Animované dějiny světa ve slavném francouzském seriálu pro děti

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

V roce 1680 měla Paříž 450 000 obyvatel. Na východě se tyčí impozantní věže Bastily. Palác Louvre. A směrem na západ jsme hned na venkově v polích. Král vládne sám. Říkáme tomu absolutistická monarchie. Slouží mu diplomacie, která nešetří francouzským zlatem, a silná a vítězná armáda. Mírovou smlouvou v Nijmegenu se Ludvík XIV. stává téměř vládcem Evropy. Hvězda Krále Slunce září široko daleko.

V roce 1680 vrcholí výstavba Versailles vybudováním nádherného parku. Před 20 lety pozval krále jeho ministr financí Fouquet na slavnost otevření svého nového okázalého zámku. Fouquet doministroval a král se rozhodl, že si zbuduje takové sídlo, které žádný defraudant nikdy nepřekoná. Versailles byly v roce 1661 pouze loveckým zámečkem, obklopeným bažinami. O šest let později už zámek vypadá trochu jinak. Architekt Le Vau zahalil starou stavbu do nového pláště. Malíř Le Brun má na starosti výzdobu. Le Nôtre navrhuje zahrady. Brzy se hlavním architektem stává Hardouin-Mansart a začne rozsáhlé dostavby.

V této době Král Slunce stále ještě sídlí v Louvru, obklopený lidmi, které nemiluje. 6. května 1682 nastává velké stěhování z Louvru do čerstvě dokončeného sídla ve Versailles. Celý královský dvůr, ministři, tisíc písařů a úředníků, všichni jsou zvyklí následovat Jeho Veličenstvo při neustálých přesunech z jednoho zámku na druhý. Například z Valencay do Fontainebleau. Nebo ze Saint Germain na zámek Chambord. Občas je totiž potřeba změnit prostředí, aby se tato ne zrovna zdravá královská sídla mohla vyčistit a dát do pořádku. Ale ve Versailles to bude jiné. Ludvík nikdy nezapomněl na nebezpečí a ponížení při povstání "frondy". Z politické vypočítavosti proto vyžaduje stálou přítomnost svých dvořanů, kteří zde budou zcela zaměstnáni získáváním královské přízně.

Svým uměním žít hraje Francie stejnou úlohu, jakou kdysi měly Athény, nebo Řím. Neboť velebení krále je neustálou starostí umělců, kteří byli vždy spjati se životem u dvora. Doba francouzského klasicismu se mohla pyšnit takovými výjimečnými osobnostmi, jako byli Descartes, Pascal, Molière, La Fontaine, Boileau, madame de Sevigné, Bossuet, Lully a další.

Slunce – emblém Ludvíka XIV. Mýtus Boha Slunce a olympští bohové se stanou hlavními náměty obrazů ve Versailles. Ludvík XIV. jako vítěz. Ludvík XIV. na Olympu jako vládce z Boží vůle, oslavovaný svými pěvci a dvořany. Král žije vzdálen měnícímu se světu.

1683. Polský král Jan III. Sobieski, spojenec Francie, poráží před branami Vídně Turky, kteří dosud plně zaměstnávali rakouského císaře. Jejich porážka znamená počátek nového vzestupu habsburské monarchie.

Ve stejném roce umírají královna Marie Terezie a Colbert. Bohužel je nahradí paní de Maintenon a markýz de Louvois. S příchodem paní de Maintenon končí radovánky. Vášněmi vdovy Scarronové jsou zbožnost a politika. K údivu všech Ludvík podlehl jejímu obratnému náboženskému fanatismu. Důsledkem je zrušení nantského ediktu v roce 1685. Statisíce pronásledovaných Hugenotů utíkají do zahraničí. Jsou to hlavně vzdělanci a zámožní obchodníci. Král je za tento počin oslavován a veleben. Emigrace elity však pro Francii znamenala značnou hospodářskou ztrátu a posílila její nepřátele. Byl to smutný výsledek nesnášenlivosti. Ludvík XIV. prohlašuje: "Údělem poddaných je pouze poslušnost. Vždy je pro lid lepší snášet i špatnou vládu králů, jejímž soudcem je sám Bůh."

V Anglii se k moci dostává největší nepřítel Ludvíka XIV. – Vilém III. Oranžský. Za krátkou dobu se proti Francii spojí celá Evropa. Ve válce o španělské dědictví v letech 1701–13 ztratí Francie téměř vše. Všude je bída a hlad. Vyčerpané žoldnéřské vojsko odchází ze země, která je už nemůže uživit. V průběhu několika měsíců skončí desetina obyvatelstva na hřbitově.

Koncem století dojde ke krátkému uklidnění, ale spory o španělské dědictví způsobí další válku. Panovník, který si proti sobě popudil celou Evropu, žije v izolaci a stále sní svůj velikášský sen. Jen shoda okolností způsobí, že se Král Slunce dožije klidného konce. V roce 1711 uzavře Anglie mír s Francií, aby se mohla soustředit na zápas s Habsburky. Obává se totiž, že pokud by získali Španělsko, měli by ve svých rukou příliš velkou moc. V roce 1712, u Denainu, dosahuje maršál de Villars nečekaného vítězství. Čest Francie je zachráněna. Ale za jakou cenu. Války o španělské dědictví připravily Francii o vedoucí úlohu v Evropě…

1. září 1715, po 54leté vládě, krátce před dovršením 77 roku života, francouzský král Ludvík XIV. umírá. Po jeho smrti si celá Francie oddechla, přestože kdysi dávno mladého panovníka lid zbožňoval, a i přesto, že je s Ludvíkem spojen slavný kus dějin Francie. Jeho přehnaná touha po slávě ho zaslepila natolik, že přestal vnímat realitu. Mezi lidem je hlad a bída. Roste síla mladého Pruska. Anglie obratně brání spojenectví Španělska s Francií či s Rakouskem. Francie přenechává brány Kanady a Ameriky Anglii.

A tak pověst země zachraňuje už jen zářící francouzský klasicismus. Stavby celé Evropy kopírují francouzský styl. Schönbrunn v Rakousku, Drottningholm ve Švédsku, MadridLa Granja ve Španělsku, Petrohrad a Carské Selo v Rusku, Caserta v Itálii, Hampton Court v Anglii, Postupim v Prusku. A na všech královských dvorech vládne francouzština. Absolutistická moc bude však brzy smetena a nadejde doba rozumu, vědy a svobody. Doba, kterou ohlásili Racin, Pascal, Descartes a další velcí duchové tohoto století: Spinoza, Leibnitz, či Newton.

Originální názevIl était une fois...l'homme / Il était une fois..l home
Stopáž27 minut
Rok výroby 1978
 ST 4:3