Kramářské písně hraje a zpívá rodina Váňova, První českomoravská nezávislá hudební společnost, Bratři Slepého Metoděje, rodina Kočvarova a jiný prostý pražský lid (1990). Kamera M. Kubala. Scénář a režie P. Štingl

Kramářská píseň, kterou lze zařadit mezi městský folklór, je příběh či zážitek interpretovaný formou zpěvu kombinovaného s vyprávěním. Začíná většinou oslovením publika. Dalšími typickými znaky je poutavost a dramatičnost děje, senzačnost, určitá bulvárnost, přesné uvedení místa a času děje kramářské písně, protože je zpravidla založena na reálné události. Kramářské písně jsou většinou psány nespisovným, hovorovým jazykem, často dialektem. Velmi často také obsahují dialogy, v čemž je možno vidět určitý druh lidového dramatu.

Tematika kramářských písní je velmi různorodá, zahrnuje epiku i lyriku, od morytátů o tragických událostech, rekrutských a vojenských písní, obsahuje duchovní i milostnou lyriku a v neposlední řadě satiru. Pro kramářskou píseň je typický dlouhý a obsáhlý název, většinou se zpívala na melodii lidové či obecně známé písně.

Vizuální podobou kramářské písně je tabule pokreslená dílčími situacemi. Kramářské písně vznikaly od 16. století do poloviny 19. století. Jejich zpěv kramářem byl většinou doprovázen prodejem jejich textů. Vzhledem ke značné délce textu kramářských písní už většina z nich upadla v zapomnění, výjimkou jsou Anežka Bémová, Prostitutka, My jsme ta pára od mašiny, Zvonečky v Loretě, Ta naše písnička česká a další.

Napište nám