Moderátor Václav Kopta: V téhle show nepoteče krev, ale maximálně tak vanilková poleva
Když Vás oslovili k moderování, že se stanete jednou z tváří tohoto pořadu, jak jste na to reagoval?
Byl jsem trošku překvapen, protože to bylo zrovna v době, kdy jsem se s někým bavil o tom, že se nám zdá, že produkce gastronomických pořadů jde pořád rapidně nahoru. A tak jsem byl strašně zvědav, když mi z produkce zavolali, co se dá ještě nového na trhu najít, protože už jsme zažili hodné kuchaře, zlé kuchaře, vařilo se na lodi, na ostrovech, v podstatě už jsem měl pocit, že je ten formát vyčerpaný. Velice jsem se mýlil, protože díky odkazu na britskou řadu Bake Off, který mi poslali, jsem zjistil, že se objevil tento laskavý formát. Pořad, který sází na rodinnou tradici, který je i v tom vizuálu velmi pečlivě zpracovaný a dává šanci vytvořit kontrast těm radikálně agresivním show, kde se téměř jde na krev a kde si soutěžící jdou po krku a nože se blýskají. Byl jsem velice potěšen, že jsem byl osloven zrovna na tuto rodinnou záležitost, kde neteče krev, ale maximálně tak vanilková poleva a voní tu smetana a máslo. Jsem rád, že jsem na tuto nabídku s povděkem kývl.
To i odpovídá na to, že Bake Off jste do té doby neznal.
Neznal jsem a znovu říkám, byl jsem mile překvapen i třeba tím, jakým způsobem ten formát zpracovali Skandinávci nebo v Polsku, jaký úspěch ten pořad má všude, kde se podařilo BBC licenci prodat. Už to samo dávalo tušit, že je to pořad, který může mít své místo na českém mediálním trhu, a myslím si, že právě Česká televize je instituce, které takovýto formát bude slušet.
Co myslíte, že dokáže do tohoto formátu přinést právě česká verze? Dokáže se něčím odlišit?
Samozřejmě, nabízí se takový ten nejjednodušší nápad, co člověku přijde na mysl, a to je to, že každá kuchyně má svá specifika, své regionální suroviny, svou kulinární tradici, a právě sázka na rodinné know-how, to si myslím, že tam se teprve objeví ty nuance. Například neznám člověka, který by uměl upéct lepší vánočku než babička mé ženy, paní Bustová z Vodňan, která se dožila bezmála sta let. A i když máte stejné suroviny, stejný recept, použijete stejnou mouku, tak se vám to nikdy nepovede tak, jako když z trouby, která byla někdy z poloviny padesátých let minulého století, vytáhla vánočku právě tahle babička. A to jsou ty rodinné tradice, to je to, co chceme oživit, co chceme v lidech vzbudit, aby neztráceli zájem v této přetechnizované době o předávání receptů, o sdílení věcí, které se osvědčily v minulých desetiletích, ba se dá říct už i staletích. Tradice je největší specifikum a v tom se právě projeví to, co je typické pro danou zemi. Předpokládám, že česká buchta chutná úplně jinak, než když si ji upečete ve Finsku.
Který z těch pečících regionů naší země Vás baví nejvíc, máte nějakého favorita?
My jako rodina pocházíme se severních Čech, je to v Českém středohoří. Což se mi nezdá, že by to byl tak úplně pečicí kraj, na druhou stranu v životě jsem nejedl lepší rybízový koláč než od tety Máni z Evaně, to je pravda. Třeba dodnes nevím, proč se v této oblasti říká rebíz místo rybíz. Na druhou stranu si myslím, že jižní Čechy, kraj okolo Vodňan a Písku, tak tam mi tak nějak ta pec a ty buchty s mazanci sedí nejvíc, i obrazově. Domnívám se, že asi Jihočeši budou patřit mezi favority, ale třeba se zoufale mýlím a přijede někdo z Chomutova a vytře nám všem zrak.
Vy sám dáváte spíše přednost pečení, nebo zamíříte do kuchyně?
Já jsem kuchař, dovolím si říct, že jsem velmi zručný a zkušený kuchař, pokud jde o hovězí guláš nebo svíčkovou a podobně. Takže moje doména není pečení a chystám se tady něco naučit. Ale tady jsem v rámci moderování pořadu na tenkém ledě, protože se snažím dlouhodobě bojovat s nadváhou a s problémy mužů nad padesát. Což znamená, že se dostaví například takzvané vysoké limity krevního cukru. A tady já jsem v jámě lvové, když odevšud voní to kynuté těsto a pečou se bábovky a koláče a závin, musím si dávat velký pozor.
Jaká jsou specifika tohoto moderování?
Naprosto odlišná práce od všech ostatních, co jsem měl možnost dělat. Dvakrát jsem si zkusil přímé přenosy v České televizi, je to velký adrenalin, ale tohle je odlišné v tom, že vy jste vlastně nepřetržitě v akci. Jsou tu dlouhé směny, to je pravda, ale nestěžuji si, je to prostě krásných osm deset hodin v krásném prostředí zámeckého parku. My ale zůstáváme pořád ve střehu, protože na place ve stanu se pořád něco děje. V uchu máme takzvaného pilota, jsme v kontaktu s režií a průběžně jsme upozorňováni na to, co se děje u pracovních ploch, a když dojde k nějaké nehodě nebo když se stane něco emotivně zajímavého pro přenos, tak nás okamžitě režisér volá do pohotovosti a nabíháme jako hasiči nebo záchranáři do akce a musíme být vlastně okamžitě k dispozici pro kameramany, kteří průběžně, jak oni říkají, kropí všechno to, co se tam děje. V tom je to velice odlišné, protože nereagujeme s Terezou podle scénáře, podle naučených replik, ty musí vycházet ze situace, která se mění každou vteřinou na pracovních plochách. To je věc, kterou jsem si neuvědomil, když jsem uvažoval o této spolupráci. A teď jsem právě nejvíc vděčný za to, že mě to drží v pohotovosti, že mě to učí improvizaci a že si člověk vlastně ani na vteřinu neodpočine, neodlehčí. Pobíhá tady druhý štáb natáčející venkovní záběry, redaktoři ze sociálních sítí, máme k dispozici dron, je to prostě poměrně akční záležitost. A to je ta věc, která mě na tom nejvíce baví.
Jedná se o sladké natáčení? Nepřejí se to?
Já se obávám, že přejí, já to řeším tak, že si k posteli v noci dávám kýbl se škvarkama a sklenici teplého sádla a ono se to tak přes noc vyrovná. Ale ráno zase dostanete takovou dávku cukru a sladkých vůní, že je to velice komplikované, a už jsem manželku pověřil, aby mi v lékárně koupila volně prodejné prostředky na snížení krevního cukru.