Karajan řídí devátou

Dirigent Herbert von Karajan (1908–1989) byl původem Rakušan. Narodil se v Salcburku, kde vystudoval gymnázium a hudebně se vzdělával na Mozarteu, na Vídeňské univerzitě pak studoval hudební vědu. Karajanův otec byl chirurg v Salcburku a při nedělním odpočinku si Karajanovi doma vždycky hrávali komorní hudbu. A každé léto, když probíhal Salcburský operní festival, nosil Herbert, mladý student konzervatoře, slovutným dirigentům kávu. Sedával na zkouškách a jako houba nasával všechno, co slyšel. Učňovská léta si pak už odbyl v Německu a ve svých sedmadvaceti letech se stal generálním hudebním ředitelem v Cáchách. Později byl současně šéfem Vídeňských i Berlínských filharmoniků, doživotním uměleckým ředitelem Vídeňské společnosti přátel hudby (Wiener Gesellschaft der Musikfreunde), uměleckým vedoucím salcburského festivalu a jako vůbec první umělec jiné, než italské národnosti zastával řadu let i funkci uměleckého ředitele milánské Scaly.

Beethovenova Devátá symfonie je všeobecně považována nejen za vrcholné dílo svého autora, ale i za jeden z největších výtvorů hudební historie vůbec. Z formálního i obsahového hlediska představuje pomyslný spojovací most mezi dvěma uměleckými epochami klasicismu a romantismu: zatímco její čtyřvěté schéma vychází z tradičního mozartovsko-haydnovského modelu, zapojení vokální složky do závěrečné věty bylo ve své době v oblasti symfonického žánru vpravdě novátorským počinem.

Na proslulosti Deváté symfonie má tedy čtvrtá část, v níž se k orchestru připojují čtyři pěvečtí sólisté a smíšený sbor. Převážnou část zhudebněného textu převzal Beethoven z básně Óda na radost již tehdy proslulého německého básníka, prozaika a dramatika Friedricha Schillera.