Rozhovor s režisérem a scenáristou Václavem Vorlíčkem

Arabela měla ve světě ohlas, má ho ještě dnes?

Já o tom nejsem až tak přesně informován, ale je pravda, že nedávno mi přišla zpráva z Dílie, že se zase někam dál Arabela prodává. Ani to člověk v podstatě nestačí sledovat.

Musel jste po technické stránce seriál nějak rekonstruovat, než jste ho uvedli na DVD, jako např. triky?

No podívejte se, kdyby se všechny ty triky, které jsme tam použili, daly zpracovat dnešními metodami, na jaké se dneska chystám s pokračováním Saxany, Dívky na koštěti, tak by ten seriál samozřejmě vypadal jinak po technické stránce. Je na něm samozřejmě znát, že jsme ty triky dělali velmi jednoduchým, řekl bych naivním, způsobem, ale došli jsme k plnému uspokojení diváků. Takže si nemyslím, že je třeba dělat nějaké opravování. Nerad bych se k tomu vracel – co bylo jednou zpracováno a co, dalo by se říct, prošlo Evropou, nebo možná i světem, ke spokojenosti diváků.

Arabela Nagyová-Šafránková?

Já jsem naprosto pevně počítal s tím, že ji bude hrát Libuška Šafránková, ale bohužel jsem s tím přišel do doby, kdy to nešlo. Libuška byla natolik uvázaná jinde, že tu roli nemohla s čistým svědomím přijmout a nás čekalo nepřetržité, skoro roční natáčení.

Říká se, že většinou ty nejlepší věci, které člověka v životě potkají, přijdou nečekaně, jakoby náhodou, a naopak ty, o které člověk léta usiluje, tak nebývají většinou ty nejlepší - jak to bylo s Arabelou?

Tak máte naprostou pravdu, že to bylo nečekané. Já jsem zrovna dotočil pohádku Jak se budí princezny a společně s Milošem Macourkem jsme byli pozváni na tehdy Československý TELEXPORT, že tam je muž, který by s námi velice rád mluvil. Byl to pán z Westdeutscher Rundfunk (WDR) z Kolína nad Rýnem a dal nám nabídku. Nesmírně nás překvapil, poněvadž nám vyjmenoval naše filmy podle let, jak jsme je točili, a měl to přesně zdokumentované. Hned na místě nám řekl, že všechny naše filmy kupoval, pravidelně vysílal a měl vynikající sledovanost, a proto by od nás rád něco, co by bylo něco jako Dívka na koštěti, Tři oříšky pro Popelku, Jak utopit Dr. Mráčka…
Psal se rok 1976 a on si u nás objednal TV seriál, se kterým jsme autorsky neměli vlastně žádné zkušenosti. My jsme pracovali s dimenzí 85 a 90minutovým hraným filmem, komedií. No a najednou jsme měli dělat 28minutové díly, čili úplně jiná dramaturgie. On měl zároveň požadavek, aby každý díl samozřejmě začínal a končil zajímavě, aby tam bylo nastraženo nějaké napětí, prostě čekání na pokračování.

Když Vás tak poslouchám, tak to je docela těžký úkol, něco takového vůbec vytvořit…

No byl to pro nás vlastně úplný novotvar. Musím po pravdě přiznat, že jsme to rok a půl zkoušeli…k jaké tématice se uchýlit. Pan z WDR nám řekl: „Víte, klasické pohádky, to dnešní moderní děti už nezajímá…“ No a když jsme mu pak předestřeli návrhy na budoucí scénář, to už jsme za ním jeli do Kolína nad Rýnem, tak nám řekl, že je to úplně jiný přístup, že pracujeme sice s klasickými pohádkami, ale děláme z toho takový báječný mišmaš reality a pohádky. Řekl, že to bere, a že okamžitě jede do Prahy uzavřít smlouvu s tehdy Československou televizí. Vtip byl taky v tom, že pokud má být takový seriál patřičně výpravný, potřebuje poměrně velké finance. Byly zdroje, když jsme např. potřebovali nějaké krejčovské materiály na šití kostýmů, které tady nebyly k mání, tak se jednoduše poslaly z Německa a bylo to.

Klikněte pro větší obrázek Jak jste vůbec přišli na jméno Arabela?

To bylo tak, že jsem měl takový klukovský zážitek. Asi ve 13 letech jsem se dostal ke čtení Kroniky Pickwickova klubu a tam se vyskytovala taková dívka, která mě jako malého kluka oslovila. Byla mi velice sympatická (teda jak byla ta postava popsána). Tedy ne že bych se do ní zamiloval, ale byla to velice mile líčená ženská postava a jmenovala se Arabela. My když jsme to jméno použili, tak Němci to brali úplně normálně, samozřejmě. V bavorských rodech se jméno Arabela vyskytuje běžně. To pro nás to jméno znělo exoticky a mile.

Ten příběh je celý váš, nebo jste se inspirovali nějakou pohádkou?

Pokud se diváci pamatují, a já doufám, že se pamatují, tak těch pohádek je tam nakousnuta celá řada. My jsme s nimi potom pracovali ve prospěch komiky a komična v tom smyslu, že jsme pohádky obraceli naruby.

Když jste psali seriál, už jste počítali s hereckým obsazením?

Jak ty figury vznikaly, tak už taky získávaly vzhled v představách při psaní, aniž bychom ty herce oslovovali. Takže jsme jim tam už vlastně rozdávali role. Takže bylo jasné, že pan Majer bude Menšík, paní Majerová Stellinka Zázvorková…

Měli jste problém nějakou roli obsadit?

No veliký problém byl s postavou, kterou jsme napsali jako negativní, a to byl samotný Rumburak. A já jsem sáhnul po Jirkovi Lábusovi, poněvadž Lábus budí v lidech spíše sympatie, takže negativní figura dopadla defacto jako diváky nejoblíbenější postava i přes to, že je obdařen negativními vlastnostmi.

Bylo těžké vyblokovat nejlepší české herce na rok natáčení?

To samozřejmě problém byl, poněvadž se netočilo jenom v Praze a jejím nejbližším okolí. Všichni herci byli vázáni v divadlech. Sovák v Národním divadle, paní Janžurová v divadle Na Vinohradech… Všichni byli zaměstnáni v divadlech. No ale podařilo se to dát produkčně dohromady a musím říct, že to byl zázrak, protože tam hrálo více než 125 herců, když počítám i drobné role. Znamenalo to neustále frekventovanou dopravu mezi natáčecím místem a Prahou. Museli jsme se i přetahovat o herce s jinými filmovými produkcemi o jejich uvolnění. Točili jsme skoro rok každý den bez jediného prostoje.

Děkujeme za rozhovor!

Rozhovory