Rozhovor s představitelkou Xenie Dagmar Patrasovou

Jak hodnotíte Arabelu dnes?

Možná, že to větší kouzlo bylo dřív v tom, že nebyly takové technické vymoženosti jako dnes, kdy se všechno dá udělat na počítači. Že to bylo takové opravdovější. Triky, které tam byly, tak s těmi si skutečně hráli, dávali si hodně velký pozor. Někde to malinko bylo vidět, třeba v té další sérii byl průhledný Jirka Lábus s čepičkou, tak malinko. Ale toho si člověk nevšimne. Toho si všimneme my, kteří o tom víme, a nebo vy, co seriál máte zhlédnutý několikrát, ale divák si toho nevšimne. I když jsou takové děti jako ty moje, které jsou potrefené mojí profesí, a které si toho už všímají.

Dívaly se Vaše děti na Arabelu?

Dívaly se… Anička, ta ji vlastně viděla teď podruhé, když jí bylo pět–šest let, tak ji viděla poprvé. Teď, jak se vysílají pořad ty seriály dokola a s odstupem většího času, tak vlastně dorůstají noví a noví diváci, což je nádherný. A kvalita těch seriálů, jako byli Návštěvníci, Arabela a třeba Pan Tau (to bylo taky vynikající), tak vlastně zaručuje to, že se pořád ty filmy a seriály líbí. Třeba Smrt stopařek, když vzpomenu, tak tam byla poprvé použita tzv. ruční kamera! Když jsem utíkala lesem a honil mě vrah, tak i kameraman Josef Vaniš si ten běh smrti proběhl se mnou.
Na druhou stranu, já jsem teď byla s rodinou v Disneylandu. Proběhli jsme samozřejmě triková studia, což mi bylo jasný, ale děti se radovaly. A byli jsme také v takovém domě hrůzy, kde byla nevěsta, která se nechtěla vdávat, všude byli takový samí umrlci a tancovala tam smrt na svatební hostině a všichni byli zvláštně mrtví. Všechno to bylo promítaný, jezdilo se ve vozíčkách a pod vámi vlastně běžela svatba, ale ne, že by se tam hýbaly nějaké voskové figury. Bylo to promítání, ale působilo to věrohodně. A když jsme vyjížděli zpátky, tak nás to otočilo do takových zrcadel a nad námi byli kostlivci – pištěli jsme, ale bylo to hrozně krásný. To stojí za to. Tak jsem se vlastně vrátila do pohádky a vůbec mi ta civilizace nechyběla. Naopak jako Xenie jsem měla ráda svět lidí.

Kolik Vám bylo let při natáčení Arabely?

To bylo před Návštěvníky. Návštěvníci se točili v roce 1982, do titulků se vždy dává rok dokončení nebo rok vysílání. Arabelu jsme dělali v roce 1978–1979, takže v roce 1978 mi bylo 22 let.

Když Vám byla nabídnuta role Xenie, kývnula jste ihned?

No jejej! Spousta hereček dělala konkurz a kamerové zkoušky na role sester Arabely a Xenie a z nich jsme vzešly Libuška Šafránková a já. Libuška potom onemocněla a už se nedalo čekat. Onemocnění vypadalo tak na tři neděle, měla těžkou angínu. Bylo to prostě na dlouho. Tak si pan režisér Vorlíček začal pouštět filmy, kde jsem hrála já, a tak narazil na Smrt stopařek, kde viděl Janu Nagyovou. Takže Arabela byla vybírána ke Xenii díky Smrti stopařek. Absolvovala jsem kamerové zkoušky, dřív se castingy nedělaly, ale kamerové zkoušky, jak se kdo ke komu hodí. Myslím si, že pan režisér už měl jasno, co se týká Libušky, a teď k ní hledal sestru. Když jsme potom už točili naostro, tak kolikrát musel mírnit Janu Nagyovou a říkal jí: „Prosím tě, ty hraješ tu hodnou, ne tu zlou. Dáda hraje Xenii!“ Protože ona je temperamentní Slovenka, takže to bylo opačně. Také si myslím, že Arabele moc pomohlo dabování Libuškou Šafránkovou. Tam samozřejmě zazněla měkká slovenština, ale hlas Libušky to podle mě ohromně zvedl.

Nechtěla jste třeba hrát princeznu Arabelu Vy?

Ne, kdepak. Jednak jsem se typově víc hodila na tu mršku a nehledě na to, že Jana Nagyová je prostě nádherná holka princezna, tak to vůbec nepřipadalo v úvahu. Ale hlavně mě to bavilo, protože každého herce baví protikladná role, než třeba i ve skutečnosti jste. Mohla jsem třeba vypadat na Xenii, ale nebyla jsem zlá, protivná nebo nepříjemná, byla jsem taková normální, ale bavilo mě si na to zahrát. A pakliže tomu diváci uvěřili, a jako že ano, protože leckdy jsem zaslechla: „Hele, to je ta zlá Xenie!“ a nebo „Ahoj Xenie!“, jak na mě děti volaly. Tehdy jsem ještě filmy pro děti nedělala a ony na mě pokřikovaly: „Ahoj Xenie, hele, strč draka do elektrárny, ať máme víc energie.“ a nebo „Spláchni trpaslíky do záchodu.“ a tak podobně. Ony mě braly spíš jako takovou rošťandu. Ne, jako že bych byla zlá. A to mě potěšilo, a když tomu věřili dospělí, kteří sedli a napsali: „Proč jste udělala to a to…“, tak i to mě potěšilo, takový dopis, protože jsem té paní odepsala, že jsem to musela opravdu dobře zahrát, když tomu uvěřila. A to je podstata každého herce.

Co Vám seriál dal, nebo naopak vzal?

Mně dal strašně moc. Jednak mi dal nádhernou příležitost se učit od svých kolegů herců, někteří už bohužel nejsou mezi námi, jako například Jiří Sovák, Láďa Menšík, Stellinka Zázvorková, Vlastík Brodský, Jiří Kodet, Jirka Hrzán… Bylo jich hodně, byla to úžasná spolupráce a velice oceňuji jejich přístup, na rozdíl třeba od dnešních některých herců (i když podotýkám, že nejsou všichni stejní), kteří hráli v jednom filmu, tak už vás potom ani nepozdraví, když vás potkají na place, a potom podruhé už mají nos nahoru. Kdežto tahle generace herců, se kterou jsem já měla čest točit Arabelu a zažít to natáčení, včetně štábu, včetně kameramanských mistrů, režiséra, pomocných režisérů, zvukařů - všichni byli prostě úžasní a vstřícní a strašně pomáhali nám, mladé generaci herců. Povzbuzovali nás, taky nám radili, ale velmi decentně a jemně, takže prostě natáčení s nimi bylo nádherné. V tomto ohledu mi seriál dal hodně.
Také mi dal to, že to byl takový můj rozběh do dalších pěkných rolí. Taková startovní čára, kdy jsem začala pošilhávat po dětech, po práci pro ně. A hlavně děti na mě hodně daly na ulici, a potom jsem se dostala v České televizi, tehdy v Československé, k mnoha nádherným příležitostem v pohádkách. Za všechny snad mohu jmenovat Královnu Koloběžku, Ráčkovací nebo Jak se mele babí hněv, bylo jich hodně. Tam jsem už hrála různé postavy. Třeba Zdenička, ta byla taková plná života. „Pstruh v horské peřeji“, jak říkal Honza Čenský, nebo úžasná princezna Karolína, která si vymyslela, že bude mít každé roční období narozeniny, protože ráda dostávala dárečky, a že je vlastně moderní a vznešené, když se ráčkuje. Takže všichni museli ráčkovat přesto, že uměli mluvit normálně.
Pak už jsem dostávala spoustu příležitostí. Ocitla jsem se ve vysílání pro děti. Přišla jsem vlastně první s tím, dá se možná říct v historii ČT, že jsem tehdy začala cvičit s dětmi ve Studiu Kamarád. Potom v pohádkových inscenacích jsem zpívala, ve Studiu Kamarád byl vyhlášený Pohár pro písničku a já jsem vyhrávala jeden za druhým. Pak už to pro ně byla nuda, tak se to zrušilo. A ty poháry, co jsem dostala, tak byly opravdové-zmrzlinové. Tak ty jsem vyhrávala já. (smích) A vlastně tím, že jsem zavedla cvičení pro děti, že jsem začala zpívat a mělo to velký úspěch, což dokazovaly vyhrané poháry za písničky, tak manžel vymyslel, že bych mohla natočit desku pro děti, která tady tehdy ještě nebyla, vlastně pro děti nikdo nezpíval. Tak jsme natočili první desku Pasu, pasu písničky, měla jsem úžasné autorské zázemí v pánech Svěrákovi, Uhlířovi, Mládkovi, Jiřím a Ondřeji Suchých, prostě hvězdné autorské obsazení. Titulu "Pasu, pasu písničky" se prodalo půl milionu nosičů a hráli to tehdy ještě hodně v rádiu. Pak se přestaly dětské písničky hrát v radiích, ale přestože se začaly hrát vlastně komerčnější věci, tak se stejně moje desky prodávaly nejvíc, a prodávají se dodnes slušně, protože děti si je vyhledají samy. Dokonce jsem dostala v roce 1997 Zlatého Českého slavíka za nejprodávanější zpěvačku. A to byla deska Vánoce s Dádou, mám certifikát, nemůže mi to nikdo upřít (smích).
A povedlo se mi, když jsem nazpívala písničku Rumba rej, tak jsem jí vlastně nazpívala a nechala jsem namalovat takovou komiksovou blondýnu TOXIC BABE (taková jedůvka) a Monitor EMI ji rozeslal všem rádiím a dýdžejům. Hráli to celé léto, byla jsem na prvních místech a oni dělali, jako že nechtějí prozradit, co to je za zpěvačku, že to je jejich nový objev. Nepoznali, že jsem to já, a později jsem byla hostem Prima jízdy na Primě, kde jsem řekla, že jsem si pozvala hosta právě TOXIC BABE, že se mnou často jezdí a zpívá dětem hit Rumba rej, a že tady zazpívá. Během reklamy jsem si narazila blonďatou paruku a velký brýle, převlečená jsem už byla pod tím, co jsem měla na sobě, a v konci písničky jsem shodila tu paruku a brýle a neznámá zpěvačka byla odhalena. Zdeněk Mahdal říkal tehdy: „A nebojíte se, že se na Vás naštvou a že Vás přestanou hrát?“ Řekla jsem na to, že se vůbec nebojím, že mně stejně nehrajou. Pěkně jsem je napálila (smích).

Vzniklo mezi Vámi a herci během natáčení Arabely přátelství s někým, koho jste ještě třeba neznala?

No přátelství… Já jsem jich předtím znala spoustu, protože jsem třeba jako sedmnáctiletá točila 30 panen a Pythágoras, kde hrál Broďulka, Jiří Menzel, Josef Somr a spousta herců z té generace, takže já jsem je znala i jako studentka konzervatoře tehdy velmi dobře, akorát kdo tam byl pro všechny nový, to byla Jana Nagyová.

Která z těch sérií Arabel se Vám líbila víc, ať už z hlediska výsledku, nebo z hlediska natáčení jako takového? Co bylo třeba zajímavější?

Tak samozřejmě ta první, protože to bylo první, bylo to něco nového. Byla podle mě víc ucelenější a pohádkovější. Ta druhá řada, tam už bylo rozjeto několik příběhů naráz a už to bylo takové hodně napresované. I to si tehdy žádala doba, aby to bylo jakoby takové akční a aby se vlastně rozjelo několik příběhů. Mně třeba v té druhé sérii přišlo fajn, že jsem se stala maminkou, a tím pádem se Xenie stala i zodpovědnější, změnila se. Uvědomila si, že má syna a manžela, i když trošičku ztratila srdce u Fantomase, kterého obdivovala spíš pro jeho šikovnost a galantnost, který se k ní hezky choval a který jí pomáhal. Ale v momentě, kdy Rumburak ohrozil život jejího dítěte, tak by se rvala jako divoká šelma.

Děkujeme za rozhovor!

Rozhovory