Louskáček

Rudolf Nurejev je především taneční ikonou 20. století. Byl ale také choreografem, který s velkým pochopením vytvářel vlastní choreografické redakce především děl klasického romantického repertoáru, s nimiž se důvěrně seznámil ještě jako leningradský student a pozdější sólista někdejšího Kirovova, dnes Mariinského divadla. Jde především o Minkusova Dona Quijota, Čajkovského Labutí jezero, Spící krasavici nebo Louskáčka. Nurejev je pochopitelně upravoval podle toho, jak je jako tanečník cítil i tančil, ale zároveň se je snažil více posunout směrem k modernějšímu vnímání divadla. Řada úprav má své kořeny už v 60. letech minulého století, ale plně se mohly rozvinout až v 80. letech, kdy se stal uměleckým šéfem Pařížské opery, kde našel optimální podmínky k práci, vynikající tanečníky a mnohé z nich také vychoval.

Jedním z nich byl i Manuel Legris, jehož hvězdnou kariéru Nurejev určil. Legris tančil v Paříži jeho Louskáčka a když skončil svou taneční dráhu a stal se uměleckým šéfem baletu nejprve Vídeňské státní opery a pak milánské La Scaly, jako choreograf ho také uvedl. Zachovává Nurejevovu dramaturgickou úpravu, která se snaží poněkud rozvolněnou strukturu původního libreta zkoncentrovat a dát příběhu logiku. Například tím, že tajemný strýček Drosselmeyer je i Princem. Protože je to on, kdo pro malou Kláru příběh vánoční noci inscenuje.

Představení má noblesu velkého tanečního souboru s klasickým školením a ideálně splňuje očekávání pohádkového baletního příběhu do vánočního času. Představí se v něm taneční špičky prvního italského baletního souboru.