Jak přimět svět k úsměvu
V devadesátých letech vládla představa, že se všechno bude točit kolem kresleného humoru. Do té doby u nás vycházel pouze Dikobraz a někteří se rozhodli pro vlastní časopisy. Časopisy Kuk a Škrt, které, stejně jako ostatní začaly brzy přicházet o čtenáře. Lidé už žili něčím jiným a najednou nepotřebovali hledat ve vtípcích nějaké jinotaje, poukazující na společného nepřítele, jak to fungovalo před tím. Kreslená karikatura uvadala. O kreslený humor už nebyl takový zájem jako dříve a Vladimír Jiránek v roce 2008 mu prorokoval – alespoň v tištěné podobě – to nejhorší. Naštěstí neměl tak docela pravdu…
Humor nezanikl. Možná je jen trochu jiný. Kreslené vtipy se prezentují v několika málo časopisech (např. SORRY) i na internetu, dál existuje Česká unie karikaturistů, která se snaží, aby si kreslený humor udržel své příznivce. Jedním z časopisů, které se topily a zase dokázaly vyplout nad hladinu, je právě SORRY. Časopis založili v roce 1992 tenkrát mladí a bujní kreslíři a humoristé, aby měli kde publikovat černý humor. Pravidelnou přílohou je vnitřní dvojstrana s názvem Fámyzdat s podtitulem „víra ve fámy, důvěra v leže“. Časopis vycházel nejprve tiskem, pak v internetové podobě a od r. 2015 se znovu vrátil – a úspěšně – na novinové stránky. Ve filmu o tom vypráví jeho šéfredaktor Fefík /Milan Podobský/. Kolem populárního časopisu TAPÍR se sdružuje také řada autorů, mj. P. Slaba nebo R. Kelbich. K problematice současného kresleného humoru se ve filmu vyjadřují i další umělci, např. J. Sidonius, M. Vostrý, M. Setíkovský a další.
Smyslem dokumentu je prezentovat současný stav českého kresleného humoru, který si prodělal, především díky společenským zvratům, velké propady, ale vždycky jako pták Fénix dokázal povstat z popela.
