Zloději mýdla

Zatímco v televizním studiu uvádí filmový kritik nejnovější dílo Maurizia Nichettiho Zloději mýdla, v průměrné italské rodině, které vévodí upovídaná těhotná žena, se oddávají každovečernímu rituálu - sledování televize za neustálého přepínání programů. Nichettiho film právě začíná. V neorealistickém duchu se odvíjí černobílý příběh dělníka Antonia, jeho ženy Marie a jejich dvou nezletilých dítek. Příběh Piermatteiho rodiny a především styl jeho realizace v mnohé připomínají slavné Zloděje kol režiséra Vittoria De Siky. Vždyť ani podoba názvů obou filmů není čistě náhodná, italština navíc zachovává i podobnost fonetickou - Ladri di biciclette a Ladri di saponette. Dojemný příběh chudé rodiny, jejíž otec se marně snaží najít práci, je však neustále necitlivě přerušován dokonale barevnými reklamními vstupy, realita let padesátých se na televizní obrazovce kříží s realitou let osmdesátých. Ve dvou rozdílných časových rovinách se však film odehrává jen do chvíle, kdy kráska z reklamy opouští svůj svět přepychu a vstupuje do děje neorealistického snímku, žena nezaměstnaného dělníka se ocitá v dnešní době a zoufalý režisér se vrhá do příběhu, aby vše zachránil. Tomu všemu zcela nerušeně přihlíží naše televizní rodinka. Ve Zlodějích mýdla pracuje Maurizio Nichetti velmi zručně s principem "filmu ve filmu" a dovádí jej ad absurdum. Tuto satirickou komedii s poněkud hořkým podtextem natočil Nichetti v roce 1989 a kromě toho, že byl autorem námětu i scénáře, si v ní zahrál i titulní dvojroli.