Rozhovor s režisérem

Podle jakého klíče jste vybírali tři hlavní představitelky dvanáctiletých dívek?

Hledali jsem herečky s autentickým nehereckým projevem. To je vlastně i důvod, proč je v té trojici jen jedna skutečná herečka - Tereza Těžká z DAMU. Sabina Dlouhá a Anežka Pithartová stály před kamerou poprvé. A máme radost, když nám teď diváci i novináři říkají, že jsou všechny tři naprosto přirozené a přitom působí jako předpubertální děti. To bylo totiž další zásadní kritérium castingu: aby jim diváci věřili 12–13 let. Ale ono stačilo s nimi zajít do kavárny a zkusit jim objednat víno a hned bylo jasné, že tenhle parametr jsme trefili.

Dojmu, že se jedná o dvanáctileté dívky, napomáhají i ty pokojíky a oblečení. Co všechno jste ještě hlídali?

Dost jsme si s tím vyhráli. Filmová maskérka Barbora Potužníková při přípravách například objevila, že dívkám v předpubertálním věku se na rozdíl od starších slečen jinak prokrvuje obličej, takže to líčením simulovala. Ale pozornost jsme věnovali i IT detailům. Ačkoliv byly všechny tři herečky na jednom místě poblíž Prahy, počítače se hlásily z těch měst, které jsme uvedli v jejich falešných profilech, aby to bylo patrné třeba i z hlavičky emailu. A tyto profily jsme zase postavili především na fotkách, kdy bylo holkám skutečně dvanáct let. Ale zabývali jsme se i počasím. Kameraman Adam Kruliš musel napodobovat autentické světlo na těch předstíraných adresách. Když bylo v Plzni zataženo, tak mírně pohasly i reflektory za oknem naší „dvanáctileté Niky Komárkové“.

Jak se herečky na roli dvanáctiletých dívek připravovaly?

Pomohlo, že jsme holkám zadali domácí úkol, aby se 14 dnů před natáčením setkávaly s dětmi v tom věku a nabraly co nejvíce postřehů, jak dnes mluví, píšou, na co koukají na youtube a podobně. Aby to neodflákly, sepsaly nám svoje postřehy v eseji. Tereza oslovila svou mladší sestřenici a ta založila na messengeru skupinu, kam přizvala svoje spolužačky. Díky tomu si s holkami Tereza mohla psát a okoukávat, jaké používají zkratky, gify a smajlíky. Pozornost jsme věnovali i překlepům a pravopisným chybám. Děti například nedělají mezeru za čárkou ve větě, respektive se interpunkcí vůbec moc netrápí.

O filmu V síti se mluví už měsíce před jeho uvedením. Není to také tím, že to téma má velký bulvární potenciál?

Myslím, že máte pravdu - kus té vzbouřené pozornosti to určitě generuje. Ale zároveň si myslím, že jsme se nástrahám zpracovat téma zneužívaní dětí na internetu šokantně a emocionálně vyděračsky docela dobře vyhnuli. Vedli jsme o tom s kolegyní Bárou ve střižně spoustu diskuzí a každou scénu ladili tak, aby tu hranici nepřekročila. Je to i důvod, proč jsme se nebránili humoru.

Diváci na předpremiérách se docela často smáli. Jak to vnímáte? Nehraničí to už s cynismem, když se jedná o zneužívání dětí?

Díky sérii předpremiér po celé republice máme od diváků zpětnou vazbu, že je humor v takovém filmu překvapil, ale příjemně. Část diváků a hlavně divaček se bojí, že jim z našeho filmu bude zle a že jej nebudou schopné dokoukat. Ale naštěstí se to nepotvrzuje. Predátoři jsou totiž při svém lovu dívenek často směšní a někdy to jde až na hranu parodie. Jsou to momenty, při kterých se publikum úlevně zasměje - takové emocionální ventily, díky nimž můžete film dokoukat a dovnímat i v jeho tíživých pasážích.

Film končí titulkem "Policie ČR si vyžádala natočené materiály a na jejich základě zahájila trestní řízení." Jak konkrétně spolupráce s policií vypadala?

Je dobré si uvědomit, že ten projekt vychází z experimentu o mnoha proměnných. Na začátku jsme netušili, jaké typy jednání natočíme, kam až to může zajít. Když jsme psali námět, tak jsme si řekli, že naším záměrem není ty muže kriminalizovat, že chceme především ukázat, jaké manipulativní techniky na děti používají, a rozpoutat tak silnou společenskou diskuzi. Jenže pak jsme natočili vydírání a vyhrožování, někteří ti pánové posílali našim herečkám pedofilní a zoofilní porno a bylo jasné, že tohle si nemůžeme nechat pro sebe. Policisté, kterým to doputovalo na stůl, se chovali naprosto profesionálně. Dávali nám najevo, že náš film má potenciál stát se silným nástrojem prevence a že to vítají. Co se nám doposud doneslo, tak se policisté zabývají celkem asi 52 muži, které jsme natočili, a dokonce už padlo několik rozsudků.

Co byste si přál, aby váš nový film změnil?

Přál bych si, aby rozpoutal celospolečenskou diskuzi, která by ústila v pozitivní nápady, jak děti v online prostředí ochránit nejen před zneužívači, ale i před jimi samotnými. Nesmí se totiž zapomínat, že jsou to i děti, kdo jde často těm nebezpečným situacím naproti. A souběžně bych si přál, aby film nepodněcoval pomstychtivé nálady a zákazy. Což se často u témat, při kterých říznete do něčeho nekalého, děje. Při ubližování je na místě i represe, ale většina energie by se měla napnout do prevence. Ale hlavní je dětem nabídnout lepší program než vysedávání u tabletu. Sám musím začít u sebe, neustále mžourám do telefonu a odepisuju na maily málem i za volantem. A vím, že to není dobře. Kvůli mně i kvůli mým dětem - nechci, aby si mě tak pamatovaly.

Na film navazujete osvětovou kampaní, co to všechno obnáší?

Středobodem osvětového programu V SÍTI jsou obsáhlé webové stránky. Ty jsme rozdělili na čtyři hlavní záložky: rady a videa „Pro děti“, sada informací „Pro rodiče“, metodické materiály „Pro učitele“ a překvapivou položku „Možná jsem predátor“, která odkazuje k programu Národního ústavu duševního zdraví – „Parafilik“. Přijde nám důležité vyslat signál sexuálním predátorům, že i jejich situace a sobecká slabost, která může jinému ubližovat, má své řešení.

Dalším pilířem naší kampaně je verze filmu určená dětem, která se jmenuje V síti: Za školou. Film je kratší, výrazně méně explicitní, má pozitivní vyznění a je prokládán vstupy hereček, ve kterých dětem přinášejí sadu rad a doporučení, jak se chovat na internetru, aby nespadly do stejných pastí jako ony ve filmu. Tento film si školy mohou objednávat jako školní projekci a to jak v kinech, tak nově i online a my k tomu s odbornými poradci organizujeme diskuze. Těch se účastní jak naše vyškolené herečky, za autory Bára i já, tak experti na problematiku zneužívání dětí na internetu.

Dále jsme ve spolupráci s dětským časopisem Raketa připravili komiksovou brožuru pro menší děcka, protože odborníci radí, že s edukací tohoto typu je potřeba začínat už kolem devíti let, kdy se utvářejí návyky chování na netu.

V neposlední řadě se účastníme různých konferencí: sexuologických, policejních, či jinak zaměřených na online problematiku. Chystáme projekci v Senátu České republiky a jednáme se zástupci ministerstva školství. A velkou radost nám udělalo i vyjádření nejvyšší státní zástupkyně Lenky Bradáčové, že na základě zhlédnutí filmu se bude zasazovat o navýšení počtu policistů, kteří se zabývají online zločiny včetně sexuálních agresorů na síti.