Dokumentární pořad o naší přírodě (1994)

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Lidé odpradávna svou činností ovlivňují prostředí kolem sebe. Díváme-li se dnes na krkonošskou krajinu, můžeme konstatovat, že v mnohém je vlastně dílem člověka, který postupně osidloval a těžil z přírodního bohatství Krkonoš. Tvrdit to samozřejmě o bleduli jarní, která vykvétá na podmáčených stanovištích brzy zjara, by bylo velmi zavádějící. Ale to, že dnes bledule kvete právě tady na Benecku a dalších loukách, už svým způsobem člověk ovlivnil. A za to, že tato křehká jarní rostlina patří mezi ohrožené, mizející druhy, člověk už může beze zbytku. Lidé si postupně do Krkonoš přinášeli nejen způsob života a obživy, ale i některé rostliny z kraje svého původu. Příkladem je zřejmě i překrásný šafrán bělokvětý, který rozkvétá současně s tajícím sněhem. V Krkonoších patří k vzácným druhům. Vyskytuje se pouze na několika lokalitách.

Dokladem dřívějšího citlivého přístupu člověka k horské přírodě a zejména ke krkonošským horským loukám je soubor Fuksových grafik z minulého století zachycující atmosféru tzv. půdního hospodářství v 18. a 19. století. A zejména spjatost života na horách s přírodními podmínkami.

Horské a podhorské louky v Krkonoších jsou většinou louky druhotné. Vznikly hospodářskou činností člověka a jejich další existence závisí na citlivém zemědělském hospodaření. Bohužel druhová bohatost krkonošských luk se postupně zmenšuje. Dívá-li se turista či náhodný návštěvník na krásu louky v lokalitě zvané Sluneční stráň, měl by vědět, že toto vše je výsledkem snahy pracovníků Krkonošského národního parku zachovat genofond krkonošských rostlin. Do těchto míst byla přenesena řada rostlin, převážně orchidejí z jiných ohrožených míst Krkonoš. Jednou z výrazných ozdob Sluneční stráně je zběhovec plazivý kvetoucí společně s prstnatci na jaře. Další vzácnou květinou, která roste na Sluneční stráni, je všivec lesní. Vzhledem k soustavné péči o tuto mokřadní plochu se počty všivce v poslední době znásobily. Důležitým krajinotvorným prvkem jsou i solitérní stromy a keře. Patří k nim překrásně kvetoucí keře hlohu.

Vypravíte-li se vzhůru do kopců, pak téměř všude, i v těch nejzapadlejších koutech Krkonoš narazíte na památníky boje člověka s drsnou horskou přírodou. Kamenné snosy, kamenice, hrobky, svědkové nezměrného úsilí lidí v jejich bitvě o přežití. Jak kontrastní s dnešním stavem. Toto místo se vůbec neobhospodařuje. Hned vedle je ukázka louky pečlivě chemicky ošetřené a přehnojené. Dědictví práce státních statků v 70. letech. Doby chemizace jsou snad nenávratně pryč. Nastává však éra intenzivního neobhospodařovávání. Je to vidět na podzim, kdy degradace krkonošských květnatých luk doslova ční na každém kroku. Rozšiřují se nežádoucí druhy plevelů. Mizí hospodářská a přírodovědná, ale i estetická hodnota horských luk. Jaké je řešení této situace? Ekologické farmy, ekoturistika, agroturistika a pastva dobytka, ovcí a koz – to jsou velmi moderní hesla znamenající však návrat k původním hodnotám. Tradiční chov a pastva dobytka a koz v únosné míře spolu s tradičními způsoby hospodaření pomůže udržet a vytvořit dobrý stav lučních porostů. V nejnovějších turistických mapách a průvodcích je v kopcích nad Velkou Úpou vyznačena jako zajímavost horská farma Sosna. Její majitel zde hospodaří tradičním způsobem a stará se o okolní horské louky. Mléko od malého stáda krav manželé Sosnovi zpracovávají a produkty nabízejí turistům, pro které je posezení na čerstvém vzduchu se sklenicí výborného mléka neopakovatelným zážitkem. Bohužel na turistických mapách podobných míst zatím mnoho není.

Na druhé straně Úpského údolí už mnoho desítek roků pečuje o své louky pan Knaifl. My jsme se sem vypravili za violkou žlutou, sudetskou, překrásnou a stále vzácnější květinou, která je však velmi vybíravá. Nemá ráda louky mokré ani suché, ani bohaté na živiny, a ne chudé. Nesnáší nekosené, ani kosené často. Zkrátka, chce mít všeho akorát. A právě takové prostředí jí udržuje pan Knaifl. Z dalších lučních rostlin jsme vám ještě vybrali mochnu zlatou, drobnou dekorativní kytičku, která jen dokresluje bohatost této louky. Ve dnech, kdy jsme zde natáčeli, došlo nedaleko v oblasti Javora k průtrži mračen.

Odborníci se shodují v tom, že vedle neudržovaných turistických stezek, kabelizace a liniových staveb, neuváženého plošného kácení lesů, jsou příčinou podobných katastrof i dlouhodobě nekosené louky. Polehlý porost vytvoří jakousi krytinu podobnou doškové střeše, po které voda sjede a bez odporu se řítí do údolí. Správně obhospodařovaná, vyvážená a zdravá horská louka se pozná především podle pestrosti a barevnosti. Lahodí oku návštěvníka i srdci hospodáře.

Horské louky, i když jsou výsledkem mnohasetleté lidské činnosti, jsou řazeny k tomu nejtypičtějšímu a nejcennějšímu, co lze v krkonošské přírodě nalézt. V poslední době dochází na horských loukách k rychlým a nápadným změnám. Rok od roku a na více místech chybí ruka pečlivého hospodáře, který by se o horské louky staral. Bohužel, chybí nám dobře koncipovaná dotační politika státu, kterou můžeme závidět hospodářům v okolních alpských zemích. Avšak i u nás se už blýská na lepší časy. První dotační tituly ministerstva zemědělství i ŽP se již uplatňují. Ke Knajflům jsme se ještě jednou vrátili na senoseč. Je radost sledovat, jak to starý pán, přestože zdraví tolik neslouží, ještě umí. Je dobře, že jsou ještě hospodáři, i když jich není mnoho, kteří nikdy neupustili od tradičního hospodaření na lukách. Mají to v krvi, protože dobrá louka byla zárukou života. Je dobře, že je od koho se učit.

Vypravili jsme se také do vyšších poloh. Na Horních Mísečkách, v místech silného turistického hemžení a ruchu, jsme objevili zbytek překrásné a členité horské louky. Nejvíce v ní vynikaly jestřábníky oranžové. Velicí krasavci krkonošských luk. Jestřábníky tvoří jednu z významných kapitol krkonošské přírody. Jejich výskyt zde, v počtu mnoha desítek druhů, patří k světově proslulým. Bohatá druhová skladba bylinného patra, podmiňuje i druhovou bohatost živočichů, především hmyzu. Louky lze obhospodařovat i moderní mechanizací, která je ovšem velmi drahá. A pro mnohé zemědělce na horách prakticky nedostupná. Navíc peněžní ústavy zemědělcům nerady půjčují. Právě zde by měly pomoci nemalé příjmy z turistického ruchu. Jenže orientace celé oblasti na bohaté západní turisty způsobila, že méně náročný český turista, který by mohl zaplnit malé penziony a letní byty u drobných zemědělců, se Krkonošům spíše vyhýbá.

Zvláštní kapitolou horských luk jsou podmáčené louky se vzácnou květenou. Toto je kropenáč vytrvalý. Prstnatec Fuchsův, suchopýr úzkolistý. Mnohé z horských luk se špatně kosí pro vysokou svažitost. Stupeň mechanizace ani zde neodpovídá potřebám. Technika, která se používá, je na hranici technických i bezpečnostních možností. Zdá se, že i zemědělská politika našeho státu, nepřihlíží k situaci a hlavně nutnosti zachovat původní ráz a hodnoty horských luk. O pokosenou trávu či seno není zájem. Citlivé využívání a péče o zemědělský půdní fond patří mezi hlavní ochranářské problémy Krkonošského národního parku. Přesto nejsme daleko od doby, kdy se hospodařilo i v nejextrémnějších polohách Krkonoš na náhorních plošinách. Dobová vyobrazení to potvrzují.

Nejvýše položené horské louky Krkonoš se rozkládají se ve výšce kolem 1 300 m n.m. Mnoho faktorů způsobuje, že jsou druhově velmi chudé a obrazně jsou označovány jako Hercynská poušť. Že by byly předobrazem budoucnosti níže položených krkonošských květnatých horských luk? Přestože na hřebenových loukách převažují smilkové porosty, pamětníci dotvrzují, že odsud nosili seno až do Velké Úpy a Maršova. Tak bylo kdysi vzácné. Jak už bylo řečeno, dnes není o seno zájem - a to ani o tak kvalitní, jakým je to z horských květnatých luk.

U Knaiflů už dosušili a my jsme si přijeli natočit činnost s tím spojenou, která se stále více stává jakýmsi druhem folkloru odsouzeného k zániku. Zbývá už jen seno uklidit na půdu, pěkně tak, jak se to zde dělá odpradávna - ani stéblo nesmí přijít nazmar. Hospodář může být spokojen, radost pohledět na zaplněný seník. Jenže co dál? Co s tím loňským senem a co s předloňským? Stav horských luk, jejich využívání a hlavně zachování jejich krajinotvorné funkce je skutečně velkým problémem. Jedním z dalších řešení může být i znovuzavedení pastvy do určitých částí Krkonoš. Jenže i zde se musí postupovat velmi opatrně, aby se nedosáhlo pravého opaku, devastace luk nadměrnými stády pasoucího se dobytka, koní či ovcí.

Agroturistiku je možné provozovat i na koňském hřbetu, jak jsme se přesvědčili na Janově hoře ve Vítkovicích, kde dobře funguje horská farma Huculských koní. Louky a pastviny začaly v Krkonoších vznikat na místě původních horských lesů od 2. poloviny 16. století. Postupně se pastva a sklizeň sena staly hlavním zdrojem obživy místních obyvatel i vlastníků půdy. Od počátku 19. století začaly horské louky a boudy na nich sloužit i turistice. Stále se ale jednalo o vyvážený stav, který kulminoval v období mezi světovými válkami.

Při pohledu na zimní krkonošskou krajinu si najednou člověk uvědomí, že horské louky jsou pravděpodobně nejvíce využívány právě v zimě. V době jejich vegetačního klidu se po nich prohání tisíce lyžařů, jejichž sport je přímo podmíněn existencí luk. Zima však skončí a louky osiří. Právě proto je nutné vyřešit naznačené problémy, hlavně ekonomiku celé oblasti. Pak bude potřebný prostor i pro plnění cílů ochrany přírody a z květnatých horských luk se v Krkonoších budou těšit i ti, co přijdou po nás.

(1995)

Stopáž24 minut
Rok výroby 1995
 ST 4:3
ŽánrDokument