Luděk Munzar v dramatickém příběhu podle stejnojmenného románu Ivana Olbrachta (1969). Dále hrají: J. Hlaváčová, J. Obermaierová, F. Hanus, J. Raušer, V. Mareš, O. Budín a další. Scénář M. Makovec. Kamera A. Nožička. Režie M. Zachata
00:00:06Osm! Pan komisař Mach potřetí!
00:00:25Devět!
00:00:27Bravo, pane komisaři, s vámi opravdu není radno
00:00:30pouštět se do křížku.
00:00:32Co se mu stalo?
00:00:34U pivovaru nějaké nemehlo sekalo čedič, když Mach šel kolem.
00:00:38Střepina mu vlítla hluboko do oka. Obvaz už nosí asi 3 týdny.
00:00:43Stavitel Chaloupecký!
00:00:47Neříkejte mi, pane komisaři, že na první pohled poznáte,
00:00:49co v tom vězí?
00:00:51Pane magistře, dobrý úředník musí mít především dobrý zrak, víte?
00:00:55K nám na komisařství chodí všelijací lidé: vyjednavači,
00:00:58prosebníci, žalobníci, obžalovaní.
00:01:02Člověk o nich neví téměř nic, všichni se tváří, jako by mluvili
00:01:05nic než pravdu, víte, všichni jsou uctiví, laskaví.
00:01:09Ale najednou se jim něco kmitne u kořene nosu. Ano, tahle.
00:01:15Cosi se jim kmitne v očích.
00:01:18A to cosi musíte postřehnout, protože to obyčejně bývá záblesk
00:01:21skutečné pravdy. S dovolením.
00:01:27Všichni snad nejsou takoví? Přece se najde jeden nebo dva...
00:01:31Ale kdepak, všichni šiděj, i když mluví pravdu.
00:01:34Někteří dokonce lžou sami sobě a klamou sami sebe.
00:01:40No vidíte, to my lékárníci máme s lidmi jiné zkušenosti.
00:01:43Asi je to tím, že k nám chodí skutečně postižení lidé.
00:01:46Řekněte, pane doktore, mně se alespoň nestalo,
00:01:49že by někdo polykal prášky a nic mu nebylo.
00:01:53Vaši klienti patrně nemoc většinou předstírají.
00:01:56-Nevadí ti tady ten průvan na oko?
-Ne, vůbec ne.
00:02:00Nezahrávejte si s tím, pane komisaři,
00:02:03už se vám to táhne dost dlouho. Musíte být opatrný.
00:02:07Pane doktore, já myslím, že se to lepší. Opravdu.
00:02:11S pacienty je to jako s vašimi lidmi, co chodí na komisařství.
00:02:15Doktor taky nesmí dát na to, co pacient cítí nebo předstírá.
00:02:20Kdypak pojedete do Prahy na tu kliniku, pane komisaři?
00:02:24Musí hned zítra, v pondělí.
00:02:27Tak kdypak pojedete do Prahy, pane komisaři?
00:02:30Pan komisař Mach!
00:02:32Pardon, promiňte, teď jdu válčit.
00:02:40Co tomu říkáte, doktore?
00:02:43Trvá to už příliš dlouho a nelepší se to, naopak,
00:02:46zdá se mi, že to zasahuje i druhé oko.
00:02:50Asi bude třeba operace.
00:02:52Myslíte, že je to tak vážné?
00:02:54Ale ne, milostivá paní, starosti si dělat nemusíte.
00:02:58Poslyšte, jednou přišla ke mně do lékárny taková mladá paní
00:03:03a povídá...
00:03:04Pane komisaři, jestli to půjde takhle dál, tak s vámi budu hrát,
00:03:09jen když si zavážete obě oči a ještě si nebudu jist,
00:03:12že vyhraju. Opravdu, hrajete báječně.
00:03:15- ZASMĚJE SE NAHLAS -
00:03:32Jedna. Třetí hod!
00:03:35Pane učiteli, buďte tak laskav, vezměte to za mě, ano?
00:03:44-Poroučím se.
-Na shledanou.
00:04:05Kdo jsi?
00:04:07Karle, ty nespíš?
00:04:11Ty nespíš, já to vím.
00:04:16Chceš něco, děvenko?
00:04:18Proč nespíš?
00:04:20Ale spím. Tys mě probudila. Spi.
00:04:26Já nechci. Mám tě tolik ráda. Vezmeš mě k sobě?
00:04:39Ty jsi můj, můj, můj...
00:04:45-Ještě se zlobíš?
-Proč bych se zlobil?
00:04:50Jaký by to byl život, mračit se na sebe a zbytečně žárlit.
00:04:58Nějaké jiné téma, Jarmilko, ano?
00:05:04Prosím tě, to mě máš vážně za tak hloupou?
00:05:08S magistrem Kučerou? Vždyť tam měl Adélku.
00:05:11Neřekl jsem ti ani jediné slovo.
00:05:13Neřekl, ale já tě znám.
00:05:20Proč mi nevěříš?
00:05:27Nevím.
00:05:28Oklamala jsem tě někdy?
00:05:32Tak odpověz. Pochybuješ o tom, že tě mám ráda?
00:05:37Ne.
00:05:42Tak proč mě trápíš?
00:05:45Ano, trápíš.
00:05:50Jarmilko, já tě tak málo znám. Dva roky našeho života nejsou nic.
00:06:00Podívej, já nemám nikoho jiného nežli tebe.
00:06:05A když se stane taková hloupost jako dneska, tak já se cítím
00:06:10strašně opuštěný. Sám.
00:06:14Já taky nemám nikoho jiného na světě než tebe,
00:06:18tak proč si otravujeme život?
00:06:21Zítra odjedeš na léčení, možná, že si tě tam nějakou dobu nechají.
00:06:27Budeme daleko od sebe, tak proč si kazit chvíle,
00:06:31kdy jsme spolu?
00:06:34Tak nebreč. Nebreč...
00:06:40Já tě mám rád, moc. Moc.
00:06:46Ještě pořád si myslíš, že láska je neřest?
00:06:50Je, veliká. Ničivá.
00:06:59Temná...
00:07:01...jak nejhlubší noc.
00:08:28Dej mi ruku, Jarmilko.
00:08:34Jsi pořád stejně krásná, jako jsi bývala, viď?
00:08:39Ano, jsem stejná.
00:08:41Pořád tě mám stejně ráda. Ne, mám tě ještě radši.
00:08:49Ani jsem nevěřila, že je to možné.
00:08:52Já bych ti chtěl něco říct, víš.
00:08:55Ale, prosím tě, nepřerušuj mě, dokud nedomluvím a dávej pozor
00:08:59na každé slovo, které ti řeknu, ano?
00:09:02Začni.
00:09:11Rozejdeme se, Jarmilko.
00:09:13Odjedeš k bratrovi do Rakovníka.
00:09:17-Karle...
-Ne! Počkej.
00:09:22To není moje, ale tvoje oběť, o kterou tě žádám ve jménu osudu
00:09:27i naší lásky.
00:09:30-Proč mě trápíš?
-Pšt. Až domluvím.
00:09:39Pochop to, Jarmilko, jaký by to byl život?
00:09:46Víš dobře, že ti nevěřím.
00:09:48Hlídal jsem každý tvůj pohyb, každý tvůj pohled,
00:09:53a přece jsem všemi svými zdravými smysly nebyl schopen rozpoznat,
00:09:57co v tobě je. Kdo jsi.
00:10:06A teď už budu slyšet jenom šustot tvých šatů, vrznutí dveří,
00:10:12zabarvení hlasu, hřeben ve tvých vlasech...
00:10:21...a ticho.
00:10:25Ticho, které je najednou strašně hlučné.
00:10:41Rozejděme se.
00:10:43Bude to lepší pro tebe i pro mě.
00:10:47Já si najdu nový smysl svého života.
00:10:50Určitě najdu.
00:10:55Ale když jsi vedle mě, tak vidím smysl svého života jenom v tobě.
00:11:00Tak mě zachraň a odejdi.
00:11:02-Ne.
-Odejdi. -Nemohu.
00:11:06Odejdi, prosím tě, ať se všecko změní.
00:11:10Odejdu...
00:11:15...ale s tebou.
00:11:17Pryč odtud. Do Prahy.
00:11:37- ZPÍVAJÍ SI -
00:11:54Kdo je tohle?
00:11:55Tetička Ema.
00:11:57To je jediná žena, na kterou bys mohla doopravdy žárlit.
00:12:03Prosím tě.
00:12:04Nepoznal jsem doposud podivuhodnější,
00:12:06ale taky ne podivínštější.
00:12:08-Andulo!
-Ano?
00:12:10Andulo, jakpak se jmenovaly ty její kočky?
00:12:13Té jedné říkala Katrmur a té trojbarevné Šnurolín.
00:12:17Šnurolín! Měla je hrozně ráda.
00:12:19Ale jednou si usmyslela, že nebude nic jíst.
00:12:22Od té doby k sobě nikoho nepustila, ani ty kočky.
00:12:25Stará slečna byla hodná, ale...
00:12:29Prohlásila, že ošklivý člověk nemá hyzdit přírodu
00:12:33a přestala vycházet z domu.
00:12:36Kde se v ní vzal takový vzdor vůči světu?
00:12:39Vzdor? No, to není to pravé slovo.
00:12:42Takový truc měla v sobě, tetička Ema, truc.
00:12:46Tvrdilo se, že se výborně vdá, byla zbožňovaná, ale jednou si
00:12:51na koni při skoku porušila jisté ústrojenství.
00:13:00A odešla ze společnosti. Prohlásila, že se nikdy nevdá.
00:13:08Nikdo nechápal proč.
00:13:10Až teprv po letech se svěřila mé matce: Nesnesla bych,
00:13:15aby mě někdo podezíral.
00:13:19Směšné věci rozhodují o lidských osudech, nemyslíš?
00:13:24Divné. Špatně upevněné sedlo nebo čedičová střepinka.
00:13:35Jak chceš ta křesla? K oknu nebo od okna?
00:13:40-To je jedno.
-Tak jak je chceš?
00:13:43Tedy od okna.
00:13:46-Dovolíš?
-Promiň. Počkej.
00:13:50Kdepak, děkuji, já sama.
00:14:00Čedičová střepinka.
00:14:03Směšná věc.
00:14:10V mém osudu svůj úkol splnila.
00:14:15Karle, drahoušku...
00:14:17Ale nic. Ulice u pivovaru je už asi dávno vydlážděná, střepinka leží
00:14:22někde ve štěrbině nebo je rozšlapaná...
00:14:28- VYKŘIKNE -
00:14:35Andulo, smeták!
00:14:41Sakra!
00:14:42Karle...
00:14:48No tak.
00:14:50Taková hloupost.
00:14:54Tetičko Emo, mňau.
00:16:13Jarmilko!
00:16:15Poslouchám tě, hraj.
00:16:22Káva.
00:16:25Vzpomínáš si na toho starého slepého žebráka, sedával vždycky
00:16:30se ženou na mostě přes Jizeru.
00:16:33Ano, ona byla taková tlustá, naditá.
00:16:35Ano, tak o něm se mi dneska zdálo.
00:16:37-Prosím tě? A co?
-Nemám ponětí.
00:16:40-Prosím.
-Děkuji.
00:16:44Nedávno jsem si totiž vzpomněl na jeho skuhrání:
00:16:48"Od narození jsem slepotou stižený, světla božího nevidím,
00:16:54slepota je žalář nejtemnější, žalář nejhorší..."
00:17:00Byl to nepříjemný člověk.
00:17:02"Podarujte nebožáka."
00:17:07Ano, ten strejda mi byl protivný, byl, ale měl svůj životní smysl.
00:17:14Vyžebrával si malé jměníčko, měl prý čtyři zdravé děti.
00:17:23Je výborná. A v Loukově chalupu.
00:17:26Jednou jsme šli s paní adjunktovou k Bořkovu, seděl na mezi se ženou,
00:17:33najednou ti ji chytil za vlasy, přitáhl k sobě
00:17:36a tloukl ji pěstí do hlavy.
00:17:38Ona ho škrábala, nadávala mu... Byl to zlý člověk.
00:17:45Ty jsi byla někdy s paní adjunktovou na bořkovské pěšině?
00:17:50Ano.
00:17:51Ne, já... jen že jsi mi říkala o každém kroku.
00:17:55Ale jistě, zapomněl jsi na to. Přece loni, koncem srpna.
00:18:03S kým tam jenom šla? S kým tam jenom mohla jít?!
00:18:10Ano, ten student, ten medik tam bydlí, co se kolem ní tak točil.
00:18:15Ten medik tam bydlí.
00:18:16...tak jsem vyšla z drogérie a potkaly jsme se na náměstí
00:18:19s paní primářovou.
00:18:21-Copak?
-To nic.
00:18:25Byla u toho ještě paní primářová.
00:18:28Ano, to je jedno.
00:18:38Proč mi to, prosím tě, vykládáš?
00:18:40- HRAJE POCHMURNĚ -
00:18:46- ZAHRAJE VESELEJI -
00:18:52Jarmilko...
00:18:54Copak? Dneska tě nebaví hrát?
00:18:58Jsi pořád stejně krásná, viď?
00:19:01Snad. Záleží na tom?
00:19:04Jednou budu stará babička, bez zubů, samá vráska,
00:19:09ale pro tebe budu pořád stejně krásná, jako jsem bývala.
00:19:15Takové štěstí potká jen málo žen.
00:19:24Štěstí?
00:19:29A nikdy od tebe neodejdu.
00:19:32I kdybys mě vyháněl.
00:19:55Chtěl bych se dneska projít poprvé sám. Bez tebe.
00:20:01Samotného tě nepustím.
00:20:04Ale já půjdu s Andulou.
00:20:06Proč s Andulou?
00:20:08Chci být chvilku sám, a to s tebou nemohu.
00:20:11A tobě taky nebude škodit, když si na chvilku ode mě odpočineš.
00:20:15Andulo!
00:20:17-Ani na tebe nepromluvím.
-Ale, Jarmilko.
00:20:19Samotného tě nepustím. Pochop to. Andula se tady ještě nevyzná.
00:20:22Prosím tě, čeho by ses bála?
00:20:24-Ne, nepustím tě samotného.
-Jarmilko.
00:20:27No tak.
00:20:38Copak? Copak?
00:20:48Čemupak se smějete, Andulo?
00:20:51Vždyť já se nesměju, milostpane.
00:20:53Ale smějete, smějete.
00:20:54Jistojistě se nesměju.
00:20:56No tak mi to povězte.
00:20:58Opravdu ne.
00:21:00Nebo si budu myslet, že se smějete mně.
00:21:04No tak, bude to!
00:21:10Ale tamhle sedí jeden voják od dragounů a posílá mi hubičky.
00:21:20To je toho.
00:21:23Je to vlastně drzost, co si lidé dovolí ke slepci.
00:21:27Jestlipak také Jarmile posílají vojáci od dragounů hubičky?
00:21:33Konečně proč ne?
00:21:36Vodím ji pořád na vojenské koncerty.
00:21:39Jak to, že jsem si toho ještě nevšiml?
00:21:42Jarmila mi popisuje lidi kolem, ano, ale nikdy nemluví o tom,
00:21:45že by jí někdo posílal hubičky.
00:21:49Andulo, domů! Běžte pro drožku.
00:21:59Nikdy nemluví o důstojnících. Nikdy, nikdy. Nikdy!
00:22:30Andulo, ukažte, dejte mi ty klíče a běžte se ještě projít. Běžte.
00:22:34Já dojdu sám. Jděte.
00:23:15- HRAJE HUDBA -
00:23:43- HUDBA PŘESTANE HRÁT -
00:24:08- VÝKŘIK -
00:24:13Miláčku, ty ses už vrátil? Jak ses měl? Co?
00:24:20Bylo ti dobře? A kde máš Andulu?
00:24:24Andula přijde za mnou, já jsem přijel drožkou.
00:24:29-Sám? Copak? Nebylo ti dobře?
-Ne.
00:24:33-Tak proč sám?
-Ne, je mi dobře.
00:24:36Chtěl jsem to jednou zkusit sám.
00:24:39Prosím tě, mohla bys mi přinést trošku vody?
00:24:41-Jistě.
-Děkuju.
00:25:01Asi tady opravdu nikdo nebyl. Asi ne.
00:25:17Pozor!
00:25:18Karle, balkón!
00:25:26Nic, já sám.
00:25:33Andulo, poslala jste ty dopisy, co vám milostpaní ráno dala?
00:25:39Milostpaní mi nic nedávala.
00:25:42A kdepak jste byly včera dopoledne tak dlouho?
00:25:48Ale, kupovaly jsme nový ubrus.
00:25:51No, dobrý. Dobře, dobře.
00:26:04- ANDULA SI ZA DVEŘMI ZPÍVÁ -
00:26:34- DVOJÍ ZAZVONĚNÍ -
00:26:41Tak kdepak je ta Andula?
00:26:43-Andulo! Andulo!
-Už běžím, milostpaní!
00:26:48Listonoš.
00:26:55-Kdopak nám píše?
-Bratr. -Aha.
00:26:59-Máš trpělivost poslouchat?
-No, když chceš?
00:27:24Drahá Jarmilko!
00:27:26U nás není nic nového, co by tě mohlo zajímati.
00:27:32Všichni jsme chválabohu zdrávi...
00:27:37Máš trpělivost poslouchat? Přečtu ti je. Bratr píše.
00:27:43Paní primářová píše.
00:27:46Říká to vždycky s tak rafinovanou přirozeností a ví,
00:27:49že nenávidím dopisy. Nevěřím jim.
00:27:52Nemohu se přesvědčit, co v nich je psáno,
00:27:55a přece cítím, něco se děje za mými zády.
00:27:59Něco se děje. Něco! Něco, něco, něco se děje...
00:28:03Srdečně tebe i Karla zdravíme, tvůj Josef.
00:28:12Ty už se ke snídani neoblékáš?
00:28:19A nečešeš?
00:28:21No, pro mě to není potřeba, že?
00:28:27Promiň, to jen dneska, náhodou.
00:28:56V jejím hlase bylo zase rozčilení. Bylo!
00:29:01Nepatrné, ale bylo.
00:29:08-Andulo!
-Ano?
00:29:12Andulo, kolikpak dneska přišlo dopisů?
00:29:14Dva myslím. Brala je přece milostpaní.
00:29:17No tak jděte.
00:29:25Dva, dva...
00:29:28Nestačila se s Andulou na mě domluvit. Ani ji nezaklapla,
00:29:34aby se zvukem neprozradila.
00:29:39Včera byla kabelka prázdná. Určitě. Určitě...
00:29:44A Josef posílá psaní v hladkých obchodních obálkách.
00:29:48Tohle je patrně elegantní, voňavé, zamilované.
00:30:10Víš, že bych se chtěl s Josefem zase jednou setkat?
00:30:16A trošku si s ním popovídat.
00:30:19Pojď, pošleme mu telegram.
00:30:25Nemusíme tolik spěchat, napíšu mu dopis.
00:30:28Pojď poslat ten telegram!
00:30:33Ano, hned.
00:30:40Děkuji, na shledanou. Tak můžeme jít.
00:30:47Copak je?
00:30:48Nic, nic, jenom mě strašně rozbolela hlava.
00:30:52To přejde.
00:30:54Jarmilko, prosím tě, došla bys mi do lékárny pro pyramidon?
00:30:59Já tady na tebe počkám.
00:31:00Pojď, vrátíme se na nádraží, tady žádný lékárník není.
00:31:04Ale ne, tak dej mi trochu svobody,
00:31:06chci sám poslouchat ruch kolem sebe.
00:31:09Uznej, přece tě tady nenechám samotného.
00:31:11Co by se mi tady mohlo stát, Jarmilko?
00:31:13-Nenechám tě tu.
-Nebuď úzkostlivá.
00:31:16Miláčku, prosím tě, nedělej mi takové věci.
00:31:18Já se odtud ani nehnu, zůstanu sedět tady na lavici.
00:31:21Dávám ti své slovo, Jarmilko.
00:31:23Karle, prosím tě, ale skutečně se ani nehni, nebo umřu strachy.
00:31:27Neměj obavy, slibuju ti to.
00:31:29-Slibuješ mi to?
-Samozřejmě. Tak jdi.
00:31:37Jarmilko!
00:31:45Pánové...
00:31:49Prosím vás, pánové.
00:31:56Co si přejete, pane, chcete poslat telegram?
00:31:58Ne, já jsem komisař Mach ve výslužbě.
00:32:03Těší mě, jsem gymnazista Král, sextán.
00:32:05Velice mě těší.
00:32:07Mladý pane, mohli bychom jít trochu stranou,
00:32:09kde není tolik lidí? Děkuji vám.
00:32:11Jistě, jistě.
00:32:13Bohové odmění ty, kdož prokáží službu slepému Oidipovi,
00:32:18byť ne králi.
00:32:20Prosím, jen račte říci.
00:32:22Mám k vám prosbu, mladý pane, podívejte se, mně došlo psaní,
00:32:25a já nemám nikoho, kdo by mi je přečetl a strašně rád
00:32:28bych znal jeho obsah. Kdybyste byl tak velice laskav.
00:32:32Velice rád. Ale ten dopis není adresován vám,
00:32:34pane komisaři.
00:32:35Ne, je adresován mé ženě, ale týká se zřejmě nás obou.
00:32:39Konečně zdá se, že je to nějaké rodinné psaní.
00:32:41Ano, ano.
00:32:43"Drahá Jarmilko, u nás není nic nového, co by tě mohlo
00:32:45zajímati. Všichni jsme chválabohu zdrávi, já, žena i děti.
00:32:48Jen Zdenička měla minulý týden trochu zpuchlé mandle,
00:32:51ale přešlo to docela hladce."
00:32:53Mladý pane, pěkně vás prosím...
00:32:55Promiňte, pane.
00:32:57To není ten dopis, co jsem hledal!
00:33:00Dala ho někam jinam. Ale kam? Ale kam, kam, kam?!
00:33:07"Jen s továrnou mám plné ruce práce, tak jak to běžně chodí.
00:33:10Srdečně tebe i Karla zdravíme, tvůj Josef."
00:33:14To je všechno?
00:33:16Co je?
00:33:18-Ne, je tady ještě jeden list.
-Ano?
00:33:21-Ale já nevím...
-Co nevíte?
00:33:23-Mám-li právo číst dál?
-A proč byste neměl?
00:33:25Bojím se, že vám to nebude příjemné.
00:33:26Ne, mladý pane, podívejte se, já vás ujišťuju, že kdyby mě
00:33:30dřív někdo požádal o tuto službu, já bych mu určitě vyhověl.
00:33:34Řekl jste, že tam stojí něco nepříjemného, viďte?
00:33:36Já se teď budu domnívat, že tam je něco mnohem horšího,
00:33:38než ve skutečnosti je.
00:33:39Snažně vás prosím, velice mi na tom záleží.
00:33:41To jsem vám neměl říkat.
00:33:42Ne, čtěte, čtěte! Prosím vás, čtěte!
00:33:45"Drahá Jarmilko. Všechny cítíme s tebou. Tvoje hrozné neštěstí.
00:33:48Stále o tom mluvíme a všichni tě velice litujeme.
00:33:52Růžena nad tebou často pláče a také její matka píše
00:33:54smutná psaní.
00:33:56Vždyť všichni víme, jaký býval Karel divný, dokud byl zdráv,
00:33:58a jaké s ním máš asi soužení teď, když je slepý a ty jsi k němu
00:34:02navěky uvázaná.
00:34:04Nezlob se, drahá sestro, že se opět dotýkám této věci.
00:34:07Tady ti slibuji, tentokrát už určitě, že ti již nikdy nebudu
00:34:10psát dvojí psaní.
00:34:12Ale Karel se k nám vždy choval cize a byl nám cizí, kdežto tebe
00:34:15milujeme a tvé blaho nám leží na srdci.
00:34:19Stane-li se tedy u vás cokoli, rozuměj mi, drahá sestro,
00:34:22cokoli, ať z tvé či z jeho strany, nezapomeň, že můj dům je tvým domem
00:34:26a že vše, co mám, je také tvé."
00:34:29To je všecko?
00:34:30Ještě: "Kdybys cokoliv potřebovala, piš." A pak normální zakončení.
00:34:34-Jaké?
-"Tvůj Josef".
00:34:37-Já nevím...
-Co nevíte?
00:34:38Jestli jsem vám to měl číst? Jestli jsem vás zarmoutil, pane.
00:34:41Ale ne, naopak, mladý pane, udělal jste mi radost.
00:34:44Podívejte se, příbuzní mají o ženu starost, já to chápu,
00:34:47vůbec jim to nezazlívám, jsme přece rozumní lidé, ne?
00:34:52Před chytrým člověkem není potřeba nic zatajovat. Tu máte, příteli.
00:34:57Pravda a nic než pravda, že?
00:35:00I slepý miluje pravdu, váží si jí, hledí si jí.
00:35:03Také on má na ni právo. Je to tak?
00:35:05Ano, pane komisaři, inteligentovi se má a musí říkat pravda.
00:35:08Ano, ano. Prosím?
00:35:12Karle, co mi to děláš?
00:35:15Nic, Jarmilko, nic, já jsem poodešel tady kousek stranou
00:35:21a seznámil jsem se s milým člověkem.
00:35:24To je pan Král a moje žena, seznamte se, prosím.
00:35:29-Rukulíbám, milostivá paní.
-Těší mě, pane Králi.
00:35:40Můžeme jít?
00:35:42Ano.
00:35:47Pojedeme drožkou, Jarmilko. Velice mě těšilo, pane Králi.
00:35:51Mě také, pane komisaři.
00:35:53A, pardon, promiňte. Těšilo mě.
00:35:57Na shledanou.
00:36:19Máš rád tuhle vůni?
00:36:30Neřekneš mi, co proti mně máš?
00:36:33Nic, Jarmilko, nic.
00:36:36Jsem nemocný člověk, nic víc.
00:36:44Pověz, ale nemuč.
00:36:55Jarmilko...
00:36:58...nepodvádíš mě?
00:37:00Ne.
00:37:03Ani v maličkostech?
00:37:06Ne, Karle, v ničem.
00:37:10Přemýšlej trochu.
00:37:12Ne.
00:37:14Třeba jsi mi zatajila nějakou maličkost nebo máš nějaké malé
00:37:20tajemství, kterému nepřikládáš vůbec žádnou váhu?
00:37:23Ne, nemám.
00:37:30Myslíš, že Josef...
00:37:34...přijede brzo?
00:37:37Nevím.
00:37:43Nejsi ráda?
00:37:50Jsem i nejsem.
00:37:54Věříš mi?
00:38:00Spím. Jsem unaven.
00:38:09Je konec.
00:38:14Konec.
00:38:19Konec...
00:38:23Odpírá mi pravdu.
00:38:26Cizí lidi mi musí poskytnout důkazy.
00:38:32Ona mi brání poznat skutečnost.
00:38:35Ona jediná...
00:38:40Ona jediná!
00:38:47Jaké máte důkazy, pane žalobce?
00:38:54Často u nás vrznou v předsíni dveře bez zazvonění.
00:38:58Není slyšet hlasy, nebo jen několik nehlučných slov.
00:39:02Neptám-li se, neřekne se mi o tom vůbec, a když se ptám,
00:39:04tak se prý vrátila služka, žebrák, plynař,
00:39:09podomní obchodník.
00:39:12Ale vím jistě, že to ti lidé nebyli.
00:39:15Přesvědčil jste se někdy o tom?
00:39:19Ne. Žena často vychází beze mě k přítelkyni.
00:39:24Prý. Nebo ke švadleně. Prý.
00:39:28A vrací se svěží, veselá, plná životní energie.
00:39:33Odchází proti vaší vůli?
00:39:37Ne, sám ji posílám.
00:39:40A zjistil jste někdy, že byla jinde, než vám řekla?
00:39:48Jak mohu? Jsem slepý a přítelkyně by mě obelhala stejně,
00:39:53jako mě obelhává žena. A služka. Celý svět mi lže?
00:39:58Máte příčinu podezírat?
00:40:02Mám. Ano, mám, mám.
00:40:07Když ještě v Hradci chodil ředitel měšťanské školy
00:40:11za slečnou pokladní a byly z toho klepy, tak řekla:
00:40:14Ty mě nebudeš nikdy podvádět.
00:40:17Odpověděl jsem jí, miluji tě, a proto tě nemohu podvádět.
00:40:22Kdybych tě snad jednou přestal mít rád a zamiloval si jinou,
00:40:25řekl bych ti to. A toto, prosím, odmítla.
00:40:28Ne, udělej to tak chytře, abych se o tom nikdy nedozvěděla.
00:40:34To je ženská logika!
00:40:36Ženská logika - a teď? Teď toho využívá proti mně.
00:40:39Ještě když jsem byl zdráv, schovávala přede mnou psaní
00:40:42svého ctitele z mládí. Snad jen ctitele!
00:40:45A zapřela, že při divadelní zkoušce jí partner políbil ruku.
00:40:50A to jsem mohl vidět, mohl!
00:40:53Vodí mě na koncerty vojenské kapely.
00:40:56Tomu říkáte důkazy?
00:40:59Pane soudce, mám vyprávět o jisté příhodě z dob
00:41:02našeho zasnoubení?
00:41:04Prosím.
00:41:07Šli jsme daleko za městem, nebylo hezky, měsíc nesvítil,
00:41:11byla zkosena tráva, byla mlha...
00:41:14A v onen nepůvabný večer jsem ji náhle řekl věcně,
00:41:19bez nejmenších něžností před tím: Jarmilko,
00:41:23co bys mi odpověděla, kdybych ti řekl, Jarmilko, chci tě mít?
00:41:30Řekla bych ti, vezmi si mě.
00:41:33Každá jiná by ani nechápala otázku úmyslně položenou
00:41:38tak neurčitě. Nebo by se aspoň zatvářila, byla by rozhořčena,
00:41:43snad by se rozplakala, snad by i žertovala,
00:41:45ale ona? Ona: Vezmi se mě. A této dívce bylo 17 let!
00:41:5017 let! Co tomu říkáte?
00:41:52Chápete, že může jít s prvním člověkem, který přijde?
00:41:58Pane komisaři, s lékařem nervových chorob jste se ještě neradil?
00:42:09Copak nechápete, že vám nemohu podat důkazy, kterým byste
00:42:13ve své stupidní moudrosti rozuměl?
00:42:16Nevidíte, že jsem slepý?
00:42:18Nechápete, že ve tmě je možno klamat člověka v jeho vlastní
00:42:22přítomnosti, v mém vlastním bytě, v mé vlastní ložnici,
00:42:25v mém vlastním loži? Všude!
00:42:30- ZOUFALE SE SMĚJE -
00:43:58Kdo je tu?
00:44:00Já, miláčku, Jarmila.
00:44:06Kdo ještě?
00:44:08Nikdo, kdo by tu byl?
00:44:11Bylo mi smutno, nemohla jsem spát, tak jsem šla na chvíli do studena.
00:44:19Stůj!
00:44:22Nepřibližuj se ke mně, vidíš, že držím revolver.
00:44:30Koho tu máš?
00:44:32Duše moje, nikdo tu není, kdo by tu byl?
00:44:38Karle!
00:44:41Povídám, stůj! Stůj!
00:44:43Prosím tě...
00:44:46Nebo se zastřelím před tvýma očima.
00:44:48Prosím tě...
00:44:51Nepovíš?
00:44:54Nepovíš. Taky dobře.
00:45:01Tak jdi. Ale sama. Jdi, prosím tě!
00:45:11Karle!
- TŘESK SKLA -
00:45:27Tak...
00:45:29...a teď budeme jednat spolu, pane. Nepokoušejte se
00:45:34ke mně přiblížit...
00:45:39...nebo vystřelím.
00:45:42Máte-li zbraň, tak ji nepoužívejte, to by bylo zbytečné, dohodneme se.
00:45:49Kdo jste?
00:45:55Ptal jsem se vás, kdo jste?
00:46:01Rozumějte mi, řekněte své jméno, já vám otevřu dveře a můžete jít,
00:46:08nezkřivím vám ani vlásek na hlavě.
00:46:12- BIJÍ HODINY -
00:46:18Mlčíte?
00:46:26To ale není rozumné od vás, to není rozumné.
00:46:30Pochopte mě, na vaší osobě mi nezáleží,
00:46:34chci slyšet jenom váš hlas.
00:46:40Bylo by dětinské se domnívat, že mě oklamete, víte?
00:46:44Jestliže chcete ochránit Jarmilu, tak to je zbytečné.
00:46:48Ani jí neublížím.
00:46:51Já totiž nepovažuji manželství za tak důležitou instituci,
00:46:55aby bylo radno se pro ni vzájemně ničit.
00:47:03Mně jde jen o potvrzení pravdy.
00:47:11Dobře, ano, jestli jste někdo z mých bývalých známých,
00:47:15tak změňte hlas, prosím. Na jménu mi nezáleží.
00:47:23Ale učiňte to rychle, proboha vás prosím.
00:47:26Netrapte mě. Ani sebe!
00:47:35Vy si totiž neuvědomujete, že já jsem proti vám ve výhodě.
00:47:39Já totiž můžu zavolat služku nebo lidi z ulice a říct jim,
00:47:42popište mi tohoto pána.
00:47:48Pochopte mě, já taky nechci skandál. No tak...
00:47:57Uvažujte, že je pro vás čestnější a výhodnější promluvit teď,
00:48:02než později kapitulovat.
00:48:10Tak co?
00:48:17Dobře, já vás chápu.
00:48:21Počkám do rána.
00:48:25Ještě ráno je možnost se mnou mluvit.
00:48:29Potom už ne.
00:48:32- TIKOT HODIN -
00:48:40Ne!
00:48:43Ne.
00:48:44Ne, já nemůžu čekat do rána, nemůžu. Kde jste?
00:48:51Vaše jméno?
00:48:52Řekněte vaše jméno!
00:48:58Já chci slyšet vaše jméno. Vaše jméno!
00:49:01- HRAJE HUDBA -
00:49:33Tak co?
00:49:36Uštvali jsme se, pane, viďte, uštvali?
00:49:40Bylo to ale zapotřebí.
00:49:45- SLUŽKA SI ZPÍVÁ -
00:49:49Ježišmarjá!
00:49:53Milostpane!
00:49:56Milostpane! Ježišikriste! Milostpane!
00:50:03Co je, Andulo?
00:50:05Milostpaní leží mrtvá vprostřed kuchyně.
00:50:08Ne, ne, tak to ne.
00:50:15Asi jenom omdlela.
00:50:17Andulo, uložte ji do postele a třete ji kolínskou.
00:50:22A přijďte mi říct, jak je?
00:50:30Tak tohle to nebylo zapotřebí, pane, tohle ne.
00:50:37Ani teď nám nedáte svobodu? Co?
00:50:44Taky dobře.
00:50:49Milostpane, otevřou, milostpane!
00:50:53Co je, Andulo, co je s milostpaní?
00:50:57Dýchá. Ležela v županu na podlaze, tak jsem ji dala do postele
00:51:01a třela. Už taky otevřela oči, ale hned je zase zavřela.
00:51:04Prosím, nechť jdou k ní.
00:51:06Ale nemůžu, pořád, vždyť jim to říkám.
00:51:11A co dělaj tady, milostpane?
00:51:15Neptejte se, Andulo!
00:51:19A běžte pro doktora!
00:51:21A kdyby se po mně ptal, tak mu řekněte, že...
00:51:26...že nejsem doma, že jsem odjel.
00:51:48Už je světlo.
00:51:50Pro vás, pane.
00:51:56Ale já ani teď neodejdu.
00:52:03Kde jste?
00:52:06Slyšíte mě?
00:52:08Co?
00:52:10Z toho kredence.
00:52:12Nebo jste na pohovce?
00:52:15Tak se ozvěte. Slyšíte?
00:52:21Ozvěte se!
00:52:24Slyšíte mě, ozvěte se! Ozvěte! Kde jste?
00:52:28- HRAJE HUDBA -
00:52:59- ZVUK ODEMYKÁNÍ - Prosím, pane doktore.
00:53:07- KROKY -
00:53:19Nemluvím o tom, jak je možno slepému nabídnout boj nerovnými
00:53:24zbraněmi, když on vám nabízí mír.
00:53:28Ale jak můžete nechat ženu, kterou milujete,
00:53:31v tomhle postavení?
00:53:34Slyšíte? Pláče. Jenomže tohle na vás neplatí, že?
00:53:39To na vás neplatí.
00:53:43Bože...
00:53:48Já vás vyhladovím...
00:53:52Já vás vyhladovím, já počkám, až přilezete.
00:53:59-Milostpane!
-Co je, Andulo?
00:54:01Milostpaní přišla k sobě, ale strašně pláče
00:54:04a pořád jich volá. Jdou k ní.
00:54:06Nemůžu, Andulo, co říkal doktor?
00:54:09Já nevím, dává jí nějaké bílé koláčky rozpuštěné ve vodě.
00:54:13Milostpane, já se toho pláče až bojím. Milostpane, jdou tam.
00:54:17Nemůžu! Nemůžu, Andulo, běžte tam a za chvilku mi přijďte říct,
00:54:21jak je. Běžte tam!
00:54:26Já počkám. Tady si počkám na vás, až zešílíte, rozumíte,
00:54:31a po kolenou ke mně přilezete. Po kolenou, po kolenou...
00:54:36Ježišmarjá, milostpane, co se to děje?
00:54:40Řeknou mi, co je to s nima a s milostpaní?
00:54:42Vždyť já to takhle nemůžu nechat, já se z toho zblázním!
00:54:47Jděte pryč, Andulo, jděte pryč!
00:54:49Jděte pryč, proboha vás prosím! Jděte pryč!
00:55:04- ZVONEK U DVEŘÍ -
00:55:09- MUŽSKÝ HLAS - Dobré jitro. Co je?
00:55:18Co se děje?
00:55:19Teď je už milostpaní trochu líp a spí.
00:55:21-Kde je?
-V ložnici.
00:55:37Švagr.
00:55:39Švagr přijel na můj telegram.
00:55:43Přijde sem a podívá se na vás a řekne, nikdo tu není.
00:55:50Nikdo tu není, seš blázen.
00:55:53Seš blázen.
00:55:56- KLEPÁNÍ NA DVEŘE -
00:55:57Josefe, otevři nám.
00:56:00Ne, neotevřu.
00:56:02-Víš, kdo jsem?
-Ano.
00:56:05-Kdo?
-Seš Josef.
00:56:08Celé jméno. Řekni celé moje jméno.
00:56:12Josef Hrazdíra, majitel keramické továrny v Rakovníku.
00:56:19Jméno firmy jsem zapomněl.
00:56:21A kdo jsi ty?
00:56:24Já jsem Karel Mach, komisař ve výslužbě.
00:56:30Kolikátého dneska je?
00:56:32Dvacátého osmého, devět hodin.
00:56:43Blázen tedy nejsi.
00:56:45No a co tam tropíš, to už mě nezajímá.
00:56:48Chci ti říct jenom tohle:
00:56:49Jarmila dostala těžký nervový záchvat a nesmí vědět,
00:56:52že jsi doma. Tak tím bychom byli spolu hotovi.
00:56:55Jo, rád bych ti ještě řekl, že jsi darebák a lotr!
00:56:58Jen se jdi podívat, co jsi udělal ze své ženy. Jen se jdi podívat!
00:57:03Pojď!
00:57:06Jen se jdi podívat. Podívat.
00:57:10Švagr mi řekl, abych se šel podívat!
00:57:16Slyšíte, pane?
00:57:20Ne, ne, není potřeba mě litovat, jsme na tom totiž oba dva stejně.
00:57:28Ale já vás dostanu. Já vás dostanu!
00:57:43Co je?
00:57:44Milostpane, nezloběj se, ale já už teď taky musím jít.
00:57:48Řízky mají v kuchyni na stole, kdyby chtěli.
00:57:51Cože?
00:57:52Milostpane, pan ředitel paní odvezl.
00:57:55A pan ředitel říkal, že se už milostpaní k nim nevrátí.
00:57:59Andulo!
00:58:04Andulo! Andulo, počkej!
00:58:10Počkej!
00:58:12Andulo!
00:58:13Ježišimarjá, milostpane, proboha!
00:58:16Andulo...
00:58:33Andulo, slyšíte mě? Andulo!
00:58:40Andulo!
00:58:41-Milostpane, já se jich bojím.
-Andulo, prosím vás.
00:58:44-Já se jich bojím.
-Andulo! Andulo! Andulo!
00:58:58Andulo...
00:59:10Jarmilo...
00:59:16Jarmilo...
00:59:36Tak jděte, pane.
00:59:49Žalář, žalář...
00:59:51nejtemnější, nejtemnější...
00:59:54láska, láska...
00:59:58nejtemnější, nejtemnější...
01:00:02sám... sám... sám...
01:00:06žalář... žalář... žalář...
01:00:10nejtemnější... nejtemnější...
01:00:15sám... sám... sám...
01:00:31Skryté titulky: Simona Sedmihorská Česká televize 2009
Sebevědomý mladý úředník komisař Mach, který má krásnou ženu, po náhodném zranění oslepne. Ve své slepotě, kterou se snaží fyzicky překonat, je mučen podezřívavostí. Slepota se stala katalyzátorem jeho vrozené žárlivosti, která nyní přerůstá v chorobu. Je přesvědčen, že ho všichni podvádějí, především jeho krásná žena. Namlouvá si, že má milence, s nímž se schází i v bytě, před jeho vyhaslýma očima…
Dramatizace románu Ivana Olbrachta označuje za nejtemnější žalář nikoli slepotu hrdiny, ale nesmyslnou žárlivost. Luděk Munzar v titulní roli podává mistrovský výkon, je ideálním interpretem člověka doslova posedlého svými chorobnými představami. Postavu jeho ženy vytvořila Jana Hlaváčová.
