Člověk z mramoru

Studentka filmové školy Agnieszka s bezmála detektivní pílí sbírá materiál pro diplomní práci, dokumentu o zedníku Mateuszovi Birkutovi, úderníkovi z padesátých let. S jeho pohnutým osudem, zrcadlícím v sobě šílenství doby, se seznamuje prostřednictvím pseudodokumentárních záběrů a retrospektiv, výpovědí těch, kteří jej znali. Z počátku se jí jeví jen jako mramorová socha, pro kterou stál v době své slávy jako model. Postupně v něm ale nachází člověka, jehož přirozená morálka a vědomí spravedlnosti v souvislosti s vykonstruovaným procesem přivedly do vězení.

Film významného režiséra polského i světového filmu, Andrzeje Wajdy (Popel a démant, Březový háj, Země zaslíbená, Krajina po bitvě, Danton, Katyń) hovoří otevřeně nejen o společensko-politických deformacích padesátých let, ale pokouší se k nim rovněž nalézt paralelu v letech sedmdesátých.

Legendární snímek Člověk z mramoru patří k mistrovským dílům polské kinematografie a byl vyznamenán Cenou kritiky na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes. Pro své společensko-politické kritické vyznění se jen obtížně dostával do kin doma, ale i v dalších zemích tehdejšího východního bloku. Pokud čas ubral snímku něco na jeho někdejší pronikavé aktuálnosti, rozhodně neubral nic na jeho uměleckém vyznění a hlubokém humánním sdělení.