Hamlet

Hamleta psal sedmatřicetiletý Shakespeare ve svém méně radostném tvůrčím období, jež vystřídalo předcházející éru gracie, rozmaru, vtipu a pohody, v níž vznikla řada jeho nejslavnějších komedií. Za námět mu posloužila pověst dánského dějepisce a básníka Sextona Grammatica z 12. století, kterou ovšem - tak jako všechny své inspirační zdroje - zcela přepracoval a přetvořil.

Hamlet patří mezi vrcholné plody lidského ducha. Dravý spád děje jej řadí na vrchol dramatické tvroby, myšlenkové bohatství mezi světová filozofická díla. Klade otázky, na něž nikdo od doby jeho vzniku nenalezl definitivní odpověď. Nese je v sobě titulní hrdina, rozporuplná postava, kterou lze různě vykládat. Tvůrci každé nové inscenace Hamleta se proto vždy znovu a znovu ptají: kdo je vlastně Hamlet? Předstírá šílenství, nebo šílí? Váhá z moudrosti, nebo z nedostatku energie? Byl by dobrým vladařem? F. X. Šalda jej kdysi charakterizoval jako "...člověka geniálního, jenž zmrhává nejlepší síly své duše pochybami a úvahami a podvádí se tak o čin, vlastní plod života...". A každý další interpret se pokouší o svůj nový výklad. Hamlet Olivierův (ze slavného filmu z roku 1948) se pokoušel přiblížit divákovi "...rozbolavělé nitro nešťastného dánského prince, jeho něžnou duši básníka, který je stvořen nikoliv aby jednal, nýbrž aby snil...". Hamlet režiséra Kozinceva a herce Smoktunovského byl naopak pokusem o modernost výrazové tvorby a osobitý výklad hlavní postavy.

Inscenace z cyklu Souborné dramatické dílo Williama Shakespeara nekouzlí vnějškovými formálními prostředky. Staví především na dokonalé interpretaci textu a hlubokém hereckém prožitku, přičemž se pochopitelně spoléhá zejména na hereckou vyzrálost Dereka Jacobiho, jednoho z nejpozoruhodnějších současných britských herců. Přesto - nebo možná právě proto - patří právě tato inscenace k vrcholům shakespearovského cyklu vůbec.