BOŘIL
Sedmé dítě z rodiny rolníka a pekaře
Ekonom a politik Alois Rašín se narodil v roce 1867 jako devátý (mezi žijícími dětmi sedmý) potomek Františky a Františka Rašínových do chalupy na okraji podkrkonošského městečka Nechanice poblíž Hradce Králové. Matka se starala o chod domova, ale pracovala také na poli, otec František byl rolník, pekař a prodejce mouky a obilnin (a o dvě desetiletí později dokonce starosta města a poslanec Říšské rady, nejvyššího zákonodárného sboru předlitavské části Rakouska-Uherska, sídlícího ve Vídni). Jelikož byli Rašínovi velmi pracovití, za čas si mohli pořídit ve městečku dům a přikoupit další pole. A zbyly i peníze na studia pro syny: čtyři z nich posléze vystudovali vysoké školy, dva se věnovali obchodu. V dětství ale zároveň všichni – včetně nejmladšího Aloise – pomáhali otci, přičemž se jim dostávalo vědomostí o veškerých náležitostech spojených s mlynářským a pekařským řemeslem, což se jim pak velmi hodilo za pozdějších válečných let.
Malý Alois byl ze všech sourozenců nejnadanější, nejbystřejší, navíc obdařený famózní pamětí, tudíž bylo zřejmé, že stejně jako starší bratři, i on bude dán do škol. Nejprve studoval tři roky na gymnasiu v Novém Bydžově (1878–1881), pak rok (kvartu) na německém v Broumově, což ho vyléčilo z myšlenky stát se knězem, a nakonec na vyšším gymnasiu v Hradci Králové, kde byl díky výbornému prospěchu osvobozen od školného. Ve svém jinošském věku měl obdivuhodný přehled jak o politice, tak o národohospodářství (politické ekonomii), četl a shromažďoval spoustu odborných knih, přičemž byl i dobrým řečníkem. Stal se vítaným politickým diskutérem v místních hospodách, a na hradeckém gymnasiu už vyloženým studentským vůdcem, jehož všichni studenti rádi a nadšeně následují.
Zároveň při návratech do Nechanic zažíval přímý střet s bídnou sociální realitou: město a okolí bylo vyloženě chudou zemědělskou oblastí, přičemž zemědělští dělníci, ač pracovali až dvanáct hodin denně, brali mzdu vpravdě mizernou. Průmysl žádný, jediným jeho aspektem byly cukrovary. Vzhledem k tíživé hospodářské situaci a nemožnosti se uživit se navíc v kraji rozmohlo takzvané harfenictví.
Místo lékaře právníkem
Maturoval v roce 1886 a hned poté na něj v Praze čekala lékařská fakulta University Karlovy (tehdy Karlo-Ferdinandovy univerzity). Bohužel v tom čase onemocněl plicní chorobou, přičemž tuto bylo možno léčit pouze na zdravém venkovském vzduchu. Rašín tedy v rámci UK podepsal přestup na právnickou fakultu, kde nemusel pravidelně navštěvovat přednášky, a odjel se léčit ke své sestře, provdané v Krkonoších. Tam strávil celé dva roky.
V roce 1888 se vyléčen vrátil do Prahy na studia práv. Brzy se stal jednou z vůdčích osobností studentského hnutí a v roce 1891 se také – společně s Antonínem Hajnem a Václavem Klofáčem – zúčastnil sjezdu slovanského studentstva. Zároveň se pustil do politických aktivit, neboť nespokojenost s Vídní zejména u mladé části české společnosti narůstala. Mládež vymezovala se proti konzervativním Staročechům, proti policii a samozřejmě proti Rakousku, respektive monarchii. Celé toto mladé pokrokové hnutí vyvíjelo aktivity politické a sociální, literární a kritické – přičemž středobodem činnosti byl Časopis českého studentstva: šlo o zavedení všeobecného hlasovacího práva a větší národností práva Čechů. A tento boj byl nakonec úspěšný: Národní strana svobodomyslná (neboli Mladočeši), kterou Rašín a studenti podporovali, nakonec v devětaosmdesátém vyhrála volby do českého sněmu, a ještě drtivěji pak v roce 1891 ve volbách do Říšské rady.
Protistátní živel
Studia na právech Rašín ukončil v roce 1891, v říjnu téhož roku byl promován. Zároveň ještě těsně předtím – v den příjezdu císaře do Čech – vyšel jeho tenký spisek České státní právo, který byl v podstatě protistátním právnicko-politickým textem s nastíněním programu obnovení českého státu v duchu demokracie a se zárukou práv národních menšin. Však se stal ihned trnem v oku rakouských úřadů – brožura byla konfiskována a mladý právník policejně a soudně popotahován. Následně nastoupil na jednoroční vojnu, kde udělal – nejlépe ze všech – důstojnické zkoušky. Jenomže stále mu hrozil soud za brožuru, což by znamenalo dvojnásobnou službu a ztrátu důstojnických frček. V rámci vojny pobýval také v Pešti, takže nahlédl i do kuchyně uherské společnosti, z které ale neměl dvakrát dobrý pocit. Rozhodně mu byla bližší Vídeň nežli Pešť.
Mezitím pokroková mládež, vnímaje rozporu mezi třídami, začala se více sbližovat s dělnictvem, a postupně přijímala za své i myšlenky socialismu. Na podzim roku 1892 se Rašín vrátil z vojny a ihned se vrhl do politické činnosti. Jelikož byl z dřívějška znám jakožto významný studentský činitel, a účastnil se též pokrokového hnutí mládeže, byl zvolen starostou „Slávie“, literárního a řečnického spolku pokrokářů. Jeho kritické články byly otiskovány v časopisech Nové Proudy a Rozhledy (Studie o trestu smrti, Neodvislost soudcovská, Politické zločiny dle osnovy nového trestního zákoníka, Úvahy o návrhu trestního zákoníka). Mezitím v pokrokovém hnutí čím dál více sílil politický radikalismus.
Pražská policie o náladách mladé české inteligence věděla, konat však začala až na nátlak vlády, které se protimonarchistické hnutí velmi příčilo. Policii chyběly důkazy, ale jelikož tlak shora sílil, byl na základě výpovědi dvou bezvýznamných zlodějíčků a jednoho hodně křivého konfidenta „vytvořen“ konstrukt spiknutí tajného mládežnického spolku „Omladina“, a veškeré protistátní akce mu byly přičteny na vrub. V září roku 1893 byl vyhlášen výjimečný stav, a začalo zatýkání: Rašína to potkalo na začátku října, navíc byl coby jeden z vůdčích rozkladných elementů vzat do vazby. V té skončili mj. i vydavatelé a redaktoři „štvavých“ listů Hajn, Josef Škába, A. P. Veselý, publicisté Karel Stanislav Sokol a Stanislav Kostka Neumann a další.
V lednu 1894 soud započal a v únoru rozhodl – Rašín byl odsouzen na dva roky nepodmíněně, a následně vězněn na Borech (cela č. 248). Důsledkem trestu byla i ztráta akademické hodnosti a na čas i občanských práv. Jenže Rašín byl velice tvrdý člověk, nečinnost mu byla cizí – hodlal pracovat i v kriminále. A s odsouzením se nikdy nesmířil.
Sotva se zabouchla vězeňská vrata, bral to Rašín jako fakt, a pobídku k dalšímu pokračování v politické práci. Přičemž nikdy nehodlal podat žádost o milost, byť existovala velká šance, že by všichni z tzv. Omladiny byli císařem omilostněni.
V kriminále přeložil z angličtiny několik knih ze sociálně-politické oblasti (například Osm hodin práce). Během arestování potěšila Dr. Rašína zpráva z listopadu 1894, že jeho otec František byl zvolen na Kolínsku Říšským poslancem. Zato ho štvalo, že mladočeská strana se stále více stává oportunistickou, a pokrokové hnutí se tak nerozvíjí – po návratu se hodlal vymezit proti „měkkosti“ a humanismu realistického stranického křídla, které zpodobňoval profesor Tomáš Masaryk. Navíc se proti Mladočechům postavila i Česká moderna, J. S. Macharem vedená skupina mladých básníků, kritiků a novinářů, vesměs Rašínových generačních vrstevníků, což Alois nesl velmi nelibě. V listopadu 1895 byl amnestován a dostal zpět titul doktora práv.