Josef Suk: Serenáda Es dur pro smyčcový orchestr, op. 6

Dokladem rané tvůrčí zralosti Josefa Suka je Serenáda pro smyčcové nástroje Es dur, op. 6. Vznikla z podnětu skladatelova učitele Antonína Dvořáka, který nasměroval žáka ke kompozici vylehčené, radostné hudby. „Nechte těch svých velkolepostí v moll“, říkal prý Dvořák. Suk, veden touto pobídkou, velmi rychle zkomponoval během prázdninových měsíců ve svých osmnácti letech půvabnou, především lyrickými tóny oplývající smyčcovou serenádu. Není jistě pouhou domněnkou, že se zde projevil i rodící se citový vztah k učitelově dceři Otýlii. I když v kompozici občas zaslechneme dvořákovskou notu, je to již celý Suk. Serenáda pro smyčcové nástroje Es dur se díky pravidelnému a posluchači vyžadovanému vysílání tohoto díla na Štědrý den stala jakousi vánoční skladbou, i když původně neměla s Vánoci nic společného.

Josef Suk patří bezpochyby k vrcholným tvůrčím osobnostem české hudební kultury. Jeho stěžejní díla jako Asrael, Zrání, druhý smyčcový kvartet nebo klavírní cykly jsou ve svém závažném obsahu a dokonalosti kompozičního zpracování porovnatelná s díly skladatelových generačních vrstevníků Mahlera, Skrjabina a dalších. Zajímavý je Sukův tvůrčí vývoj. Už v raném mládí byl zralým autorem. Jeho Křečovická mše, zkomponovaná ještě před příchodem na konzervatorní studia, je dodnes živým dílem. Díla vytvořená během studií na Pražské konzervatoři rovněž snesou nejpřísnější hodnotící měřítka.