Obrazy starého sveta

Dušan Hanák je jednou z nejvýraznějších slovenských režisérských osobností vůbec. Svým originálním obrazovým rukopisem, v dokumentaristice vytříbeným smyslem pro poezii "všední" reality a schopností vést herce i neherce k přirozenému projevu, pohybujícímu se na hranici snu a skutečnosti, a hlavně neústupností k jakýmkoliv kompromisům, které by narušily suverénní uměleckou celistvost díla, připomíná českého režiséra Františka Vláčila. S odstupem času - více než dvacet let - vynikají na Hanákově filmu především rysy integrity umělecké osobnosti, v normalizační době sedmdesátých let však znamenaly doslova ostrůvky suverénní osobnostní tvorby v rybníce ideologicky zakalených "tvůrčích" počinů.

Jeden z nejpůsobivějších snímků slovenského režiséra Dušana Hanáka jsou černobílé Obrazy starého sveta. V roce 1972, v době tendenční ideologie a proklamativního papírového optimismu vzal Dušan Hanák kameru a vydal se s ní na slovenský venkov za starými lidmi, na které zapomněl celý svět. Natočil film o starcích, "ktoré není možné presadiť. Vrostli do zeme, z ktorej vyšli, a bez nej by zahynuli." Natočil film o lidech, kteří nezradili, protože se nikdy nemuseli vnitřně ohýbat v honbě za věcmi pomíjivými. O lidech, kteří jsou jako doušky dobré vody, vynesené z hloubek, jaké je možné najít jen v člověku, který neztratil svůj lidský rozměr a zůstal svobodným.

Pokornou kamerou zaznamenává pomalý rytmus každodenní rutiny osamělých lidí, kteří ačkoliv již očekávají návštěvu poslední, ještě stále a možná tím víc prožívají radost a hodnotu života. Otázkám "Čo má v živote cenu?" a "Čo je v živote najdoležitejšie?" se dostává prostých, ale hluboce prožitých odpovědí. Hanákův dokument, to není jen - na počátku sedmdesátých let - provokativní odpověď oficiální utopii lepších zítřků, ale hlavně nejpravdivější výraz jeho osobního hledání vnitřních hodnot člověka, jeho důstojnosti a svobody.