Divoká banda

Peckinpahův legendární western Divoká banda patří i po téměř čtyřiceti letech, jež uplynuly od jeho vzniku, k nejlepším dílům žánru, který je stejně starý jako film sám a prošel za dobu svého vývoje mnohými proměnami. Konec šedesátých let byl jednak obdobím bouřlivých společenských změn a také obdobím deziluzí (nejen v americké společnosti, poznamenané vietnamskou válkou), které se promítaly i do zdánlivě odtažitých filmových děl.

Příběh bandy zabijáků, které drží pohromadě silný pocit vzájemnosti a vlastní stupnice morálních hodnot, byl v době své premiéry často kritizován kvůli brutálním zpomaleným záběrům zuřivého násilí, vrcholícím ve slavné závěrečné scéně "baletu smrti", mistrovské sekvenci, v níž Peckinpah nutí diváka téměř fyzicky prožít krvavý masakr, v němž nejsou vítězové, ale jenom poražení a mrtví. Scény násilí jsou důležitou, ale nikoli dominantní složkou filmu, jehož hlavním tématem je zánik jedné epochy (píše se rok 1913) a marný zápas několika mužů přizpůsobit se rychle se měnícím podmínkám. Ve filmu nenajdeme kladné postavy. Jeho hrdiny jsou lotři a zabijáci, jejichž dny jsou sečteny. Násilí se pro ně stalo denním chlebem, stejně jako pro děti, jež v úvodu snímku vidíme skloněné nad mraveništěm, v němž škorpioni bojují o holý život. Časté záběry dětí, které dostávají dávky násilí z první ruky už od útlého věku, tvoří varovné memento Peckinpahova westernu. Mnohdy nevědomé předávání "kodexu násilí" další generaci ústí v jeho mechanické, bezcitné používání, ať už se jedná o házení škorpionů do mraveniště či o zabití člověka (šéf bandy Pike paradoxně zahyne rukou malého chlapce, který se zmocnil revolveru).

Divoká banda se při světové premiéře hrála v Peckinpahově sestřihu, ale těsně před uvedením do amerických kin byla distributorem zkrácena zhruba o deset minut, neboť původní metráž by omezila denní počet představení z obvyklých čtyř na tři, což by vedlo k menším tržbám. V roce 1995 se Divoká banda do amerických kin dostala znovu ve své původní verzi a v této podobě je uváděna i dnes.

Sam Peckinpah (1925–1984) vystudoval dramatické umění na Jihokalifornské univerzitě (USC) a začal pracovat jako režisér a herec na divadle. V 50. letech se stal asistentem režiséra Dona Siegela. Pak nastoupil do televize, kde se záhy uplatnil jako schopný scenárista (seriál Gunsmoke) a později i režisér (seriály The Rifleman, The Westerner). Od počátku šedesátých let režíroval filmy, v nichž se technická virtuozita snoubila se silným osobním zaujetím pro osudy lidí ve vypjatých situacích. Jako potomek prvních osídlenců amerického západu natáčel především westerny – Nebezpeční partneři (1961), Jízda vysočinou (1962), Major Dundee (1965), Balada o Cablu Hogueovi (1970), Pat Garrett a Billy the Kid (1973). Z filmů dalších žánrů, jež natočil, vynikají pozoruhodná studie násilí Strašáci (1971), kriminální drama Útěk (1972) a drsné válečné drama z východní fronty Železný kříž (1977).

Nejlepším dílem jeho kariéry je bezesporu Divoká banda, i když v době svého uvedení nebyl její význam náležitě doceněn. Americká filmová akademie snímek nominovala na Oscara pouze ve dvou kategoriích (původní scénář, hudba); při udílení cen v obou případech zvítězil jiný dnes už klasický a divácky mnohem přístupnější western Butch Cassidy a Sundance Kid. Jediným dalším oceněním Divoké bandy byla Cena Národní společnosti filmových kritiků za nejlepší kameru pro Luciena Ballarda. Peckinpah o filmu velmi výstižně řekl: "Nesnažil jsem se natočit epický film, snažil jsem se vyprávět prostý příběh o zlosynech v měnících se časech. Divoká banda je prostě o tom, co se stane, když zabijáci odjedou do Mexika. Zvláštní je, že máte velký pocit ztráty, když se ti zabijáci dostanou ke svému konci."