Natália Germani

Když se řekne leden 1990, co se vám vybaví?

V roce 1990 jsem ještě nebyla na světě, a proto mohu situaci hodnotit pouze na základě zdrojů, které tehdejší dobu popisují. Těžko si tedy – já osobně – mohu představit atmosféru, která vládla po pádu komunismu. V každém případě však právo svobodně volit, právo na svobodu slova, zrušení cenzury, otevření hranic a obecná demokratizace veřejného života jsou pro mne základními atributy plnohodnotného a svobodného života. Otázkou je, do jaké míry se opravdu uplatnily… musím se ptát po uplynulých tragických událostech na Slovensku.

Čistě teoreticky, kdyby nepřišel Listopad 89, kde byste se nyní viděla?

Vůbec si to neumím představit a je zřejmě i zbytečné nad tím přemýšlet. Doba je taková, jaká je. Všechno se může změnit, ale i přesto je třeba přemýšlet a žít přítomností.

Jaké byly vaše pocity během natáčení, co vám probíhalo hlavou?

Smíšené, natáčení bylo náročné, snažila jsem se naplno soustředit na konkrétní situace, které se samozřejmě netočily v návaznosti na sebe. To je pro mne bývá pravděpodobně nejnáročnější – vždy si musím uvědomit a připomenout, co už se stalo a kam děj směřuje. Pokud bych měla mluvit konkrétně o mojí postavě Karin Lupkové, pak jsem se musela vyrovnat s jejím donášením, lhaním, egoismem, estébáckými technikami – to všechno mi bylo hodně proti srsti.

Má pro vás film Amnestie a jeho titulní skladba Pasážová revolta (z roku 1969), nějaké poselství pro dnešní dobu?

Celý film i Pasážová revolta pojednávají o svobodě a její potřebě a důležitosti. Když jsem viděla poprvé trailer k filmu, kdy se pod názvem Amnestie objeví ještě podtitul „Svobodu si nezaslouží každý“, uvědomila jsem si, že to není jen motto tohoto snímku, ale i připomenutí, že si svobody musíme v dnešní době nade vše vážit a bojovat o ní.

Co pro vás znamenají data 21. 8., 17. 11.?

21. 8. 1968 - strach. 17. 11. 1989 - naděje.

Jaké scény byl o pro vás nejnáročnější?

Na to mám jednoznačnou odpověď – intimní scény. Úplně poprvé ve svém životě jsem se ve filmu svlékla a nebylo to pro mne vůbec jednoduché. Paradoxně se pocit, který se pak dostavil, se dá přirovnat k absolutní svobodě.

Jak byste krátce popsala film Amnestie a proč si myslíte, že by na něj měli lidé přijít o kina?

Domnívám se, že pro moje vrstevníky a mladší generace je nutností se seznamovat a setkávat s milníky naší historie přinejmenším prostřednictvím literatury a filmu. Je to téma, které se nás týká, přináší spoustu otázek a odpovědí v době, v níž dnes žijeme. A kdyby ani toto nikomu nestačilo pro rozhodnutí jít do kina, pak je film ještě navíc podle mého skromného názoru i skutečný vizuální zážitek.