Secesní fotograf a malíř, narozený na Moravě, zapomenutý umělec evropského významu (1995). Scénář a režie J. Boněk

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Klikněte pro větší obrázekNa konci minulého století se ve Vídni, hlavním městě mocnářství, na předměstí v Deblingu, narodil českým rodičům jako první ze tří dětí syn. Dali mu jméno Josef Antonín. Bylo to 7. září 1893. Josef Anton Trčka – jeden z významných představitelů vídeňské moderny, uměleckého směru, který ovlivnil evropskou kulturu 20. století. I když Trčka během let vynikl v celé řadě výtvarných oborů, stýkal se s mnoha zajímavými lidmi, měl mnoho přátel a ještě víc ctitelů, dnes je jeho jméno téměř zapomenuto.

I když Josef Anton Trčka, uměleckým jménem Antios, vlastně prožil celý svůj čas ve Vídni, jeho kořeny a krev byly moravské. Měl zde příbuzné, přátele, Morava byla Trčkovi celoživotní inspirací. Otec pocházel z malé vesničky Jilmoví u Tišnova v centrální části Moravy. Neměli zde kostel ani školu, prostě takový zastrčený kout pár kilometrů od Brna. Maminka pocházela z Černína, ale jako malá se s rodiči přestěhovala do historicky významných Jevišovic. Podle místního naleziště z pozdní doby kamenné tak byla pojmenována celá jedna kultura. Jevišovice vždy žily lidovou kulturou, proto na ně později maminka tolik vzpomínala. Přála si dokonce být v Jevišovicích pochována.

Kde a kdy se Trčkovi rodiče seznámili, se asi již nedozvíme, ale to stěhování do Vídně za prací bylo tenkrát skutečně normální. Ale ani tady neměli lehký život. Vždyť maminka zemřela již roku 1909. Zanechala po sobě tři děti, přitom 16letý Anton byl nejstarší. Uchytit se ve Vídni, byť na jejím okraji, nebylo vůbec jednoduché. Znamenalo to dřít od rána do večera. Proto je pochopitelné, že na děti neměl nikdo čas, a jak jen to bylo možné, musely rovněž pomáhat.

Klikněte pro větší obrázekKde se v Antonovi vzaly umělecké sklony? Měl prý stále hlavu v oblacích. To bylo záhadou pro zcela jinak orientovanou rodinu. Když se někdy kolem roku 1910 mladý Trčka rozhodl studovat na odborné fotografické škole, jedné z nejlepších v Evropě, otec tomu nebránil. Ve škole panovalo výjimečné tvůrčí prostředí. Rozdíly v pracích studentů a profesorů byly nepatrné. Svoji roli sehrála i skutečnosti, že na škole působil i profesor Karel Novák, ve své době jedna z nejvýznamnějších osobností počátků umělecké fotografie.

Jen obtížně můžeme hodnotit první Trčkovy práce. Zachovalo se jich pramálo. Jen kolekce autoportrétů, které zachycují odhodlaného, sebejistého mladého muže. Musíme si uvědomit, že jsme ve škole, kam se sjížděli talentovaní lidé z celé Evropy. Co je ale zajímavé, že Trčkovi brzy jen fotografie nestačí. Potřebuje se vyjádřit i jinými technikami. Zpočátku jsou to abstraktní, spíš dekorativní kresby, jejichž smysl nám dnes uniká. Na druhé straně ale dokládají jeho cit pro barevnost, proporce, výtvarný účinek.

Klikněte pro větší obrázekŘíká se, že náhoda přeje připraveným. Proto lze předpokládat, že když na počátku roku 1914 vedení školy rozhodlo, že právě Trčka bude fotografovat bohy vídeňské moderny, věděli dobře, koho doporučit. Vznikla tak jedinečná kolekce. Musíme si uvědomit, že i když Vídeň před válkou žila moderní kulturou, dostat se mezi vyvolené bylo obtížné. Proto doporučení, které otevíralo dveře jinak nedobytných ateliérů, znamenalo příležitost, která se neopakuje. První, za kým byl tehdy Trčka vyslán, byl jinak nepřístupný mučedník umění, nejvýznamnější osobností vídeňské secese, Gustav Klimt. Trčka zdaleka tolik času nevěnoval populárnímu vídeňskému básníkovi, novináři, pijákovi a starému nemravovi, Petru Alternbergovi. Tehdy vznikají i snímky 50letého Josefa Svatopluka Machara. S Trčkou měli společný zájem. Tím byla česká literatura a snaha pomoci české kultuře. Vrcholem Trčkových předválečných fotografických zakázek jsou portréty Egona Schieleho. Setkání Trčka - Schiele mělo pro oba osudový význam. Navíc byli vrstevníky. Bohužel Schiele roku 1918 umírá na chřipku a Trčka maluje jeho posmrtný portrét. Tehdy vzniká i snímek Trčka u opuštěného Schieleho obrazu. Ale to jsme hodně předběhli.

Světová válka. I Trčka narukoval, ale z žádného dokumentu není jasné, co vlastně dělal. Prý sloužil na italské frontě, později snad byl zajat nebo přeběhl. Zdali měl nějaké výhody dané znalostí fotografování, nevíme. Jen z jediného daleko pozdějšího razítka lze soudit, že možná na frontě fotografoval, ale sám se o tom nikdy nikomu ani nezmínil. Na konci války se přihlásil do čs. legií utvářených v Itálii. Proto později neměl žádné problémy s Čs. ministerstvem národní obrany. Dokonce jeden čas pracoval v jeho fotografickém oddělení.

Klikněte pro větší obrázekPo rozpadu monarchie, po vzniku republiky, jsou všechny vazby na Vídeň přerušeny. Dokonce i cestování přes novou hranici je složité. Morava je ale pro Trčkovu inspiraci natolik silným tématem, že nezná překážek. Pravidelně zajíždí i k hrobu své matky. Malířské motivy hledá v přírodě i v jedinečných památkách země, kde stále silněji cítí své kořeny. Trčka střídal techniky podle okamžité nálady. Chtěl vyjádřit víc než jen popsat místo. Cílem jeho snažení bylo malovat poezii.

Se ženou Klárou se vzali roku 1918. Bohužel Trčka nebyl vhodným partnerem pro život. I když se jim narodila dcera, manželství se po sedmi letech rozpadlo. Trčka je příliš zahleděn do sebe. Ale jsou i dny plné bolesti. V jediném roce 1920 Trčkovi umírá otec i sestra Boženka.

Ve dvacátých letech, po smrti svých blízkých a možná i v předtuše rozvodu, se Trčka stěhuje do Prahy. Doufá v učitelské místo na grafické škole, vedle profesora Karla Nováka. Shání si byt v Letohradské ulici na Vinohradech. Jistý čas pracuje pro fotografické oddělení Ministerstva národní obrany. Nakonec celý projekt končí nezdarem. Škola pro dalšího pedagoga nemá peníze. Ale to by nebyl Trčka Trčkou, aby se nepokusil prolomit zamrzlé vztahy mezi Prahou a Vídní. Roku 1923 pořádá v Praze výstavu, o rok později zve do Vídně skupinu Tvrdošíjných, Vlastislava Hofmana, Rudolfa Kremličku, Václava Špálu, Jana Zrzavého. Vystavuje s nimi jako mrtvý Antios a živý Antonín Trčka.

Trčkův svět není jednoduchý, antropozofie se stala středobodem jeho vnímání světa. Své úzkosti probírá například s Jakubem Demlem, kterého poznal na Moravě při pohřbu Otokara Březiny. Trčkova korespondence s lidmi spřízněné duše v novém Československu je bohatá.

Svými obrazy se podílí na výstavě česko-vídeňských umělců v Praze, chystá výstavu pro Brno. Každý útržek i staré fotky je mu dobrý na rychlé poznámky. Velmi zajímavé jsou například filozofické dopisy s básnířkou Annou Pammrovou.

Klikněte pro větší obrázekRoku 1926 se jedinkrát v životě pokusí být zaměstnán, nakonec si ale otevře vlastní fotografický ateliér. Tehdy vzniká i výjimečná kolekce aktů, tanečních snímků a portrétů. Ty ho živí. Jestliže fotografie tance jdou až na hranici stylizace, kdy iluze je vyčerpána až do krajnosti, Trčkovy akty a portréty jsou díly, která snesla prověrku nejnáročnější, prověrku časem. Vždyť snímky podobné kvality vznikaly v Evropě jen na několika místech. Ještě tak v Paříži, Drážďanech a v Praze. Přitom je téměř jisté, že každý z tvůrců si k vzájemně podobným dílům našel vlastní cestu.

Zdá se, že ve 30. letech konečně Trčka žije na úrovni svého umění. Soudíme tak podle jeho nového ateliéru na Alserstrasse 35, tedy v samém centru Vídně. Nevíme, které ze snímků vznikly jen jako zakázka. Autor každé práci dal všechnu svoji invenci. Zdá se, že jeho ateliér patřil k těm žádaným. Snímky mají erotické napětí, připomínající atmosféru Vídně počátku století. A to bylo ve 30. letech velmi hledané.

Trčka bývá poměřován s jinými, daleko slavnějšími tvůrci. Jen se jaksi pozapomnělo, že většina Trčkových snímků vznikla o pár let dřív, než podobné, byť známější kolekce.

V Trčkově ateliéru vzniklo časem neformální společenské centrum. Scházeli se tady malíři, básníci, fotografové, filozofové, i milovníci starožitností. Přitom Trčka jak jen může, ujíždí na Moravu. Hodně fotografuje, ale především pátrá po zbytcích lidového umění. Zapisuje si lidové pohádky a písně a překládá je. Čím dál víc je vnořen do sebe. Neklidný život meziválečné Vídně ho nezajímá. Pro svůj svět jen obtížně nalézá spřízněné duše, i když na obdivovatele si nemůže stěžovat. Budoucnost světa nevidí optimisticky. Záchranu hledá v nekonečné činorodosti a filozofii. Ale děsí ho sousední Německo.

Klikněte pro větší obrázekA pak přišlo přepadení Rakouska hitlerovským Německem. Trčka má od počátku konflikty s okupační mocí. Snad odmítl povolávací rozkaz, snad dával příliš nahlas vědět o své národnosti, jisté je, že si ho nakonec v únoru 1940 pozvalo Gestapo. K výslechu se ale již nedostavil. 16.3.1940 neočekávaně umírá. Prý to byla nehoda, špatně spalující kamna, ale byli lidé, kteří této verzi nikdy neuvěřili. Bohužel, pravda zmizela v propadlišti času.

Ale tím tragédie neskončila. I když se Trčkovi přátelé pokusili zachovat jeho ateliér jako jedinečné muzeum, kde by se četla poezie a hovořilo o umění, na toto místo ještě čekala katastrofa. Na jaře roku 1944 dostal dům, kde byl Trčkův ateliér, přímý zásah, jako jediný v širokém okolí. Podle svědků jako by tomu americkému letadlu ta jediná bomba upadla. Takové je prosté vysvětlení, proč toho o umělci Trčkova formátu víme tak málo. Vlastně zachráněno bylo jen to, co odnesl jako osobní památku bratr Bořivoj.

Dnes ani nevíme, jaká část Trčkova díla byla zachráněna, a už vůbec nevíme, zdali je zachráněno to podstatné. Tak jen z dopisů, katalogů a nahodilých poznámek víme, že byl nejen malíř, kreslíř, fotograf, ale i tvůrce krásného písma, návrhář gobelínů a stříbrných šperků, sběratel lidového moravského umění, příležitostný starožitník, básník a filozof, Josef Anton Trčka. Jeho dílo patří k počátkům moderního evropského umění. Jak málo stačilo, aby navždy zmizelo, když se spolu potkají náhoda a nepřízeň osudu.

Stopáž23 minut
Rok výroby 1995
 ST 4:3
ŽánrDokument