Operu, která již v roce 1787 zcela uchvátila Pražany, uvidíte v záznamu představení ze Smetanova divadla v Praze (1989). V titulní roli Figara – M. Podskalský. Dále účinkují: J. Souček, Z. Jehličková, J. Soběhartová, A. Trávníčková, B. Vítková, K. Petr, J. Ceé, V. Bíma, V. Nováková, Sbor a Orchestr Národního divadla v Praze – sbormistr M. Malý, dirigent F. Vajnar. Divadelní režie V. Věžník. Kamera I. Bojanovský. Režie televizního záznamu T. Šimerda

Figarova kavatina „přestane nyní vše milkování…“ – v italském da Pontově libretu „Non piú andrai…“ – se okamžitě po prvním pražském provedení na podzim 1786 v Nosticově divadle rozlétla celou zemí. Byla upravena – tak jako i další melodie této líbezné Mozartovy opery – na kontrdansy, serenády, hrály ji nejrůznější kapely, pískali si ji lidé na ulicích! Jak musel být její autor spokojen, když ho přivítala již u pražského mýta, když přijel, aby svou komickou operu sám dirigoval. Divadlo bouřilo – jak praví dobový tisk – „nepředstavitelným nadšením české šlechty, měšťanstva i drobného lidu. Pražané jeho hudbě opravdu porozuměli, stejně i příběhu Figara a Zuzanky, kteří vtipně strojí svým pánům ožehavé situace, nastavují jejich skutkům zrcadla, jen aby konečně dostali řádné povolení k sňatku. Praha josefínské doby byla svobodomyslnější a demokratištější než blazeovaná vyšší vídeňská společnost a plně pochopila záměr původního námětu Figarovy svatby, jímž byla Beaumarchaisova hra, jejíž ostří i trpkou ironii da Ponta v libretu uhladil a obrátil v žert. Když bylo zanedlouho ve Vídni libreto přeloženo do němčiny a v mateřském jazyce se opera ocitla před publikem, podráždilo čertovo kopýtko svobodomyslnosti dvorské úředníky natolik, že urychleně operu z dvorního divadla stáhli. V Praze se však Mozartův Figaro na přání všech hrál bez přestání dál a dodnes na něj chodíme se stejnou chutí jako naši předchůdci.

Napište nám