Alain Resnais, filmový buřič

Proslulý režisér Alain Resnais (1922–2014) se zasloužil o nejdůležitější formální i obsahové výboje francouzské nové vlny, experimentoval se způsobem výpovědi. Už jeho dokumentární snímky, které natáčel v průběhu 40. a 50. let, vzbudily jak obdiv (motiv nacistických koncentračních táborů v Noci a mlze), tak cenzurní zákaz (domorodé africké umění ničené kolonialismem ve filmu Také sochy umírají). I čeští diváci mohli v průběhu následného desetiletí spatřit jeho první hrané filmy Hirošima, má láska, Loni v Marienbadu a Válka skončila, v nichž složitou vypravěčskou strukturu cílil jak k závažným společensko-politickým jevům, tak nejasnostem v lidském vnímání a paměti vůbec. K dalšímu seznámení s jeho tvorbou však došlo až po pádu komunistického režimu. Ojediněle se jeho filmy ocitly v kinech (Můj strýček z Ameriky), častěji na DVD a také ve vysílání České televize. Často byly minimalisticky pojednané, v posledním období na divadelním půdorysu a s důrazem na dialogickou složku. Resnais si vždy dokázal uhájit tvůrčí nezávislost, i když dávno nevzbuzoval takovou pozornost, jak v dobách svých začátků. Rád obsazoval slavné herce, které představoval v nezvyklých rolích i výrazových polohách (Yves Montand, Jean-Paul Belmondo, Gérard Depardieu), v závěrečném tvůrčím období se však opíral o stabilní hereckou sestava, která přecházela z jednoho titulu do druhého (Pierre Arditi, Sabine Azémová, André Dussolier). Zemřel těsně před premiérou svého posledního filmu Milovat, pít a zpívat.