pak jsme začínaly od půl sedmé, od čtvrt na sedm, a pak od šesti a od tři čtvrtě na šest ráno. Jak chodili lidi tady přes most, tak říkali, že ty holky, co tam na ledě dělají ty kroužky, že jsou snad blázni. No, ale tak se to muselo dělat. Potom jsme se střídaly, maminky se nějak domluvily a tak to bylo.

Takže tak to bylo za války, to byla těžká práce. Bylo to hodně odříkání, jak už jsem říkala, ale nás to bavilo. Byla tu legrace a mě bavilo vyhrávat. Samozřejmě, taky se někdy prohraje, ale prohrát se taky musí umět, zrovna tak, jako vyhrát. Lepší je to bez slz, člověk si musí říct, že příště zajede lépe. Tu válku jsem takhle přežila. Po válce jsem vyhrála první mistrovství juniorek a tu samou sezónu jsem se stala mistrní republiky poprvé. To bylo v roce 1947.

Paní Pachlová, žena Rudolfa Pachla, který tady vyráběl tu nejlepší čokoládu, měla dcerušku Jarmilku. Já jsem byla Ája, a oni jí říkali Jája. Paní Pachlová říkala, že bere Jájinku do Londýna, že tam našla výborného trenéra. Řekla mojí mamince: „Jestli mi Áju svěříte, tak já ji vezmu do Londýna na dva měsíce, a uvidíme, jestli jí ten trénink pomůže.“ Maminka s radostí souhlasila, protože se s paní Pachlovou velmi dobře znaly. Tak jsem jela do Londýna. Potkala jsem pana Gerschwilera, mého trenéra, a okamžitě jsme si rozuměli, to byla taková láska na první pohled. On věděl, že jsem houževnatá a že chci opravdu vyhrát, že to myslím vážně.

Takže to byly dva měsíce v Londýně, a pak jsem jela každou sezónu do Londýna na čtyři měsíce, pak na tři měsíce a potom na šest měsíců. Bruslila jsem na uzavřeném stadiónu, tady jsme žádný uzavřený stadión neměli. Tehdy už bylo dost těžké vyjet do zahraničí, takže maminka řekla na úřadech: „Podívejte se, jestli chcete, aby Ája soupeřila s Angličany a s Američany, tak musí trénovat přes celé léto, musí trénovat v uzavřených stadiónech.“ Tak mi dali povolení a já jsem jela do Londýna. Tam jsem trénovala vždycky v létě asi pět sezón, a potom, v roce 1949, jsem se stala mistrní světa poprvé. Jaký to je pocit, to se nedá vylíčit, to je ten nejkrásnější pocit, reprezentovat svoji zemi a být nejlepší.

Klikněte pro větší obrázek Reprezentovat lidi ve své zemi, to bylo opravdu báječné. A pak rok nato obhájit mistrovství světa, to je těžší, než to vyhrát poprvé. Každý na vás čeká, každý je zvědavý. Já jsem chtěla obhájit mistrovství světa, protože jsem nechtěla, aby někdo řekl, že jsem to vyhrála náhodou. Já myslím, že každý sportovec chce obhájit svůj titul. Mně se to podařilo. Pracovali jsme víc, zdvojnásobili jsme všechny dvojité skoky, a já byla první z žen, která udělala dvojitého Lutze. Ten byl tehdy nejtěžším dvojitým skokem, asi jako dneska trojitý Axel.

Ty dva poslední roky byly opravdu těžké, protože to jsem bruslila sedm hodin denně a Arnold byl velice přísný trenér. Arnold a jeho paní se stali mým druhým tatínkem a maminkou, ale byl na mě opravdu přísný. Ze začátku jsme spolu mluvili německy, protože já jsem ovládala němčinu velice dobře, ale chtěla jsem se naučit anglicky, tak Arnold mě dal do jedné anglické rodiny, kde jejich dceruška taky bruslila. Tam jsem se začínala učit anglicky. Naučila jsem se dost brzy, já jsem na jazyky docela šikovná.

Ale pamatuji si na jeden rok, to už byl rok 1950, vlastně rok 1949 v létě, to už jsem byla mistrně světa. Na stadiónu nebyla ani noha a my jsme tam trénovali paragrafy na takovém kousku vzadu. Udělala jsem jich už takových pět, a Arnold řekl, že musím znovu. Já jsem na tom neviděla žádnou chybu, měla jsem pocit, že když jsem mistrně světa, takže to bylo výborný. Tak jsem prostě odešla z ledu, dala jsem si chrániče na brusle, odešla jsem do šatny a začala jsem si zouvat pravou botu. Arnold jako kliďas přišel za mnou a řekl: „Ájo, vstaň.„ Já jsem vstala, a on mi vlepil takovou facku, že jsem se celá zapotácela. A potom mi řekl: „Tak, jestli se budeš takhle chovat, tak nikdy neobhájíš mistrovství světa. Tak si tu botu zase obuj a zašněruj, a jdeme udělat další paragrafy.“ To byl jeden takový zážitek, na který nikdy nezapomenu. Kdyby se to stalo trenérovi v Americe teď, tak okamžitě maminka soudí trenéra, že dal dítěti facku.

Tak to jsou mé zážitky. A další bylo, že jsem byla tak trošku zamilovaná. Z Ameriky přijela revue na kolečkových bruslích. A jeden z těch mládenců chodil do Richmondu bruslit. Slovo dalo slovo a on říkal: „Půjdeme na tenis, přines si raketu a když máš v poledne tu hodinku volno, tak si zahrajeme tenis.“ To mně bylo takových sedmnáct let. Tak jsem schovala tu raketu, nikdo ji neviděl, propašovala jsem ji z domu a nikdo o tom nevěděl. Když jsem vypadla z toho stadiónu, tak jsem si říkala, že už to mám vyhraný. Jdu od stadiónu směrem k tenisovým kurtům, a najednou slyším zapískání, což Arnold uměl velice dobře. Ten signál jsem znala velice dobře, takže jsem se otočila a tam stál Arnold a mával na mě, abych šla zpátky. Tak jsem nemohla hrát tenis a bylo po lásce.

Klikněte pro větší obrázek Poslední dva roky mého pobytu v Československu, to byly roky 1948 a 1949, začaly být politicky velice těžké. Měla jsem jet například trénovat do Londýna v létě 1949, ale mně bylo nařízeno, že musím nejprve běžet štafetu s Emilem Zátopkem, přinést tu štafetu panu Gottwaldovi a potřást mu rukou, jinak bych nedostala povolení jet na trénink. Tak jsme uběhli tu štafetu. Byla to legrace, protože já jsem tak moc neběhala, ale Emil Zátopek byl báječný, ten mi s tím velice dobře poradil, takže to bylo fajn. Zdrželo mě to ale v trénování o takové tři týdny až o měsíc.

Roku 1949 jsem obhájila můj čtvrtý titul mistrně republiky, mistrně Československa. Tatínek mě jednoho večera zavolal a řekl mi: „Ájo, pojď, půjdeme se projít na Karlův most.“ Příliš pozdě to nebylo, bylo asi tak půl šesté, ale mně bylo divné, že jdeme na Karlův most. Já jsem tatínka milovala a vždycky jsem si s tatínkem chtěla užít každou chvilku, kterou jsem mohla. Přišli jsme na Karlův most a tatínek povídá: „Podívej, Ájo, s maminkou jsme se dohodli a už jsme o tom hovořili, že ať už obhájíš mistrovství světa nebo ne, my bychom byli rádi, abys zůstala na Západě, abys zůstala v Londýně.“

Druhé mistrovství se mělo konat v březnu 1950 v Londýně, a tohle bylo pár týdnů předtím, než jsem tam odjela. Já jsem se samozřejmě zarazila, protože jsem o tom předtím nepřemýšlela. Ale řekla jsem si, že jestli vyhraju a obhájím mistrovství světa, tak že možná pojedu do Ameriky a stanu se velkou hvězdou největší americké lední revue, něco podobného jako Sonja Henie. To byl takový můj velký sen, jet do Ameriky a vystupovat jako velká hvězda. A to mně nebylo dovoleno, protože ten režim, co tehdy byl, ten tomu nepřál. Stát mi nařídil, že ať už vyhraju mistrovství světa nebo ne, že musím do Moskvy, že musím do Ruska, že tam zůstanu, budu tam bydlet, a maminka s tatínkem zůstanou tady v Praze.

Klikněte pro větší obrázek Měla jsem učit ruské děti bruslit, protože v tu dobu, v roce 1949 a 1950, Rusko nemělo ani jednoho hokejistu a ani jednu krasobruslařku nebo krasobruslaře. Ztratila bych maminku a tatínka a byla bych v Rusku sama. Jako mistrně světa jsem ale chtěla jet do světa, já jsem chtěla ukázat světu, co jsem dokázala. Neměla jsem nic proti učení, to ne, ale na to, abych učila, jsem byla ještě moc mladá. V sedmnácti člověk chce bruslit, já milovala bruslení. To, co jsem dělala, to mě strašně bavilo. Kdyby mě tehdy pustili do zahraničí, tak jsem si jistá, že bych jela na rok nebo na dva do revue, a zase se vrátila. Ale takhle to prostě bylo nemožné.

Když mi tohle tatínek řekl, že se s maminkou takhle dohodli, abych zůstala venku, tak jsem trošku nad tím přemýšlela a řekla jsem si, že to je dobrý nápad. Neměla jsem ani žádné slzy, protože jsem si vůbec nepomyslela, že to bude trvat čtyřicet let, než se vrátím do rodné země. A nikdy jsem si nemyslela, že to bude trvat třináct let, než znovu uvidím tatínka a možná rok a půl, než znovu uvidím maminku. To mě tehdy naprosto nenapadlo.

Maminka asi měsíc po tom, co já jsem odešla, tajně zmizela ze Slezské ulice na Vinohradech do jiného města, a tam nastoupila do letadla, které letělo do Německa, do Erdingu. Takhle se potom maminka za mnou dostala na Západ. Já už byla v Americe, takže jsem pro ni poslala. Maminka se dostala do Ameriky asi dva měsíce po tom, co z Československa odjela. A tak jsme začaly život v Americe spolu.

Klikněte pro větší obrázek Jela jsem do Ameriky a vstoupila jsem do lední revue. Byla to lední revue Ice Follies. Tam začal úplně jiný život. Já bych řekla, že začala moje krásná doba a krásný život. Já bruslení vždycky milovala a teď jsem prostě doufala, že budu bruslit a vystupovat navždy a stále. A trénink pokračoval, jenomže to bylo trošku jiné. K tomu, co jsem už uměla, to byly dvojité skoky a jízda, k tomu se musela přidat ta show. Já vždycky milovala obecenstvo, já jsem vždycky měla ráda vystupování, ale bylo toho hodně, co jsem se musela učit. Moje přítelkyně z revue mi říkala: „Ájo, před každým vystoupením se čistí bílé boty. Nesmí být špinavé a i tkaničky musí být čisté. A nikdy nesmí viset a plácat se okolo boty, to se prostě nesmí. Kostýmy musí být také v pořádku a stoleček s líčidly vždycky perfektní.“ To byly věci, které by člověk jinak nevěděl. Někdo vám to musí říct. To byla vlastně další disciplína, a tak to šlo tři léta. Po třech letech jsem přišla k Ice Capades, tam jsem bruslila třináct let, takže to bylo vlastně šestnáct let profesionálního života. Ice Capades byla trochu víc profesionální, víc taková divadelní a byly tam nádherné kostýmy.

Stále jsem ale měla jeden problém, a to bylo mé jméno. Nikdo nemohl vyslovit moje jméno. Vrzáňová. Vždycky to byla „mistrně světa“, „tmavovlasá dívka“, „vysoká dívka“, ale místo „Ája“ mi říkali „Áža“ a příjmení nikdo neuměl vyslovit. Nakonec jsme s maminkou odstřihly to „Vr–“ a nechaly jen „Zanova“, tak jsem byla Aja Zanova. Chtěla jsem, aby to znělo česky, tak to „–ová“ tam zůstalo. Od toho dne jsem měla jméno. Už žádný problém, byla jsem Aja Zanova.

Po třech letech cestování s Ice Follies jsme se usadily s maminkou v Hollywoodu v Kalifornii, kde jsme koupily vilku, a maminka začala učit zpěv. To byl její koníček. Chtěla stát na svých vlastních nohách, a já jsem měla místo, kam jsem se za maminkou mohla vždycky vracet.

Za pár let nato přijel tatínek. Pamatuji si, jak byl hrdý a pyšný. Seděl v první řadě a říkal, že se konečně dočkal, když mě vidí v lední revui. To bylo nádherný, protože jsem tam měla tatínka, měla jsem v Americe maminku, a byli jsme opět spolu pohromadě. Ale bohužel, tatínek říkal, že už je pozdě začínat v cizí zemi a vrátil se domů, to mě samozřejmě srdce bolelo.

Ale abych nemluvila stále jen o práci, párkrát jsem se taky v Americe zamilovala. Vždycky jsem zavolala mamince do Hollywoodu: „Maminko, já jsem zasnoubená.“ „A kde je ten prsten?“ zeptala se maminka. Ale nebylo to asi to pravé, protože potom, po mé kariéře, asi o šestnáct let později, jsem se setkala s Pražákem, s Čechem. Jmenoval se Pavel Steindler a byl to velký restauratér. V New Yorku vlastnil několik restaurací. Tady ten prsten hodil do skleničky šampusu a řekl, že jestli se mi bude líbit, ať si ho nechám. A já jsem řekla, že se mi líbí. Svatba byla krásná a byla v New Yorku.

Klikněte pro větší obrázek Po svatbě jsem Pavlovi řekla, že bych mu ráda pomáhala a spolupracovala s ním. A tak mi Pavel jako svatební dar postavil úplně novou krásnou restauraci, která se jmenovala Duck Point, my jsme jí říkali „Kačárna“. Specialitou tam byla pečená kachna, pečená husa, řízek, prostě typická česká jídla. Ta restaurace se stala tak populární, že tam chodilo hodně slavných lidí, hodně divadelníků, ale i hodně sportovců. Každý, s kým jsem měla kontakt a kdo jel do New Yorku, tak mě navštívil. Byla to ohromně populární restaurace. Mě to strašně bavilo a osobně jsem vítala hosty. Když Martina Navrátilová též odjela z Československa, tak se na nás také přišla podívat, přišel i Miloš Forman a všechny špičky, které tenkrát zůstaly venku. Byl to opravdu zase jiný život, ale já jsem se rychle učila a přizpůsobovala se, takže mě to strašně moc bavilo. Tu restauraci jsme měli deset let. Pak jsme si s Pavlem mysleli, že uděláme něco většího, a tak se restaurace prodala. Ztratila jsem pár slziček, ale šlo se dál, šlo se zase výš.

Já bych se ráda zmínila o jedné věci, a sice o image hvězdy. O disciplíně, kterou jsem dostala do vínku, které jsem se musela naučit v bruslení, která mně tak ohromně pomohla i v celém životě po bruslení. Jak jednat s lidmi, to je v Americe strašně důležité. Já stále ještě dělám rozhovory s novináři a v rádiu. Jak se chovat k novinářům, to jsem se naučila, protože jsem měla těch rozhovorů hodně za ta poslední léta. Vždycky jsem jim poslala malou kartičku, malé psaníčko: „Děkuji vám, že jste o mně mluvili a že jste o mně napsali.“ A musím říct, že celých těch šestnáct let, co jsem bruslila, tak se na mě vždycky těšili, protože moc lidí to nedělá, neudělá si ten čas. Jakmile se odjede z jednoho města, tak se zapomene, pak je zase další město a zase se zapomene na ty lidi, kteří vám vlastně pomáhají. Lidi od tisku, novináři z rádia a z televize, ti vás vlastně udržují nahoře jako hvězdu, to je strašně důležité pro image hvězdy.

V roce 1990, když jsem poprvé přijela do Prahy, tak jsem měla tiskovku hned na letišti a pak tady v hale. Novináři mi říkali, že když jsem bruslila a pak jsem měla restauraci, že jsem jistě strašně bohatá. A já jsem se trochu zarazila, protože o tom se v Americe nemluví. Ono je vidět, jestli se vám vede dobře, nebo jestli se vám vede špatně, ale to, jestli jste bohatí, o tom se nemluví, protože každý to bohatství vnímá nějak jinak. Já se cítím bohatá, protože mám přátele, jsem zdravá a stále pokračuji v bruslení. Život mě baví a všechno je O. K.

Stopáž37 minut
Rok výroby 1993
 ST 4:3
ŽánrDokument