Hnus
Je mladá, krásná, žádoucí - a pomalu se propadá do šílenství. Francouzka Carol, žijící momentálně v Anglii a pracující tu v jednom prestižním kosmetickém salonu. To první vidí a vědí všichni. O tom druhém nemá tušení ani její sestra, se kterou sdílí jejich londýnský byt. Neví, že se Carol nedokáže vyrovnat se svým ambivalentním vztahem k mužům. Neví, že mívá děsivé sny, plné sexuálního násilí. Neví, že se i za bdělého stavu začíná zmítat v bezvýchodném kruhu děsivých halucinací. Kdyby to věděla, asi by neodjela se svým přítelem na dovolenou a nenechala Carol samotnou v prázdném, bezútěšném bytě. Jenomže Helen na tu dlouho plánovanou cestu opravdu odjela. A její odjezd jakoby přetrhl i tu tenounkou nitku, která dosud poutala Carol k reálnému světu.
Slavný režisér polského původu Roman Polanski se do povědomí filmové veřejnosti dostal již svými krátkými studentskými dílky, jež sklízela ceny na mnoha mezinárodních festivalech. Jeho "dospělé" snímky charakterizuje hluboké osobní zaujetí nejrůznějšími podobami hororu, úchylkami lidské psychiky a sexualitou. Je tomu tak i u dvou filmů, stojících na samém počátku jeho tvorby, u snímků Hnus a Slepá ulička (kterou uvedeme o týden později).
"Hnus" je datován rokem 1965 a je vůbec prvním filmem, který Polanski natočil ve Velké Británii. Tato jakási studie šílenství - sugestivní líčení mentálního rozpadu osobnosti mladé paranoičky, zatížené sexuálními zábranami - bývá někdy přirovnávána k Hitchcockovu filmu Psycho. Na rozdíl od něj však nepřináší portrét psychopatického vraha jaksi zvenčí, ale naopak, vtahuje diváka přímo do pokřivené mysli jedince - dívky, nenávratně se propadající do propasti šílenství.
Na MFF v Berlíně v r. 1965 získal film cenu FIPRESCI a Stříbrného medvěda.