Signorina Gioventú

Balet Vítězslava Nováka (1870–1949) SIGNORINA GIOVENTÚ byl napsán na konci dvacátých let minulého století, kdy se blížila skladatelova šedesátka. Sám autor o své tvorbě této doby ve svých pamětech říká: „Zamýšlel jsem se rozloučit se svojí mladostí třemi skladbami. První byla Signorina Gioventú, dokončena v květnu 1928, další mělo být Třetí smyčcové kvarteto a Podzimní symfonie.“

Ve velkém anonymním městě žije písař advokátní kanceláře neurčitého věku. Vede jednotvárný, neradostný život. Dnes večer se cítí mizerně, a tak prosí svého šéfa o uvolnění. Jelikož je právě doba karnevalu, šéf písaře mrzutě podezřívá, že bláznit a tancovat se mu chce. Písař ale vskutku vypadá zle, a tak šéf nakonec povolí. Na ulici je všude tanec, veselí, šprým… Píseř jako ve snu se ocitne před krámem s maškarními kostýmy a posléze i uvnitř. Vybírá si kostým Hélia – krále slunce a je vmanipulován do dryáčnické reklamy firmy Sonnenstrahl, což když prokoukne, zahanben prchá posměšným poznámkám. Uchýlí se do odlehlého palmového salonku s trudnými myšlenkami, že pro něho není v životě zábavy a radosti. V tom se s vrcholu palmy snesla nádherná dívka. „Kdo jsi?“ ptá se překvapený písař. „Jsem Signorina Gioventú – tvoje mladost, kterou jsi tak záhy opustil. Co jsi dělal celý ten čas?“ – „Doba hravého mládí rychle minula. Pak přišla škola, dlouhá léta učení, pak trochu lásky – a nyní sedím a píšu v advokátní kanceláři.“ – „Nyní tě již navždy opouštím,“ praví dívka a odtančí. Ztratit navždy svou mladost je hrozné pomyšlení, a tak se písař snaží dívky ještě naposled zmocnit. Uniká mu tu sem, tu tam… Konečně ji dostihl a pustil se s ní v šílený rej… Ráno veselí kumpáni našli písaře před krámem Sonnenstrahlovým mrtvého – v noci zemřel v prudké horečce.

Kamera J. Kadaňka. Režie A. Moskalyk