Karel Čáslavský: Hledání příštích časů

Z hlediska lidského věku je jeho pořad sotva zletilý mladík. Podle měřítka obliby televizního vysílání se může pyšnit přívlastkem nestor. Cyklus Hledání ztraceného času se vysílá devatenáctým rokem a za pár dní vstoupí na obrazovku slavnostní pětisté pokračování. Jeho autor a průvodce se může při této příležitosti pochlubit, že přivedl na svět takové množství dokumentů, které by vydalo na devadesát celovečerních filmů. Navzdory úctyhodným číslům náměty ani zdaleka nevyčerpal, má spoustu dalších nápadů.

Klikněte pro větší obrázek„Náměty se mi rojí v hlavě neustále, ale některé jsou moc složité, a tak je odkládám, až dozrají. Vždycky je třeba vymyslet, jak které téma pojmout. Někdy to trvá i léta, ale takové otálení se většinou vyplatí. Až docela nedávno jsem si uvědomil, že uvádíme i filmy, o kterých jsem si dlouho myslel, že je uvést nelze. Mám na mysli takové věci, jako je třeba výroba svítiplynu, pochody všeho druhu nebo sokolská prostná. Ale stalo se, sám nevím proč, že jsem diváky postupně přesvědčil, že i takové zdánlivě nezáživné snímky mají něco do sebe. V oblibě jsou různá témata, všelijaké stavby budov i mostů a pak také různé staré výroby – od hašlerek až po automobily. Když se otáčejí různá ozubená kolečka a stará soustrojí, tak to diváky zaručeně baví. Ale těch úspěšných tematických okruhů je daleko víc – místopis, osobnosti, různé staré události. Máme asi stálý okruh diváků, ti nejstarší už se na nás sice dívají shora, ale nastupuje další generace, i docela mladí lidé, a z toho mám samozřejmě radost. Ale zároveň nemám žádné iluze, ten okruh zájemců je poměrně malý, většině diváků může být nějaká národní historie, ale i kultura vůbec, zcela ukradená. Už jsme měli asi dvanáct vysílacích časů, od časného rána až do pozdní noci, momentálně nás uvádějí v sobotu ráno ‚ke kafi‘. Naštěstí už vysílací čas není tak důležitý, pořad si lze nahrát nebo se podívat na webu ČT. Je ale zajímavé, že když se ‚Hledání‘ někdy ocitne ve večerním vysílání, tak je hned sledovanost několikanásobně vyšší. Takže nezáleží jen na kvalitě samotného pořadu,“ říká Karel Čáslavský, který právě skončil natáčení dalšího dílu. Stále se stejným režisérem, stejnou produkcí, stejným hudebním režisérem jako poprvé v roce 1991. „A se stejným autorem. Kdyby do knihy rekordů nesledovali jen to, kolik kdo spořádá knedlíků, byl by v ní náš pořad také,“ konstatuje.

Prozraďte, jak pořad vzniká, jak do něj hledáte náměty?

Nápady vycházejí ze znalosti filmů. Moje paměť je obrazová, pamatuji si nejen filmy, a co se v nich odehrává, ale mám před očima i mnohé filmové plakáty, a dokonce bych vám mohl říci, v kterém kině jsem ten či onen film viděl, s kým jsem tam byl a kde jsme seděli. Když chci například udělat dokument o Českém ráji, proběhnou mi hlavou dokumentární i hrané filmy, pak si je vypůjčíme v Národním filmovém archivu, v televizi dáme přepsat na video a sběr materiálu je připraven.

To vypadá dost jednoduše…

Zdání klame. I mně se stane, že mám velké oči a dám dohromady ukázky jen na čtrnáct minut a potřebuji sedmnáct. Tak to odložím, hledám jiné téma a to původní zkrátím ze čtrnácti na osm minut a na těch sedmnáct doplním dalšími archivními zajímavostmi. Největší starost mi dělá komentář, který musí být maximálně úsporný. Některé záběry, třeba osobností nebo budov, jsou tak kratinké, že nestihnete říct téměř nic. To pak musí pan režisér záběr zpomalit nebo i na chviličku zastavit.

Jaké bylo vaše první profesní setkání s televizí?

Klikněte pro větší obrázekAsi dva měsíce po nástupu do filmového archivu, v roce 1963, jsem začal spolupracovat s tehdejší Čs. televizí. František Goldscheider, tehdejší šéfredaktor časopisu Kino, tam uváděl oblíbený naučný cyklus Malá filmová historie. Já jsem do něj vybíral filmové ukázky. Cyklus trval řadu let, ale někdy v roce 1969, když se právě dělal díl o Bergmanovi, soudruzi další pokračování zatrhli. V roce 1970 jsem spolupracoval s historikem Myrtilem Frídou na cyklu 52 komiků & spol., v letech 1977–1994 jsem samostatně připravoval cyklus Komik a jeho svět, vzniklo 228 dílů. Do povědomí jsem se asi nejvíce dostal zásluhou Videostopu. V prvním díle jsem byl jen za kulisou, ve druhém jsem řekl: „Dobrý večer“, ve třetím mě Honza Rosák poprvé představil jako porotce a pak ještě asi stodvacetkrát. Já když někam vlezu, vytrvám dlouho. Bylo to ale dost dobrodružné, řadu let jsme totiž vysílali v přímém přenosu. Pamatuji si, že jsem jednou ve studiu dokonce usnul! Klimbal jsem, a když jsem se probral, byl na monitoru jiný počet bodů, než jsem měl pro kontrolu v bloku. Mimo záběr jsem se rychle zorientoval. Jednou jsem se i spletl, když jsem měl rozhodnout, která ze tří věží je nejvyšší. Divákům jsem se vzápětí omluvil a jeden z nich pak napsal do televize, že ještě neslyšel, aby na obrazovce někdo přiznal chybu. Vlastně jsem taky nic takového ještě neslyšel.

Vzpomenete si, co se vysílalo v prvním dílu Hledání ztraceného času?

Aby ne! Jenže tehdy jsme netušili, že vznikne cyklus. V roce 1990 jsem pod názvem Kino a já osobně uvedl asi padesátiminutový kaleidoskop různých filmových atrakcí z oblasti dokumentárního filmu. Na jeho základě pak na jaře 1991 vzniklo Hledání ztraceného času, nejprve 40 minut čtyřikrát do roka, nakonec 20 minut každý týden. Mysleli jsme, že vyrobíme jen asi 15 dílů, ale tato původní představa se nám nějak vymkla z rukou. Název cyklu je odvozen od slavného Proustova románu, ale nebyl to můj nápad. Ztracený čas může znamenat čas promarněný, dnes bych cyklus spíš nazval Hledání ztracených časů, bylo by to výstižnější, ale už to nejde. Zpočátku jsme hledali formu, já jsem se učil ty filmy komentovat, samozřejmě jsem často chyboval. Zpočátku jsem třeba říkal: „Právě uplynulo padesát let“, protože jsem neměl ani tušení, že ty pořady se jednou budou reprízovat po deseti i patnácti letech a diváci z toho budou trochu zmateni. První dva díly byly takovou skládačkou zajímavostí a kuriozit, ale už třetí díl byl trochu ambicióznější – během čtyřiceti minut jsme předvedli filmovou historii Václavského náměstí od počátku 20. století do roku 1948. Musím se přiznat, že s nápadem využít dobové filmové dokumenty jsem přišel do Československé televize už v roce 1980. Díky práci v archivu jsem byl jeden z mála šťastlivců ve státě, kdo mohl v té době vejít v Národním filmovém archivu do skladu v prvním patře a přinést si krabici s Masarykem. Jenže mi nějak nedocházelo, že právě toho bych těžko směl v televizi ukazovat. Navíc jsem si neuvědomoval, že člověk potřebuje tak dvacet let, aby mohl znalosti akumulovat a pak je teprve vydávat dál. Paní dramaturgyně Krausová byla prozíravá a vyrazila mě, že jsem se zastavil až na chodníku v Jindřišské ulici. A dobře udělala. Představte si, jak bych v tom kličkoval a namísto toho Masaryka směl ukazovat jen kolotoče. A tak jsem čekal na první možný okamžik a v roce 1990 jsem se přece dočkal. I tak bylo prvních asi dvacet dílů skutečným hledáním, nevěděl jsem přesně jak na to.

Dokáže vás něco při práci ještě zaskočit nebo překvapit?

Jistě, když najdu zaprášenou krabici s filmem, o jehož existenci jsem neměl tušení, a nebo když mi někdo takový poklad přinese. A nacházejí se pořád. Třeba, když jsme točili Vltavu, dostali jsme od amatérů neuvěřitelné záběry.

S Vltavou jste mě přivedli až k slzám, když jsem viděla, jak řeka pod Orlíkem, kde to dobře znám, pohřbívá vesnici pod hladinu…

Klikněte pro větší obrázekK myšlence zdokumentovat Vltavu mě přivedl nepříliš povedený stejnojmenný film, který vznikl na motivy Smetanovy symfonické básně. Místopisně zpřeházený, s přepracovanou hudbou, se zmateně se opakujícími motivy. Opatřil jsem si mapy, fotografie a staré pohlednice a podle nich dal ten starý film logicky do pořádku. Tak vznikl nápad ukázat Vltavu, historickou i současnou, od pramene až k soutoku s Labem. I tady jsme měli skromný odhad, počítal jsem s osmi, pak maximálně s dvaceti částmi. Na Šumavě jsme ještě dost pospíchali, pak jsme zjistili, že diváci se zajímají o zmizelé domy, mlýny i jezy, posílají fotografie i amatérské záběry – a tak jsme postupně zvolnili tempo. Kdybychom pokračovali pomaleji už od začátku, nebylo by částí 86, ale rovných 100.

Jak se pracuje se záběry amatérů?

Víc cítí život, zatímco profesionálové točili vlastně stále totéž. V mnoha filmech objevíte opakující se záběry na věže chrámu svatého Mikuláše, zatímco lidé, kteří se pinoží dole na chodníku, kameramany nezajímali. Záběry amatérů jsou technicky nedokonalé, ale právě v tom je jejich půvab a autentičnost. Díky amatérům jsme vysílali nádherný filmeček z Bohdíkova, kde se očekával příjezd prezidenta Beneše. Pan starosta se naparuje na peroně se šerpou přes prsa, netrpěliví vesničané v krojích mávají vlajkami. Konečně přijíždí očekávaný vlak a prezident Beneš jim rukou pokyne z okénka a vlak mizí v dáli. A dav vítajících ustrne v němém údivu strašného zklamání. Kdyby tam tehdy nestál místní filmový amatér, přišli bychom o unikátní záběr, který má téměř anekdotickou náladu. Anebo Lidé z pavlače, z toho souboru už jsem udělal sedm pořadů. Autorem je Bohumil Veselý, invalida, který v dětství přišel o nohu. Byl zaměstnán ve Filmovém archivu, kde opravoval filmy, už dávno předtím je ale sbíral. Sbíral snímky různých osobností, ale zřejmě se mu zdálo, že pomalu přibývají, a tak začal točit sám. Na své pavlači umanutě natočil asi čtyři sta známých osobností, zval si umělce a vědce, politiky asi neměl v lásce. Zvěčňoval je u zábradlí na sotva metru čtverečním, na zdi měl velkou ceduli se svým jménem, něco jako copyright. Vesměs všichni filmovaní kouří cigaretu či doutník, co také s rukama. Ale třeba botanik Blattný si prohlíží rajče, muzikanti hrají na nástroje a František Filipovský předvádí Harpagona. Pan Veselý na té pavlači natočil i básníky Biebla a Seiferta a také třeba celou plejádu malířů. Vždy zabral celek, pak detail, špatně, ale právě v tom je půvab. Na pokoutně získaný materiál, na každého měl tak třicet vteřin a dost. Od roku 1945 do roku 1968 mu nikdo nedokázal říci, že neostří. Nenašel se nikdo, kdo by mu půjčil lepší kameru a nějaký reflektor, protože ty záběry jsou někdy hodně černé.

Musel mít nějaké osobní kouzlo, jak by ty lidi jinak získával?

Když nereagovali na pozvání, telefonoval jim a psal dopisy, snad i vyhrožoval, že na ně dějiny zapomenou. Nakonec se většinou slitovali a přišli. Osobnosti, které mu utěšeně přibývaly, lepil podle abecedy do kotoučů. Zůstaly po něm také dvě obrovské knihy s podpisy filmařů, bratry Lumiéry počínaje, přes významné světové režiséry. Miloval film přímo vášnivě. Filmový archiv od něj tohle bohatství odkoupil, a tak jsem později jeho dílo, jinak těžko využitelné, mohl ukázat veřejnosti. Dvě stovky osobností, těch méně známých, chci ještě divákům představit. Právě proto, že jsou méně známé, dává mi výstižný komentář dost zabrat.

A jak vy jste se dostal k filmu?

Ještě jako předškolák jsem se zbláznil do vesnického biografu v Lipnici nad Sázavou, kde jsem se narodil. Fascinující záležitost. Ještě dnes cítím zvláštní vůni hořlavého filmu, když prochází projektorem. Snil jsem o tom, že budu také promítat filmy. Nějakým zázrakem jsem se pak dostal do filmové školy v Čimelicích a v devatenácti jsem nastoupil na Barrandov. Nakonec jsem jako asistent režie pracoval u Kadára a Klose, postupně jsem se naučil, jak se dělá film. Ve škole mě to táhlo do ateliérů, a tam mě začala zajímat historie. Ze dne na den, 1. března 1963 jsem z Barrandova přešel do tehdejší filmotéky, dnes Národního filmového archivu. Chodník od tramvaje k budově na Žižkově šlapu už sedmačtyřicet let. Bylo by asi načase přestat. Aby to bylo v nejlepším, to už jsem zmeškal.

S Lipnicí nad Sázavou se pojí život Jaroslava Haška, máte ho rád?

Klikněte pro větší obrázekJe to tak, kde Hašek skončil, já začínal. Odmalička jsem znal Haškovy kumpány, ševce Krupičku, hostinského Invalda, písaře Štěpánka a další, kteří na slavného spisovatele nevzpomínali nikterak lichotivě. To na mne v dětství nepůsobilo dvakrát kladně, ale později jsem si Švejka a mnohé Haškovy povídky oblíbil a na ty povídačky o jejich autorovi dočista zapomněl.

V dubnu s vámi diváci oslaví pětisté výročí vysílání pořadu, tentokrát v hlavním vysílacím čase a v květnu se mohou těšit na premiérové díly získané z amerických archivů. Jak jste k nim přišel?

Z velvyslanectví USA doručili před časem do NFA i do České televize asi padesátiminutový film, který dokumentuje, jak Američané osvobozovali jihozápadní Čechy. Věděl jsem, že to zdaleka nemůže být veškerý materiál, a tak jsem si opět díky ambasádě získal další více než hodinu filmového materiálu. Záběry jsou občas opatřeny vizitkami válečných kameramanů, aby se vědělo, co kdo točil. Někteří točili davy lidí, které je vítaly, jiní zatýkání Němců ve sběrných táborech, jsou tam zástupy zajatců na silnicích. Jedná se asi o záběry z asi patnácti míst – ze Strakonic, z Plzně, z Volar, z Chebu, ze Stodu, z Protivína, ze Strakonic, z Dýšiny. V minulém roce jsme dvakrát se štábem vyjeli a točili jsme ta místa dnes, abychom měli srovnání. Máme i svědectví mnoha pamětníků i odborníků, kteří se o tuto historii zajímají. Bude se to jmenovat jednoduše – Američani v Čechách.

A jaká bude oslava narozenin?

Chci ukázat, co všechno jsme udělali, jaké reportáže, významné události, některé unikátní záležitosti. Věřila byste, že jsme například dokázali dát hlas němému Trubadúrovi z roku 1910? Půjčili jsme si přepis válečku s Carusovým hlasem a pan Vantuch na počítači ten hlas spasoval s obrazem. Myslel jsem, že hudební vědci budou z toho vedle – a oni nic! Nejstarší záběry bratří Lumiérů mají datum 1895. Když jsme v roce 1995 v jednom pořadu dokladovali ke stému výročí vzniku filmu jeho počátky, znovu se potvrdilo, že za prvních osm deset let bylo ve filmu vymyšleno vše, včetně triků i barev. Tehdy se koloroval ručně, štětečkem. Já jsem si takový tříminutový film vybarvil okénko po okénku v patnácti letech, padly na to celé prázdniny, a to jsem neměl ještě žádné znalosti. Jen sny. První kameru šestnáctku jsem získal až ve dvaceti letech. Člověk se strachoval, aby mu záběry nezkazilo slunce, když měnil cívku. Čekalo se třeba čtrnáct dní, než film vyvolali. Dneska jsme někde jinde, digitalizace dává nové možnosti i těm letitým dokumentům.

Text: Daniela Kupsová
Foto: Pavel Král, ČT, archiv K. Čáslavského
Převzato z týdeníku ČT+