Robert Nebřenský: S Martinem Myšičkou jsme na place pěstovali kolegiální spiklenectví, které by mohlo prosakovat i na obrazovku
S Janem Hřebejkem už natáčíte poněkolikáté. Jak jste reagoval na nabídku tentokrát? Berete to spíš jako „Honzovi se neodmítá“, nebo jste si vše musel řádně projít?
Vlastně to tak je. Honza je pro mě garantem dobrých profesních parametrů, jeho věci mají vždycky solidní úroveň a některé jsou skvělé. Scénář jsem samozřejmě četl, ale až poté, co jsem roli přijal. Současně je pro mě Honza také jedním z těch celoživotních uměleckých souputníků, kteří mi pomáhají nastavit si vlastní náročnost a vlastní parametry a kterého vnímám i jako kamaráda. Kromě toho se on netají svými sympatiemi k mojí tvorbě, takže ve svém obsazení vnímám jistou ladnou přirozenost.
Z ústřední čtveřice je kapitán Dobeš asi nejméně výraznou postavou. Zároveň stojí bokem spletitých plánů. Čeho jste se chytal při správném vykreslení charakteru?
Ano, kapitán Dobeš je takový ten takzvaně normální a ještě k tomu dobrý policajt, takže hrozí nuda. V příbězích je to ale funkční prvek, který má svoji důležitost. Taková postava nesmí herecky přečnívat, ale také by to měl být člověk, který je uvěřitelný a měl by nést své kouzlo. Chytal jsem se náznaků v dialozích a hodně mi dalo vyprávění Janka Kroupy, když mluvil o údělu policistů a o jejich osudech. Z toho mi vyšlo, že Dobeš bude spolehlivý, poctivý, bude dbát na dodržování pravidel a zákonů, v tom, že bude až úzkoprsý, ale hořkost nad marností spravedlivého úsilí ho dovede až k obcházení pravidel a napomáhání braní spravedlnosti do svých rukou, což je jeho zajímavý rozpor. Dále mi pomohl kostým. S kostýmní výtvarnicí jsme se potěšili představou, že Dobeš projde všemi příběhy „v jedněch hadrech“, což se nakonec opravdu stalo, a pro mě to znamenalo, že žije sám, zklamán v lásce, že jí z jednoho rendlíku, a dále už bych mohl o Dobešovi napsat knížku, protože tak já to vždycky dělám, že si pro postavu doplním představu jejího zázemí, její minulosti, vztahů a všeho potřebného k tomu, abych si v ní mohl hovět a nemusel přemýšlet, jak si mám sednout nebo jak budu držet vidličku. Aby fungoval dobře vztah k hlavní postavě, bylo klíčově důležité, aby měl Dobeš také správně nastavenou inteligenci.
Je Vám bližší klasický detektivní žánr, nebo tento formát s přidanou nadsázkou?
Přiznám se, že mně na žánru nezáleží a vlastně nevím, který by mi mohl být bližší. Pro mě je důležité a mám rád, když věc jako celek funguje. V obecné rovině si myslím, že je dobré, když jakékoli dílo nabídne něco „nad“, protože tím umožní vidět jinak a něco ve vnímání života posunout a třeba lépe pochopit. Nadsázka v Božích mlýnech je měkce humorná a trochu dětská. Trochu jako kdybychom si hráli nebo snili. Co a jak bych udělal, abych mohl potrestat zlo? Touto formou nadsázky se ale také přátelsky připomíná, že se zlem se člověk nesmí nikdy smířit, a to mi přijde skvělé.
Nezáviděl jste svým kolegům jejich kostýmy, do kterých se v rámci natáčení převlékali?
Dobeš nezávidí a Nebřenský přeje! Dobeš vůbec by se zatím asi nerad převlékal, je to pro něj možná až za hranicí vkusu a uvidíme, zda k tomu někdy dozraje. Jinak pro herce na place je praktické a ulehčující nemít příliš převleků. Pokud jde o vnímání a prožívání rolí z hlediska jejich hierarchie a pořadového čísla, tak to už je duchovní disciplína. Se svým kolegou, kapitánem Faitem, máte blízký, ale v rámci profesionality stále lehce odměřený vztah. Vidět je u suchého humoru a narážek, kterými se špičkujete.
Řekl byste, že to obdobně funguje i mezi Vámi a hereckým partnerem Martinem Myšičkou?
Martin patří k té sortě kolegů, v jejichž společnosti lehce pookřívám. Martin se o všechno živě zajímá, o všem něco ví. Vínem našeho vztahu je, že jsme oba v podstatě vědecky uvažující. Ze setkání s ním proto nikdy nejsem unavený. Nejenže se hodně a zajímavě ptá, sám na otázky poctivě a důkladně odpovídá, umí naslouchat, ale také dokáže mlčet. Odměřenost v našem vztahu, alespoň za sebe, popírám. Dokonce si troufám tvrdit, že jsme během natáčení pěstovali jistou formu kolegiálního spiklenectví, jež by mohlo prosakovat i do našeho filmového příběhu.
Pro seriál jste nahrávali také ústřední píseň. Jak se Vám práce líbila?
Použít do titulků píseň z repertoáru Spirituál kvintetu byl Honzův nápad a tím, čím jsem nejprospěšněji přispěl, je, že jsem nepřispěl. Honza měl totiž zprvu pocit, že by se měl původní text nějak upravit, aby získal jakési aktuálnější vyznění. Oslovil s tím mě, abych se o to pokusil. Nejdřív se mi zdálo, že skutečně otrokáři a otroci, o kterých se v písni zpívá, nám úplně do příběhu nezapadají, mordoval jsem se s tím, až jsem zjistil, že ten původní text je vlastně skvělý a nejlepší a nesmí se do něj naopak ani sáhnout. Je to totiž právě ta správná nadsázka. Mezitím Honza došel k témuž názoru. Skladbu pak zaranžoval Matěj Kroupa, který je autorem veškeré scénické hudby v seriálu, a zpívali jsme ji živě, za současné přítomnosti všech hudebníků, což byl veskrze radostný zážitek.
Sám jste hudebník. Vybral byste si v současnosti raději film, nebo muziku?
Obojí, co dělám, mi patří a u obojího hodlám zůstat. V loňském roce jsem dopsal písničky na nové album a s mojí milovanou kapelou Vltava jsme na začátku jeho nahrávání. Deska se bude jmenovat „Spass muss immer sein“ a věřím, že tahle deska přinese dostatek těch „nad“, o kterých jsem mluvil, aby potěšila a posílila hodně, hodně lidí. V dubnu na ni budeme pořádat finanční sbírku na portálu Hithit.cz. Na Slovensku mám již od léta roztočený film, věřím, že s boží pomocí i ten dobře dopadne a hlavně že boží mlýny, ty veliké, doopravdy melou.