Dokument o expedici do Himalájí (1989). Kamera a režie J. Král

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Kdo navštíví Nepál, nemůže nenavštívit Káthmándú, město vonící dálkou, dávnou historií, ale i nejryzejší současností. Kotlina má mnoho názvů: Země bohů a démonů, Nebeské království, Říše závratí, Brána horských velikánů. Ale země by mohla mít i množství jiných jmen, třeba „Království pouličních krav“, „Země nebetyčných rozdílů“ a všechna by byla stejně trefná – jako zároveň neúplná. V Nepálu nalezneme vedle sebe hluboký středověk stejně snadno jako žhavou současnost. V srdci Nepálu, v Káthmándú, to platí dvojnásob. Již v 6. stol. př. n. l. vzniklo v údolí řeky Bágmatí království kmene Kirátů, jehož králové tam vládli téměř půl tisíciletí.

Nejhlubší stopu ale v nepálské historii vyhloubila vláda névárské dynastie Mallú, která nastoupila v r. 1027 a uchovala si vedoucí postavení v Nepálu až do 18. století. Hlavními městy 3 částí státu byly Bhaktapur, Lalitpur neboli Pátan a Káthmándú. Vláda Mallú skončila vpádem vojska Ghurků. Prithví Nárájan Šáh, vládnoucí v letech 1742-1775, sjednotil opět Nepál a založil novou královskou dynastii Šáhů se sídlem v Káthmándú. V přímé linii z ní pochází i dnešní nepálský monarcha Bírendra Bír Bikram Šáh Déva, narozený 20.12.1945. Má 2 bratry, 3 sestry a následník trůnu se narodil 27.6.1971. Prvním Evropanem, který Nepál spatřil, byl v r. 1628 portugalský páter Joao Cabral. První podrobnější informace ale máme od italského jezuity Ippolita Desideriho z r. 1721. Jeho postřehy svým způsobem platí dodnes. „Nepál je království malé a jeho obyvatelé nejsou válkychtiví. Nicméně je nedobytné, neboť je ze všech stran obklopují vysoké hory a cesty tam vedoucí jsou strmé a v tak špatném stavu, že jsou pro vojska cizích národů naprosto neschůdná.“

Poezie architektury

Člověka maně napadají souvislosti: naše země, rozlohou stejně velká, obklopená horami, s cestami také ve špatném stavu, bývala vždy špatně přístupná – spíš pro turisty než cizí vojska. V Nepálu je tomu dnes opačně. V jednom z bývalých hlavním měst, městě umění, zvlášť. Pátan – dnes již součást Káthmándú, to je umělecký skvost. Město, vzniklé někdy na začátku našeho letopočtu, nabízí desítky kamenných a dřevěných pagod, z níž každá sama o sobě je skvost a všechny dohromady tvoří neopakovatelný umělecký soubor vytvářený po věky rukama névárských architektů a řezbářů, kteří jsou původními obyvateli káthmándského údolí. Dodnes zde tvoří třetinu populace, i když v celém Nepálu jsou jich jen 4 %. Architektonický styl několikapatrových staveb, pagod, hinduistických chrámů, byl vytvořen před 13 stoletími v Nepálu a stejně jako řezbářská výzdoba chrámů byl také doveden k neopakovatelné dokonalosti.

Poezie architektury se prolíná s poezií zvyků a tradic, kterých jako by se přítomnost ani nedotkla. Jako např. tradice Kumárí Deví. Névárské obce v káthmándském údolí si vybírají děvčátka od 3 do 5 let, která musí být bez zvláštních tělesných znamení, hezká i odvážná. Ta pak uctívají jako živoucí bohyně Kumárí Deví. Děvčátka žijí v izolaci, jejich chodidla se nesmí dotknout země a nesmí prolít svou krev. Ještě dnes se uvádí, že takových bohyní je v Nepálu nejméně 10. Jejich gestům a projevům je připisován velký magický význam a dá se z nich uhádnout budoucnost.

Nepál nabízí zajímavá srovnání s naší republikou. Je obdélníkového tvaru táhnoucího se od východu na západ v délce 885 km. Je širší na západě a užší na východě. Je jen o něco větší než Československo – o 17 500 km2. V počtu obyvatel vedeme my – asi o 1 milion. Obě země mají vedle sebe mocné sousedy, se kterými je váží letité historické svazky, ale i problémy. Rozdíl je v tom, že Nepál má tyto sousedy na severu a jihu, kdežto u nás jsou spíše ve směru od západu na východ. Stejné máme s Nepálem i barvy státní vlajky, ale nižší máme nejen své nejvyšší hory, ale nižší máme i počet vysokoškolsky vzdělaných lidí v poměru k obyvatelstvu. Zato se proti Nepálským můžeme pochlubit vyšší délkou života. Tato hranice je v Nepálu velmi nízká - nyní kolem 45 let. I když abychom za pár let nevěřícně nekoukali, kdeže je ta chudá země pod Himalájem i v těchto ukazatelích. Ale nechme srovnávání a vraťme se do ulic 400tisícové metropole Nepálu.

Náboženství a obchod

V ulicích stejně vše srovnávání končí a našinec neví, kam dřív skočit, co si koupit a kde na to vzít – čas i peníze. Obojího má přitom našinec v Nepálu tak málo. Bodhana – velká bílá polokoule s věžičkou a girlandami modlitebních vlaječek, je cílem poutníků. Je také místem modliteb. Mnich skládající poklony svým svatým podává úctyhodný sportovní výkon. Počítá jej kuličku po kuličce na jakémsi růženci. Sport chce zkrátka přesnost. A buddhistické obřady asi také. Modrooké stúpy jako by symbolizovaly velikost a moc svého náboženství – buddhismu. Nepálská současnost je jiná. Většina Nepálců dnes vyznává hinduismus. Vyznavače buddhismu a lámaismu potkáte spíše v horách. Ale ne proto, že by tam byli zatlačeni nebo vyhnáni. Nepál by nám mohl být vzorem v občanské i náboženské snášenlivosti. A co zdejší posvátné krávy? Dívají se na vše se směsí odevzdanosti a nevšímavosti a někdy to vypadá, že i nadřazenosti. Jsou jakoby mimo čas a prostor, jsou svaté. Snad i vědí, že zásada neubližování živým tvorům, odvěké pravidlo žít a nechat žít, se týká ze všech živých tvorů nejvíce jich.

Proč je kráva posvátná? Legendy vyprávějí o tom, že pradávní kočovníci mohli překonat rozsáhlé pouště a pustiny jen díky kravám. Jejich mléko zachránilo děti, jejichž matky je hladem ztratily. A od vděčnosti byl jen krok k dnešnímu postavení krav. S mlékem to sice valné není, ale trus je na indickém subkontinentu strategickou surovinou na topení. Stúpy jsou obklopeny krámky, které nabízejí příchozím vše možné i nemožné. Zboží inspirované zdejším uměním i ovlivněné suvenýrovými vlivy dovezenými sem statisíci turistů, kterým se snaží Káthmándú nabídnout vedle exotiky i jejich západní pohodlí. Protože obé je dobrým obchodem a pro návštěvníky dobrou zábavou. Mezi stúpami a pagodami podnikají pouliční obchodníci útok na vaši kapsu soustředěně, nepřetržitě a s širokým sortimentem. Prodávají se tu betel, sošky, ovoce, dříví, košťata, hrnce, talíře, poháry, dřevěné nádobí, výrobky z bambusu, koberce, kožedělné výrobky a kdoví co ještě. Navíc i předměty ze dřeva, mědi, bronzu, stříbra, zlata i různých imitací, které jsou vydávány, a někdy i náhodou jsou, za pravé poklady z dávné minulosti.

Řemeslné výrobky, jejichž tradice sahá do dávné historie, jsou i významným vývozním artiklem. Např. vysoce ceněných koberců se v Káthmándú utká ročně na 40 000 m2. Denně se člověku podaří uvázat 5, maximálně 6 000 uzlíků. Na 1 m2 je jich třeba 100, ale také 150 tisíc. Levně zde koberec nekoupíte. A dále to už ani nepočítáme: obchodníci s potravinami, zelináři, obchodníci s obilím, cukrem a další. Upřené kamenné pohledy vás sledují do všech světových stran. Se silou magicky umocněnou staletími pohlédly už do očí desítkám generací svých věřících. I člověk nevěřící cítí pronikavost jejich modrého upření k věčnosti. Stúpy jsou buddhistické chrámy, však se také Buddha narodil na území Nepálu, postavené na všech 4 světových stranách Káthmándú podle legend někdy před 2 000 lety.

Nepálské hospodářství a turismus

Tak, jak se prolíná v Káthmándú světské s církevním, buddhismus s hinduismem, minulost se současností, stejně tak se prolíná i život zdejší vesnice s městem. Nepoznáte, když už jste na vesnici, a kdy ještě ve městě. Zemědělství je úhelným kamenem nepálského hospodářství. Podílí se 57 % na tvorbě hrubého národního produktu a 2/3 na vývozu. Káthmándské údolí patří k nejúrodnějším místům Nepálu. Pěstuje se zde kukuřice, pšenice, proso, ječmen, brambory, chová skot, ovce a kozy, rozvíjí se zahradnictví, sadařství a chov drůbeže. Stačí sestoupit do čtvrti pod stúpou Swayambhunath a vstoupíte do míst, kde se město stává sýpkou vesnice, kde život plyne stejně jako před staletími při sušení prosa a pšenice. Je to další z tisíce tváří Káthmándú tvář klidná, vyrovnaná, s vráskami, které vyhloubil čas, a přitom svěží a krásná.

Produktivita zemědělství, stejně jako technologie, je stejná jako před staletími a těžko bychom i dnes napočítali v Nepálu více než 500 traktorů. Je to dobře, nebo je to tragédie chudého národa? Těžko hodnotit v zemi, kde život a názory na jeho smysl jsou tolik odlišné od našich. V letech 1967–80 stoupal příliv turistů o 20 % ročně. Dnes je v zemi více než 30 značkových hotelů a v nich přes 5 000 luxusních míst. Do toho nepočítáme ubytovny a noclehárny. Po horolezcích přišli vysokohorští turisté, treking, po prvosjezdech himalájských řek sjíždění méně obtížných úseků vodáky. V r. 1976 poprvé navštívilo zemi více než 100 tisíc turistů, 4 roky nato jich přibylo dalších 50 tisíc navíc.

Loučit se s Nepálem a Káthmándú je jako loučit se s někým blízkým, jako se loučit navždy. Přitom máme město již hluboko pod kůží, máme to město, jako všichni návštěvníci, hluboko v srdci a asi je navždy ztrácíme. Jaký by to musel být zázrak znovu se vrátit? Snad v jiném převtělení, v jiném životě. K posledním loučením si v Káthmándú vytvořili jeden z nejstarších chrámových komplexů v Asii. A je taky jedním z nejrozsáhlejších. Na břehu řeky Bágmatí, posvátné pro Nepálce stejně jako Ganga pro Indy, vyrostl někdy na přelomu věků Pašupatináth. Jako všude v Káthmándú jde o shluk chrámů a chrámečků. Všude můžete položit dary, můžete se obdivovat řadě architektonických skvostů, můžete žasnout nad skulpturami starými tisíce let, ale jedno nesmíte vstoupit do Pašupatináthu. Tady veškerá tolerance končí. A tak, i když přesyceni záplavou historie a umění, kterou jste prošli, zůstane nakonec malý pocit nenasycení, nedokončenosti. Nevíte totiž, co je tam, kam se marně snažíte aspoň koutkem oka nahlédnout. Ale je to tak, jako by chtěli ti, kteří se na březích řeky loučí se svými mrtvými, poodhrnout roušku tajemství, které se jmenuje smrt.

Gháty, zvláštní podstavce na březích řeky, jsou poslední plamennou zastávkou pro zdejší mrtvé. I královská rodina se loučí se světem vezdejším stejně. Královský prach, stejně jako prach ostatních, skončí ve vlnách posvátné řeky. Možná i proto je většina nepálských řek posvátných, protože jejich proudy po staletí nesou nepálské mrtvé vstříc snad novým převtělením a životům. A tak se loučíme s Káthmandú i my na místě pro to nejvhodnějším. A loučíme se myšlenkou na citát, který jsme si přečetli v jedné z mnoha knih o Nepálu: „Nepál je zahrada, ve které roste mnoho různých květin. A každá má své místo na slunci.“

Stopáž22 minut
Rok výroby 1990
 ST 4:3