Portrét významného českého sochaře, grafika, scénografa, spisovatele a pedagoga, který zemřel minulý týden v německém exilu ve věku 84 let. Uvádíme k uctění památky umělce, který zanechal nesmazatelnou stopu v českém výtvarném umění.

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Minulý týden zesnulý Jan Koblasa (*5. 10. 1932 – †3. 10. 2017) patřil k čelním představitelům neoficiálního výtvarného umění 50. a 60. let v Československu i k našim nejuznávanějším exilovým umělcům. I když v mládí směřoval spíše k hudbě a již v útlém věku vystupoval v operních představeních, nakonec jeho kroky vedly na pražskou Akademii výtvarných umění. Již na studiích projevoval své nonkonformní postoje k tehdejšímu zřízení, například svým podílem na recesistických akcích jako byla Malmuzherciáda v roce 1954. Studentskou recesí bylo i založení Klubu, jenž později získal název Šmidrové, v němž happeningovým způsobem ožívala dadaistická gesta zaměřená vůči konvencím vlastním nejen vládnoucímu režimu.

Od počátku 60. let Jan Koblasa organizoval neoficiální skupinové výstavy (například Konfrontace I. a II.), ale jeho činnost brzy dospěla k zákazu vystavování, který trval do uvolnění kulturní situace v roce 1965. Během srpnové okupace se Jan Koblasa zdržoval v Itálii a rozhodl se domů nevrátit. Podařilo se mu usadit v Miláně a později se přestěhoval do německého Kielu, kam ho dovedla nabídka na založení sochařské školy.

V roce 1989 nebyl mezi těmi, co se vrátili zpět, ale do své vlasti občas soukromě a pracovně přijížděl. V roce 2012 se stal nositelem medaile Za zásluhy, kterou obdržel z rukou prezidenta Václava Havla. Ve stejném roce byla Koblasova tvorba představena v rozsáhle retrospektivě u příležitosti jeho 80. narozenin a představila jeho úctyhodné dílo jako celek plný symbolů, archetypů a návratů k samotným počátkům, které tvůrce považoval za velmi potřebnou oporu v současném světě. S jeho tvorbou se můžeme nadále setkávat nejen ve věhlasným evropských galerií, ale i u nás. A nemusíme jít ani do výstavní síně. Stačí najít třeba náhrobek básníka Ivana Diviše na břevnovském hřbitově nebo navštívit interiér kostela Petra a Pavla v Jedovnici. Anebo se podívat na Vláčilovy filmy Holubice či Markéta Lazarová, na kterých se jako výtvarník také podílel.

Stopáž14 minut
Rok výroby 2002
 ST 4:3
ŽánrDokument