Quo vadis?
Námět: Henryk Sienkiewicz (stejnojmenný román).
Scénář: John Lee Mahin, S.N. Behrman, Sonya Levienová.
Režie: Mervyn LeRoy.
Kamera: Robert Surtees, William V. Skall.
Střih: Ralph E. Winters.
Hudba: Miklos Rozsa.
Výprava: Cedric Gibbons, Edward Carfagno, William McCoy.
Kostýmy: Herschel McCoy.
Zvuk: Douglas Shearer.
Zvláštní efekty: A. Arnold Gillespie, Thomas Hayward, Donald Jarnhaus.
Produkce: Sam Zimbalist.
Hrají:
Robert Taylor (Marcus Vinicius), Deborah Kerrová (Lygia), Leo Genn (Petronius), Peter Ustinov (Nero), Patricia Laffanová (Poppaea), Finlay Currie (Petr), Abraham Sofaer (Pavel), Marina Bertiová (Euniké), Buddy Baer (Ursus), Felix Aylmer (Plautius), Nora Swinburneová (Pomponia), Ralph Truman (Tigellinus), Norman Wooland (Nerva), Peter Miles (Nazarius), Geoffrey Dunn (Terpnos), Nicholas Hannen (Seneca), Rosalie Crutchleyová (Akté).
Jeden z komerčně nejúspěšnějších filmů počátku 50. let byl realizován v římských ateliérech Cinecitta a ve vybraných italských exteriérech s tehdy rozmařilým rozpočtem 7 milionů dolarů. Byl Americkou akademií nominován v sedmi kategoriích na osm Oscarů (nejlepší film, herec ve vedlejší roli - P. Ustinov a L. Genn, barevná kamera, střih, hudba, barevná výprava, barevné kostýmy), ale žádného nedostal.
V popředí filmu je sice ústřední milostný motiv Marca Vinicia a Lygie, ztělesněných tehdejšími hollywoodskými hvězdami první velikosti Robertem Taylorem a Deborah Kerrovou, ale skutečnou dominantou je herecký výkon Petera Ustinova, který za efektní portrét římského krutovládce Nerona dostal kromě oscarové nominace také Zlatý glóbus. V němé epizodce jedné z Lygiiných otrokyň se krátce mihne tehdy šestnáctiletá Sophia Lorenová a v jedné z davových scén údajně účinkuje Elizabeth Taylorová, která v roce 1950, kdy film vznikal, trávila v Římě líbánky se svým prvním manželem, hoteliérem Nickem Hiltonem.
Elizabeth Taylorová byla už v roce 1949 obsazena do role Lygie (s Gregorym Peckem jako Marcem Viniciem), ale verze, kterou měl režírovat John Huston a kterou chtěl tehdejší šéf produkce MGM Dore Schary aktualizovat zkušenostmi s novodobými diktátory, nakonec nebyla realizována. Šéf studia Louis B. Mayer prosadil o rok později svoji koncepci filmu, ale jeho premiéry a celosvětového úspěchu se ve své funkci nedočkal, neboť boj o moc uvnitř MGM prohrál a byl nahrazen právě Scharym.
Natáčení filmu trvalo šest měsíců především kvůli realizačně náročným davovým sekvencím. Např. natáčení triumfálního pochodu se zúčastnilo 5 500 statistů. Pro sekvenci požáru Říma nechal LeRoy postavit čtyři bloky starověkých domů se skrytým systémem trubek (pro kontrolovaný přívod hořlavin) a scénu se 2 000 statisty natáčel po 24 nocí. Jen pro srovnání, Neronovi se podařilo spálit celý Řím údajně za šest dnů. Nejmasovější scénou byla sekvence v aréně, kde v rolích diváků hrálo 8 000 statistů, mezi nimiž se skrývali krotitelé lvů s puškami, připravení zasáhnout, kdyby některé z dvaceti použitých zvířat odmítlo figuríny naplněné syrovým masem a chtělo ochutnat některého ze statistů, představujících nebohé křesťany.
Divácký úspěch filmu podnítil hollywoodské tvůrce k natočení celé série výpravných biblických a náboženských eposů (mj. David a Bathsheba, Salome, Roucho, Demetrius a gladiátoři, Stříbrný kalich), jež vyvrcholila klasickým dílem, novou verzí Ben-Hura.
Román Henryka Sienkiewicze, poprvé vydaný v roce 1896, byl do té doby třikrát zfilmován. Poprvé ve Francii (1902) jako dvanáctiminutový snímek. Další němá verze vznikla v Itálii (1912, režie Enrico Guazzoni), měla už celovečerní metráž a s velkým úspěchem se promítala v celé Evropě i ve Spojených státech. Ještě výpravnější němá verze byla natočena opět v Itálii (1924, režie Arturo Ambrosio) a roli Nerona v ní hrál významný německý herec Emil Jannings. Zatím poslední adaptace vznikla v produkci italské televize (1985, režie Franco Rossi) jako šestidílný seriál (vysílaný před časem v ČT) s Klausem Mariou Brandauerem v úloze Nerona.
LeRoyova verze nečerpá ani tak ze svých předchůdců jako ze známého historického filmu Ve znamení kříže (1932, režie Cecil B. DeMille), který je sice adaptací jiné předlohy (divadelní hra Wilsona Barretta), ale jeho příběh se Quo vadis? podezřele podobá.
Stručné profily některých tvůrců a herců:
Mervyn LeRoy (1900-1987) - americký režisér a producent. Zahájil svoji kariéru ještě v němé éře. Prosadil se na začátku 30. let na svou dobu odvážnými sociálními dramaty Malý Caesar (1930) a Jsem uprchlý galejník (1932). Od roku 1938 pracoval pro MGM, kde režíroval filmy rozmanitých žánrů, sentimentální dramata Valčík na rozloučenou (1940), Pošlapané květy (1941) nebo válečné drama Třicet vteřin nad Tokiem (1944). Jako producent je mj. podepsán pod slavným muzikálem Čaroděj ze země Oz (1939). Za své dílo obdržel Cenu Irvinga G. Thalberga (1975).
Robert Surtees (1906-1985) - jeden z nejlepších hollywoodských kameramanů 40. a 50. let. Byl specialistou především na barevnou fotografii. Za svoji práci získal třikrát Oscara - Doly krále Šalamouna (1950), Město iluzí (1952) a Ben Hur (1959). Z dalších filmů, na nichž se podílel, u nás známe např. Mogambo (1953), Oklahoma! (1955), Vzpoura na Bounty (1962), Absolvent (1967), Tichá dohoda (1969), Poslední představení (1971), Podraz (1973), Zrodila se hvězda (1976).
Miklos Rozsa (1907-1995) - hudební skladatel maďarského původu. Jako skladatel filmové hudby začal pracovat před válkou v Anglii pro svého krajana, režiséra Alexandera Kordu. Do Hollywoodu přišel na začátku 40. let. Jeho hudba často doprovázela psychologická dramata a historické eposy. Za svoji kariéru byl celkem šestnáctkrát nominován na Oscara, z toho třikrát pozlacenou sošku získal - Rozdvojená duše (1945), Dvojí život (1947), Ben-Hur (1959).
Robert Taylor (1911-1969) - americký herec. V polovině 30. let se stal klasickým krasavcem filmového plátna a jednou z největších hvězd společnosti MGM. K jeho neznámějším rolím patří Armand v Dámě s kaméliemi (1936), Erich Lohkamp ve Třech kamarádech (1938) a Roy Cronin ve Valčíku na rozloučenou (1940). Po válce, v níž sloužil jako letecký instruktor, pokračoval sice ve vytváření hrdinských rolí (Marcus Vinicius v Quo vadis? či Lancelot v Rytířích Kulatého stolu), ale zdařile se přehrál do charakterních postav, které často vytvářel ve westernech - Zákon a Jake Wade (1958), Kat (1959), Dobytkářský král (1963).
Deborah Kerrová (nar. 1921) - britská herečka skotského původu. Od počátku 40. let účinkovala v anglických filmech (Majorka Barbara, Život a smrt plukovníka Blimpa). Role sestry Clodagh v dramatu Černý narcis (1947) o jeptiškách, snažících se založit misii v Himálaji, jí vynesla angažmá u společnosti MGM v Hollywoodu. Byla celkem šestkrát nominovaná na Oscara - Edward, můj syn (1949), Odtud až na věčnost (1953), Král a já (1956), Jen Bůh ví, pane Allisone (1957), Oddělené stoly (1958), Poutníci za sluncem (1960) - ale žádného nedostala. Její celoživotní dílo bylo oceněno čestným Oscarem (1993).
Leo Genn (1905-1978) - anglický herec. Od začátku 30. let se snažil skloubit kariéru vystudovaného právníka a herce, ale po několika letech se věnoval pouze herectví. Jeho nejlepší filmovou úlohou je Gaius Petronius v Quo vadis? (nominace na Oscara). Další výrazné role vytvořil ve filmech Jindřich V. (1944), Smutek sluší Elektře (1947), Milenec lady Chatterleyové (1955), Bílá velryba (1956).
Peter Ustinov (nar. 1921) - anglický herec, režisér, scenárista a romanopisec ruského původu. Nejdřív se uplatnil jako režisér - Škola tajné služby (1947), Odvaha vojína Angela (1949), ve kterém také ztělesnil titulní postavu. Vytvořil řadu výrazných filmových rolí, mj. dvě, vyznamenané Oscarem - bývalého otroka Lentula Batiata v Kubrickově Spartakovi (1960) a prostoduchého podvodníčka Simpsona v kriminální komedii Topkapi (1964). Jako herec se objevil v řadě dalších snímků - Lola Montes (1955), Viva Max! (1966), Komedianti (1967) - ale u nás je asi nejznámější jako představitel detektiva Hercula Poirota ve filmech Smrt na Nilu (1978), Zlo pod sluncem (1981) a Schůzka se smrtí (1988). Za své celoživotní dílo byl povýšen do šlechtického stavu (1990).