Ještě nejsem, kým chci být
Film Ještě nejsem, kým chci být vypráví příběh fotografky Libuše Jarcovjákové. Její práce ležela dlouho v krabicích. Dnes třiasedmdesátiletá fotografka sklízí úspěch po celém světě a dokazuje, že patří k nejdůležitějším postavám české fotografické scény. V 70. a 80. letech vytrvale zaznamenávala svůj život v normalizačním Československu. S nebývalou otevřeností a prudkostí, která se naprosto vymykala dobovému přístupu a vnímání fotografie. Tyto snímky se – spolu s deníky – otiskly v publikaci Černé roky, díky které Jarcovjáková získala titul Osobnost české fotografie roku 2017. V roce 2019 fotky ze stejného období měla možnost prezentovat na nejvýznamnějším fotografickém festivalu Recontres d’Arles, kde vystavovala jako vůbec první česká žena-fotografka. Britský deník Guardian její výstavu Evokativ zařadil na první místo svého výběru deseti nejlepších expozic roku 2019. A tak by se dalo pokračovat…
V době, kdy nikdo nemohl ani tušit, co je selfie, se neostýchala mířit objektiv fotoaparátu proti sobě a dokumentovat sama sebe v těch nejintimnějších chvílích – po prvním milostném aktu, v nemocnici po potratu, v depresi... Do jejích fotografií se také promítají dny strávené v hospodách a na soukromých mejdanech, přemíra alkoholu i plejáda milenců i milenek. Její život však více než bohémský byl plný extrémů.
Pracovala na noční směny v tiskárně, studovala FAMU, fotila v pololegálních gay klubech, učila češtinu Vietnamce i Kubánce a zároveň se pohybovala ve vysokých uměleckých kruzích. Díky otci, malíři a členovi umělecké skupiny Trasa 58, Vladimíru Jarcovjákovi a mamince, akademické malířce, Marii Jančové se přátelila s Ester Krumbachovou nebo se setkávala se sestrami Válovými. Měla blízko i k (tehdy již politicky vyobcované) teoretičce Anně Fárové, která ji zařadila na legendární výstavy 9x9 v Plasech a 37 fotografů na Chmelnici.
Režisérka Klára Tasovská a střihač Alexander Kashcheev z tisíců analogových fotografií a stránek osobních deníků poskládali mozaiku, jejíž tematická barevnost, černobílá fotografická náplň, bezprostřední setkání s vlastními stopami, které Jarcovjáková zanechala (a právě teď zanechává znovu) v Praze, Berlíně, Tokiu, střídání bezpečí domova s hotelovými pokoji, pracovních úkonů a nicnedělání před námi vyjeví ženu žijící sebe sama jako nikdy nekončící fotografický film. Divákovi se před očima odehraje dialog Libuše s Libuší, kterou nikdy nezajímalo, jak vypadá v zrcadle, jen to, zda žije – a zda žije (vůči sobě) správně. Film jako zrcadlo. Film jako živý (nebo živoucí) deník. Film jako hledání. Co se dotýká jejího života víc než fotografování? Co vidí, když se dívá do zrcadla? Kam mizí její včerejší já – a uměla by vyfotografovat (tedy (za)chytit) vlastní stín (podobně jako se ji podařilo chytit spoušti fotoaparátu stíny dob minulých)?
V roce 2024 byl dokument vybrán do sekce Panorama na Berlínský mezinárodní filmový festival Berlinale. Na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech byl zařazen do sekce Zvláštní uvedení. Snímek byl oceněn Českým lvem v kategoriích nejlepší dokumentární film a střih, také obdržel Cenu české filmové kritiky za nejlepší dokument loňského roku.
