Návštěva u předního světového podnikatele Tomáše Bati v jeho domově v Torontu (1991). Připravili: A. Ulm, Z. Stropek, A. Doležel a V. Holomek

Pořad bylo možné přehrát do 1. 1. 2012
Video není k dispozici

Klikněte pro větší obrázek „Když vám mám vyprávět o své kariéře, tak myslím, že je správné vám říct, že vlastně ta kariéra se začala formovat, když jsem byl ještě velmi mladý, myslím, že v té době, kdy mě rodiče naučili mluvit česky. Ale potom přišla vychovatelka, která mně ještě před tím, než jsem začal chodit do zlínské obecné školy, dala základ angličtiny a němčiny.

No a potom to pokračovalo. Zajímavé bylo u ševcovské rodiny, že když jsem chodil do obecné školy, tak v té době mnoho kluků chodilo v létě bosky. A já jsem přece nemohl být jiný, a jak to dneska je, že mladí lidé imitují jeden druhého, tak já jsem, k nelibosti svého otce, taky občas do té školy bosky šel.

Ale ta výchova pokračovala v tom, že velmi brzo jsem dostal na Vánoce verpánek, a to mně dalo signál, že se blížím k zájmům mého otce a že toto je další krůček k nějakému tomu logickém vývoji, k ševcovině. Víte, ševcovina u nás ve Zlíně bylo něco, na co jsme všichni byli nesmírně hrdí, to byla prvotřídní krásná profese. A na to jsme hrdí ještě dodnes. Můj dědeček pracoval jako mladý muž u Baťů a i můj tatínek pokračoval v rodinné tradici.

A myslím, že další krok v té mojí výchově bylo to, abych se stal samostatným. Kupříkladu když mně bylo asi tak osm let, tak mě moje matka zavezla na prázdniny na Fríské ostrovy na severu Německa, a když byl čas po těch šesti týdnech jet domů, tak místo toho, aby pro mě matka přijela, tak jsem dostal telegram, a paní ředitelka toho penzionátu dostala taky telegram, abych přijel zpátky do Zlína sám. No, trošičku mně bylo těžko. Bylo to nejdřív lodí a potom s dvojím přesedáním v noci do Prahy a potom do Zlína. Ale když jsem přijel, tak jsem byl velmi hrdý na to, že jsem se do toho Zlína dobře dostal.

A když jsem potom dokončil obecnou školu, tak můj otec konstatoval, že by bylo dobré trošičku se obeznámit s jinými školními systémy, a tak jsem jel na dva roky do Anglie. A to bylo nejenom cestování, ale už se k tomu připojilo také řízení financí. Dostal jsem rozpočet na jeden rok, kolik to školné bude stát, kolik bude stát přijet domů na Vánoce a na prázdniny a kolik bude stát vrátit se zase do Anglie. K tomu otec přidal velmi pěkný obnos, který když uspořím, tak bude můj, a z toho jsem měl značnou radost.

Když jsem přijel do školy, tak jsem v Londýně otevřel účet, a v bance byli překvapeni, že takový mladý člověk bude disponovat penězi, ale hráli tu hru velice vážně. Dali mně šekovou knížku a já jsem potom dal řediteli školy šek na školné. Ten to s úsměvem přijal, ale potom napsal mému otci, že si nemyslí, že je dobré, aby žák sám platil řediteli školy školné, že mu to možná dá do hlavy různé myšlenky ohledně disciplíny. Musím vám ale říct, že mně to nikdy nevlezlo do hlavy a nikdy jsem si nemyslel, že když jsem předal peníze, které mi otec dal, tomu panu řediteli sám a šekem, že by mě to opravňovalo k jakýmkoli výhodám. A můžu vás ujistit, že angličtí učitelé mně absolutně žádné výhody neposkytli. Ono v Anglii ještě tenkrát občas, když se některý ten školák nechoval na sto procent podle předpisů, tak se nějaký ten výprask ještě taky administroval. Nedostal jsem jich moc, ale nebyl jsem ušetřen žádných privilegií, že jsem jim dal ten šek.

Za velmi důležitou součást mého tréninku považoval otec to, abych se mohl obeznámit s několika pracemi v plném tempu, tak, jako to musel provádět každý pracovník, a často mnohem starší pracovník, na důležitých operacích na botách, abych poznal, jaké to je, prací si vydělat na ten chlebíček.“

Stopáž40 minut
Rok výroby 1991
 ST 4:3
ŽánrDokument