Braniboři v Čechách
První Smetanova opera, která jej utvrdila v úsilí vytvořit národní hudebně-dramatické dílo, uvozuje cyklus všech jeho oper, které uvádíme k letošnímu dvousetletému výročí skladatelova narození (2. 3. 1824).
Opera Braniboři v Čechách zvítězila v soutěži hraběte Harracha, ale pražští političtí staromilci se ji rozhodli uvést na scénu až po třech letech. Libretista Karel Sabina zasadil její děj do doby dospívání krále Václava II., kdy v zemích koruny české za něho v podstatě vládl braniborský markrabě Ota. V libretu zdůraznil Sabina revoluční myšlenky, zejména důrazný národní tón, odpor k násilí a znechucení nad padoušstvím odpadlíků. Smetana tyto ideje hudebně podtrhl s plnou tvůrčí zaujatostí a novátorstvím, zejména v mohutných sborových scénách. Tato umělecká pravdivost přinesla strhující úspěch díla již při premiéře 5. 1. 1866 v Prozatímním divadle. Část konzervativní kritiky se ale postavila proti skladatelským novotám, neboť – jak napsal Jan Neruda: "Ta hudba nemůže a nesmí za nic stát, za prvé: není tam nic do skoku, za druhé: je to hudba pokroku, za třetí: Smetana je demokrat a skoro z každé jeho árie se šklebí demokracie!". Záznam představení Braniborů z Národního divadla v Praze z roku 1985 dokazuje nezastupitelné místo této opery na naší první scéně.