Deník venkovského faráře

Mladý venkovský farář z Ambricourtu bojuje jak svůj vnitřní boj (tak typický pro všechny světce) o víru a modlitbu, tak proti nemravnosti hraběte ze zámku, svatokrádežné hraběnce, mladé komtese, která matku až patologicky nenávidí, a konečně i proti hloupým vesničanům. Jediným přítelem z lidí je mu farář z Torcy, starý a zkušený kněz. Nosí v sobě hnízdo rakoviny a díky ní může jíst jen chleba a víno (symbol eucharistie vidí snad každý věřící člověk). Jeho život pomalu ale jistě směřuje k vrcholnému boji, ve kterém donutí hraběnku vzdát se relikvie, kterou chová jako památku na svého mrtvého synka. Farář vítězí a žena se opět smiřuje s Bohem. V čas nejvyšší. Kněz cestuje za svým přítelem ze semináře, který opustil kněžskou dráhu. Nachází ho v bídě a nicotnosti. A opět je to ambricourtský farář, který vítězí nad pochybami odpadlíka. Neodsuzuje, neproklíná, tiše trpí. Konec je neodvratný. Paralela s životem Kristovým, Bernanosem zamýšlená, se Bressonovi podařila přímo mistrovsky.

Filmový kritik Jan Jaroš k tomuto filmu uvádí: "Deník venkovského faráře (1950) vznikl podle stejnojmenné předlohy katolického spisovatele Georgese Bernanose a režisér si při jeho přepisu počínal přesně opačně než spisovatel - zatímco Bernanos dojímá, vybízí k citové spoluúčasti na krušném životním údělu faráře z Ambricourtu, Bresson staví na strohém, jakoby odosobněném podání, z něhož vymizel jakýkoli soucit. Zde se poprvé a v plné míře uplatňuje režisérova představa o "pravé" podobě filmu, která žádným motivem, žádným obrazem, žádným gestem nesmí naznačit souvztažnost, události se musí odvíjet stejně nevyzpytatelně, jako je vnímá titulní hrdina. Farář, strádající nepochopením obhroublých venkovanů i stále tíživější nemocí, se tak stává prvním z řady protagonistů, kteří skrze utrpení dosahují velikosti."