G. Bizet: Carmen
Jeden z největších evropských režisérů Napolitánec Francesco Rosi přistoupil po velkých jevištních a kinematografických zkušenostech k zfilmování příběhu cikánky Carmen a navarrského desátníka dona Josého podle novely Prospera Mériméea na počátku osmdesátých let 20. století. Vybral si do titulní role Portoričanku řeckého původu narozenou v New Yorku Julii Migenes Johnsonovou, která měla na svém kontě už dramatickou Salome a lstivou Bergovu Lulu pod taktovkou Lorina Maazela. Jejího žárlivého partnera Dona Josého obsadil španělským tenoristou Plácidem Domingem, o němž kritika tehdy psala, že disponuje sametovým hlasem v ocelovém těle. Svou závratnou kariéru vybudoval tím, že během prvních deseti let kariéry stihl nastudovat 75 velkých operních rolí. Jeho sokem v lásce se stal stejně starý italský barytonista Ruggero Raimondi, který propůjčil svůj zvučný hlas toreadorovi Escamillovi.
Drama vášnivé lásky, žárlivosti a nečekané vraždy je obsahem Bizetovy opery Carmen, která paradoxně při své světové premiéře v roce 1875 propadla. Prý morálně pohoršovala tehdejší pařížskou společnost, která přicházela do divadla provdat své panenské dcery. Zásluhu na tom měla první francouzská představitelka titulní role Galli-Marié, která svým vyzývavým chováním doslova zvedla ze židlí premiérové obecenstvo v pařížském Salle Favart. Dnes opera patří mezi nejhranější vůbec. Přesto její skladatel Georges Bizet zemřel čtyři měsíce po světové premiéře v Bougivalu na Seině s falešným vědomím, že je zcela neúspěšný skladatel. Bylo mu pouhých 37 let.
Původně mělo dílo mluvené dialogy; až od vídeňského uvedení jsme většinou uvyklí slýchat plně prokomponovanou operu, kterou hudebně upravil Bizetův žák Ernest Guiraud. Doboví francouzští kritici nepřijali Carmen vlídně, protože nesplnila jejich očekávání. Jedni si přáli zpěvohru v „auberovském“ duchu, jiní pod vlivem Wagnera očekávali závažné „massenetovské“ drama. Jediný německý filosof Friedrich Nietsche pochopil ihned dokonalý tvar tohoto jevištně vděčného kusu a řadil ho vysoce nad hudební dramata svého bývalého přítele Richarda Wagnera. Přímo o Carmen píše: „Žádná Senta, která se rovná Sentimentalita! Ale láska jako osud – cynická, nevinná, hrozná – a právě v tom ryzí! Láska, která obsahuje válku a smrtelnou nenávist obou pohlaví!“
