Poslední tango v Paříži

Paul, Američan ve středním věku se v opuštěném pařížském bytě k pronajmutí setkává s mladičkou Francouzskou Jeanne. Paulova žena spáchala sebevraždu, Jeanne plánuje svatbu s mladým filmovým režisérem, nesourodá dvojice, která by na ulici sotva o sebe zavadila pohledem. Mezi odřenými stěnami kolem sebe krouží dvě bytosti, které se chtějí vzájemně přiblížit, ublížit si, a především obhájit svou existenci.

Film zatracovaný a obdivovaný, nemohl nevzbudit skandál a kontroverzi až po úplné zatracení. Nedostižný Marlon Brando, odvaha a bravura Bernarda Bertolucciho a kamera Vittoria Storara vytvořili neopomenutelný film světové kinematografie.

O filmu toho bylo hodně napsáno, k výstižným textům patří článek Uga Casiraghio: "Poslední tango v Paříži je doposud nejodvážnější a nejucelenější Bertolucciho dílo, mladistvé a zároveň vyspělé, překvapivé vnitřní zralostí a formální vytříbeností, přitom matoucí rejstříkem myšlenkových motivů. Ne všechny jsou možná rovnoměrně zdůrazněny, některé jsou pouze naznačeny, jenom se tu o ně zavadí, do značné míry jde o otevřený film a přitom hádankovitý, prodchnutý četnými literárními i filmovými narážkami a zároveň prostoupený a podpíraný nápory bytostné autentičnosti, naléhavou připomínkou smrti, doprovázenou ideologickým odhalováním buržoazie a jejích mýtů (především mýtus sexu), intenzivním a rozdychtěným patosem při postihování otcovy živočišnosti a dceřiny bezbranné disponovatelnosti. Tento tanec sexu a smrti na pokraji propasti holé lidské existence, bez východiska a bez možnosti zařazení do rámce dané společenské struktury je zaznamenán nepopiratelně s filmovým mistrovstvím, jež podmaňuje a okouzluje."